Znamení zmije (Zaklínač FF)

1: Průvodce

Hana netušila, koho poslouchat dřív, zdálo se jí, že o tom mluví všichni. Mluvili o tom už několik dní, o zvláštních stvořeních a těch lidech s divnýma očima.

„Co děláš, ty nemehlo?" někdo jí trhl rukou a ona málem upustila korbel piva, který právě točila.

Už zase přelévala. Pěna jí stékala po rukou, aniž by si toho všimla. Bylo to již po několikáté pouze tento den. Ztrácela se ve svých myšlenkách, když se snažila urovnat si fakta, tedy spíš povídačky, které od místních i cizinců zaslechla. Hostinec byl ideální místo, kde sbírat drby. Po dlouhé době byla Hana za svou práci opravdu vděčná.

„Omlouvám se," zadrmolila.

Krčmář něco zamručel a pustil její zápěstí. Pod jeho nahněvaným pohledem dotočila posledním korbel a i s dalšími čtyřmi již připravenými ho pozdvihla na dřevěném podnosu.

„Alespoň je nerozlij," uslyšela krčmáře, když obcházela pult.

Zdálo se, že byl ještě stále ohleduplný k její nešikovnosti, která se v posledních dnech stupňovala, navzdory faktu, že práci vykonávala ráda a s chutí.

Když roznesla všechna piva a vrátila se k výčepu, málem se srazila s mužem oblečeným do černé kazajky, kožených kalhot a klobouku s pírkem. Měl tmavé vlasy, knírek, bradku, vypadal vcelku sympaticky.

Hana přišla včas, aby stihla zaslechnout, jak se ptá krčmáře na člověka se zvláštníma očima a padlo i slovo zaklínač. Hostinský jen zavrtěl hlavou, nakrčil ramena a jeho odpověď byla vcelku stručná: „Nezajímám se o to."

Muž si povzdychl, objednal si pivo a šel se posadit k volnému stolu v rohu hostince.

„Ti divní lidé," pronesl zamyšleně krčmář, „začínají být podivným lákadlem pro okolní obyvatele i cizince z daleka... Na, odnes to tomu muži. A hlavně nic nerozlij, ty hloupá."

Hana se chopila korbelu a pousmála se ve vidině získání nových informací.

Zvláštní oči... Zaklínač... Proč je vůbec můžou lidé hledat? Proběhlo ji hlavou.

Znovu si vzpomněla na moment, kdy ten podivín odvážel Darka, jejího malého bratříčka. To už byla u daného stolu a předávala muži korbel.

Poděkoval ji a ona místo zdvořilé odpovědi směle pronesla: „Smím se zeptat?"

„Jen se ptej, děvče," odpověděl muž, ač se zdálo, že je lehce překvapen.

„Krčmáře jste se ptal na lidi se zvláštníma očima," připomněla mu, „řečené zaklínače. Vy je hledáte?"

„Ano," změřil si ji pátravým pohledem, „znáš snad nějakého?"

„Ne, pane, jen..." zaváhala, „... jen se tu o nich často mluví, alespoň poslední dobou, tak mne zajímalo, proč asi..."

„Mám jistý problém, hm... Inu prostě problém a můj známý mi pověděl, že zaklínači si s problémy tohoto typu vědí vcelku rady," vysvětlil muž, „že prý je tu najdu, v horách, v pevnosti, ovšem nejsem zdejší. Nevyznám se tu, natož pak v horách. Jediné co mi zbylo je obcházet krčmy a vesnice, zkoušet štěstí, zda nenarazím na někoho, kdo by určitého zaklínače znal."

„Hano!" s dívkou to trhlo, když se hostincem rozlehlo její jméno. „Kde vězíš, ty huso hloupá? Přestaň se vybavovat!"

„Já zdejší hory znám," vyhrkla ve spěchu, „mohla bych vás provést. Vyrůstala jsem tu, tatínek je dřevař, často mne bral s sebou do lesa, když..."

„Hano!" její jméno zaznělo důrazněji, netrpělivě se ohlédla po hostinském.

