Znamení zmije (Zaklínač FF)

5: To je moje košile!

Kaer Morhen byla nádherná mohutná stavba, hrad, pevnost zasazená do skály. Měl několik nádvoří a už od prvního pohledu bylo jasné, že je vícepatrový. Ačkoli některé zdi se rozpadaly, na kráse mu to neubíralo. Alespoň Hanu naprosto uchvátil.

Dívka si fascinovaně prohlížela obrovskou místnost, ve které se nacházela, pomyslně rozdělené do dvou částí v určitých místech zúženými zdi. Byla to jídelna dohromady s místností s pár postelemi a krbem.

„Podle toho tvého pohledu bych řekl, že se ti tu i líbí," uslyšela za sebou.

Otočila se a podívala se na Lamberta. Zůstala se zaklínačem sama, zatímco Elo odvedl Eberharda za zmiňovaným Vesemirem. Hana nedostala pozvánku, přestože se snažila, ale Eberhard v tom měl jasno.

„Je to nádherný," odpověděla upřímně.

Lambert pozdvihl obočí a ušklíbl se: „Jo, je to domov."

„Domov," zopakovala dívka, „domov pro všechny zaklínače?"

„Víceméně," pokývl hlavou, „ale... Nečekej zástupy a davy, když už se tu sejdeme."

Hana to nechala bez odpovědi. Přešla k lavičce u jednoho ze stolů a posadila se. Dlaní přejela po hladkém dřevě s pár vruby a povzdychla si. Přemýšlela, co tu vůbec dělá. Měla už několik příležitostí říct Elovi, proč Eberharda doprovází, ale ani jednou to neudělala, zamluvila to. Zamluvila to, protože mu nedůvěřovala, přestože s ním dokázala vcelku normálně mluvit, stejně jako s Lambertem. Nevěřila ale ani jednomu z nich, a když už začínala, stačil jeden pohled do jejich očí a jakýkoli náznak důvěry byl pryč.

Přistihla se, že se jí zavírají oči. Rychle zamrkala a cukla sebou.

„Jsi v pořádku?" uslyšela Lamberta.

„Jo, jenom jsem, jsem unavená, v noci jsem toho moc nenaspala," zamumlala.

„Elo vyprávěl. Měla jsi štěstí, že tam byl, víš to?" ani nemusela vzhlédnout, dokázala si představit, jak se na ni teď dívá.

Asi tak, jako se na ni mnohokrát díval táta, když byla malá. Hromada pouček byla skoro hmatatelná ve vzduchu a z hlasu zaznívalo lehké, mnohdy hrané, rozrušení.

„Vím jednu věc," promnula si obličej, „že bych si vážně dala koupel nebo minimálně ocenila novou košili."

„Koupel, nová košile, hmm," založil si ruce na prsou, „víš, že bude teprve poledne?"

„Víš, že je mi to jedno?" pozdvihla obočí.

Zamračil se, ale pak si povzdychl si.

„Vědro je tamhle v rohu, voda hned za rohem, té studny sis musela všimnout, když jsme přicházeli chodbou. Káď je pak v místnosti za támhletěmi dveřmi," poukázal na dřevěné dveře někde na přelomu jídelny a místnosti s postelemi, „vodu budeš muset nechat ohřát nad ohněm, pokud se nehodláš otužovat..."

„Fajn," Hana se zvedla, byla zvyklá tahat si vodu sama.

„Tu košili ti mezitím najdu," ujistil ji, „jen se připrav na to, že ti bude větší, dámské nevedeme. Až na Ranuncul, ale té do věcí šmátrat vážně nehodlám."

„Ranuncul?" dívka se na něj tázavě podívala.

Lambert se nadechl, vypadalo to, že jí snad i něco poví. Pak ale naprázdno stiskl rty k sobě a potřásl hlavou.

„Později," pozdvihl ruce, „před chvílí to vypadalo, že bez té koupele zemřeš, což nehodlám riskovat. Venku jsi mluvila něco o tom, že taky potřebuješ pomoct, jsem zvědavý, co se z toho vyklube."