Znamení zmije (Zaklínač FF)

2: Údolí

Hana měla stále před očima tátův pohled, ty obavy, ale zároveň pochopení.

„Čekal jsem, že budeš chtít odejít," řekl, „čekal jsem, že s tím přijdeš dřív, ale nějak jsem se na to nedokázal připravit..."

Určitou chvíli byla nalomená, že nikam nepůjde, že prostě zůstane doma a půjde mu pomáhat do lesa nebo se vrátí zpět do krčmy. Ale on ji pak v jejích plánech podpořil. Možná, kdyby věděl, co opravdu zamýšlí... Nejprve mu chtěla říct, že hodlá hledat Darka. Tak moc chtěla, ale skončilo to tak, že šlo pouze o doprovození cizince k horám a poté cesta do světa za prací.

„Jdeš pozdě," uslyšela před sebou hlas.

Neměla ponětí, že už došla k rozcestí, neměla ponětí ani o čase.

„Omlouvám se," vzhlédla, aby se podívala na dva koně, na jednom z nich seděl Eberhard, „měli jsme trochu delší rozmluvu s tatínkem."

„Podle toho, že tu stojíš přede mnou, soudím, že dopadla úspěšně," pozdvihl obočí.

„Ano, vcelku," nakrčila ramena.

„Aha, zřejmě to nechceš moc řešit, že?" odhadl. „Nutit tě nebudu, tady, ten je pro tebe."

Pokývl hlavou k druhému koni. Byl to nádherný bělouš, takový kontrast k jeho černému vraníkovi. Hana ke koni pomalu došla, natáhla k němu ruku a zvíře jí přičichlo k dlani. Zastříhalo ušima, mrklo a odfrklo si.

„Fajn," zahuhlala si pro sebe Hana, přistoupila k oři z boku a trochu nemotorně na něj nasedla.

„Nevypadáš moc nadšeně," zkonstatoval Eberhard.

„Na koni jsem seděla jednou, jako šestiletá. Moc jím nevěřím, jsou na mě moc velcí," vysvětlila.

„Klid, mám je od dobrého obchodníka," ujišťoval ji.

Moc jistoty jí to nedalo, ale jiný způsob cestování nepřipadal v úvahu.

O pár mil dále...

Přijeli na další rozcestí. Hned tři cesty se jevily jako možnost a Hana si prohlížela dřevěný rozcestník. Jedna cedule ukazovala směr města, druhá pak nejkratší cestu k západním hranicím, ta poslední měla vyryté SEVERNÍ PRŮSMYK.

„Takže?" ozval se Eberhard.

„Musíme do průsmyku," ujistila ho, „jinak to nepůjde, pokud chceme jet alespoň dalších několik mil po cestě."

„Dalších několik mil?" zaujalo ho. „Jak to myslíš? Budeme muset sjet z cesty?"

„Ano, nejspíš budeme," pokývla hlavou a natiskla paty k slabinám koně.

Bělouš si odfrkl a potřásl hlavou. Hana se ho podruhé pokusila pobídnout k chůzi, ale kůň jako by ignoroval její příkazy.

Nebo je dělám špatně... Co je správně? Jistě to druhé.

Hlasitě si povzdychla a uvolnila otěže.

„Pereš se s ním celou tu dobu, co jedeme," Eberhard se chopil jejích otěží a lehkým popotáhnutím přiměl koně k chůzi, „stále jsi nepřišla na to, jak na něj?"

„Už jsem ti říkala, jak to s nimi mám," zamručela, „jsou to prostě velká, moc těžkopádná zvířata."

„Ne," zavrtěl hlavou, lehce se pousmál, „jen ho zbytečně mačkáš, je mu to nepříjemné. Místo toho tvého zarývání pat spíš mlaskni jazykem, takhle..."