6: Bílý vlk

923 86 0
                                    

Hana sledovala divoké plameny ohně, které se zaplétaly do sebe. Mnula si přitom pramínky světlounce hnědých vlasů, přičemž si po očku všímala, jak díky ohni získávají zlatavé odlesky. Vždycky si přála mít světlejší vlasy, líbily se jí blonďaté dívky nebo zlatovlasé, její barva jí připadala fádní a nijaká.

Za vlasy se trochu zatahala, ale ani to neodvedlo její myšlenky od toho podivného snu. Včera se jí nezdál žádný a ten dnešní byl o tolik jiný než ty předchozí. Uvědomovala si, že to všechno byl jen sen. Zároveň ho dokázala propojovat se vzpomínkami na Lamberta a Ela, přičemž blonďatý chlapec se tam na konci objevil a zachránil jí život. Zachránil ji před jejím bratrem, který se vlastně vůbec nezměnil, byl stále stejný s lesknoucíma se očima a spoustou zlého uvnitř sebe.

A pak tu bylo to oslovení, které Elo použil.

„Sestřičko," zaznělo Haně v hlavě, „už to nikdy nedělej, sestřičko."

Zachvěla se a přivřela oči. Bylo toho až moc a ona netušila, jestli se jí sny snaží něco naznačit nebo je to jenom výtvor její fantazie a touhy. Povzdychla si. To jediné zdrobnělé slůvko v ní probouzelo tolik pocitů. Chtěla by ho slyšet každý den, tak jak ho slýchávala před deseti lety...

Zaslechla kroky. Hrudník se jí úzkostně stáhl. Náhle litovala toho, že sem vůbec vkročila, měla zůstat v posteli. On určitě bude chtít slyšet nějaké informace, tentokrát se tomu nevyhne jako u Lamberta. Poposedla si. Cítila se ohledně nového zaklínače divně, přeci jenom on byl zvláštní, jiný, vyzařovalo to z něj jako neviditelné světlo.

Náhle byl před ní postavený korbel. Cuklo to s ní a polekaně vzhlédla, jen aby se podívala na bělovlasého. Věnoval jí nic neříkající pohled a posadil se naproti ní na své původní místo. Hana vydechla, netušila, jak tohle zvládne. Chopila se korbelu, natiskla si ho k ústům a usrkla.

„Je to voda," promluvil zaklínač polohlasem, „nic bych do tebe bez tvého vědomí nelil, neboj se."

Beze slova se pousmála a napila se víc. Možná, že by trocha něčeho ostřejšího neuškodila, alespoň by se jí lépe mluvilo... Postavila korbel zpět na stůl a zadívala se na svoje ruce. Kde začít...

„Ani jsi nebyl zmatený, když jsem přišla," uniklo jí ze rtů.

„Lambert se o tobě zmiňoval," vysvětlil, „tedy spíš o tom, že nemám kde spát."

Pokývala hlavou. Z jeho hlasu nevyznívalo, že by byl její přítomností nadšen.

Hodnou chvíli tam jen seděli mlčky. Oba dva se dívali kamkoli jinam jen ne na sebe a Hana přemýšlela, čím to může být, že je takový. Třeba to vůbec nebylo jí, třeba ho trápilo úplně něco jiného. Vzhlédla a podívala se na něj. V ruce mnul jakýsi stříbrný přívěšek a zabodával se do něj pohledem.

„Co je to?" zeptala se.

„Medailon," odpověděl, aniž by vzhlédl, „každý zaklínač si musí svůj vybojovat."

Sevřel ho tak, aby na něj viděla. Byl matný, představoval vlčí hlavu s rozevřenou tlamou a vyceněnými zuby. Jako oči měl vlk červené kamínky. Hana si přitom vzpomněla na dřevěný přívěsek koně s černými korálky.

„Proč zrovna vlk?" zajímala se.

„Každá škola má jako symbol nějaké zvíře," vysvětlil, „my máme vlka, pak tu je kočka, medvěd, zmije..."

„Vás je víc? Zaklínačů?" překvapilo ji. „Myslím tím, jestli se nějak lišíte?"

„Ano, přestože ne nějak velmi," zamumlal, „ty toho moc nevíš, co?"

Znamení zmije (Zaklínač FF)Where stories live. Discover now