„Mohli bychom se sejít později? Musím tu odpracovat ještě dvě hodiny, pak mohu jít," zadrmolila.

„Máte tu pokoje?" opáčil otázkou muž, čímž Hanu trochu rozhodil.

„Ano," zamrkala rozpačitě, „ano máme, myslím, že pár jich je volných."

„Tak mi u hostinského jeden zamluv, ať mu máš co říct, že ses zdržela u mého stolu. Až skončíš, přijď za mnou sem, probereme to, souhlasíš?"

Hana pokývala hlavou, usmála se, otočila se na podpatku a odběhla zpět k výčepu.

O dvě a půl hodiny později....

Hana stiskla v ruce klíč od pokoje, který dostala od hostinské pro muže u stolu. Ke klíči byl připevněn dřevěný přívěsek ve tvaru koňské hlavy, jako symbol hostince, který nesl jméno U vraníka.

Zastavila pár kroků od stolu, zadívala se na muže. Hleděl do korbelu, přičemž jím opisoval malé kružnice ve vzduchu. Hana netušila, zda ho může vyrušit, nebo přemýšlí o něčem vážném a měla by počkat. On však náhle vzhlédl a pokývl před sebe.

„Jen se posaď," pobídl ji, „nedáš si taky pivo?"

Zavrtěla hlavou: „Nepiji alkohol."

„Začneš," ušklíbl se, „ale samozřejmě chápu."

Přijala jeho nabídku a posadila se ke stolu naproti němu. Chvíli tam jen mlčky seděli, ona shlížela na své ruce a na dřevěnou koňskou hlavičku. Byl do ní vsazený černý korálek, který představoval oko koně. U plno přívěsků už korálky vypadaly, přestože byly vcelku nové. Nadechla se a posunula klíč k muži.

„Prosím," šeptla, „jeden z nejlepších pokojů."

„Ano?" pozdvihl obočí, když si klíče přebíral. „Zmínila ses, že hodláš odejít?"

„Ne," promnula si rty, „ještě to přeci není jisté."

„Není?" podíval se na ni. „Takže, to abychom se dohodli... Ale než začneme..."

Natáhl k ní pravou ruku: „Jsem Eberhard. Omlouvám se, že jsem se nepředstavil dříve."

„Hana," sevřela jeho ruku trochu nejistě, „to nic, to..."

„Nuže," prohlédl si přívěsek u klíče a pak si je vložil do kapsy u kazajky, „jsi si opravdu jistá, že se ve zdejších horách vyznáš? Rád bych se totiž odtamtud dostal, ale hlavně tam, však víš..."

„Vyznám," potvrdila, „opravdu jsem tam strávila dětství, dá se říct..."

„Dobrá," opřel se do židle, „pak tedy k věci. Seženu ti koně, obstarám ti stravu cestou, zařídím i to, abys neměla problém, že jsi nepřišla do práce. To, co po tobě žádám je, abys mě dovedla k pevnosti zaklínačů bezpečnou cestou. Ano a také si to nějak musíš dojednat doma, pokud to pro tebe znamená nějaké potíže."

„Potíže by to být neměly," zazněla nejistě, „doufám. Jak to hodláte dohodnout s krčmářem?"

„Hodláš," opravil ji, „prosím, žádné vy, nejsem zas tak starý. A pak, co jsem tak odhadl, bude stačit pár zlatek, aby hostinský věděl, oč jde."

„Netipovala bych vás, tě na muže z vyšší společnosti," uniklo jí ze rtů.

„Netvrdil bych, že jsem z vyšší společnosti," potřásl hlavou, natáhl se po korbelu a dopil posledních pár roků, „tak, můžu s tebou tedy zítra počítat?"

„Už zítra?" překvapilo ji.

Kývl hlavou a začal si prohlížet nádobku, ve které ještě před chvílí byl hořký chmelový nápoj.

Zítra, promítala si rychle, zítra, to je brzo, ale on na mě nebude čekat... Snad to táta pochopí... Určitě to pochopí, jde o Darka...

„Zítra ráno u severního rozcestníku," vydechla nakonec.

„V sedm," upřesnil, „a buď přesná."