Znamení zmije (Zaklínač FF)

12: Slyším tě...

Hana neměla tušení, jak se jí u hlavy ocitly dva páry rukou, které patřily dvěma čarodějkám. Triss a pak druhé, jejíž jméno neznala. Byla to vychrtlá blondýna, která na čarodějku vůbec nevypadala, ovšem co dívka zaslechla z jejich rozhovoru, byla vyšší kategorie než Triss.

Už hodnou chvíli něco mumlaly a motaly se jí rukama kolem hlavy. Nedělo se však naprosto nic. Hana náhle zahlédla, jak se blondýna na Triss významně podívala a zrzka jí přikývla. Jejich mumlání přestalo být monotónní. Triss pokračovala dále ve stejných slovech, zatímco blondýna zvýšila trošku hlas a odříkávala slova jiná.

Dívce se sevřel žaludek, měla pocit, jako by jí na hrudník někdo tiskl kámen, přestávala moct dýchat. Netrvalo to dlouho, náhle tlak povolil a ona lapla po vzduchu jako ryba na suchu. A to byl přesně ten moment, kdy jí do hlavy vstřelila ostrá bolest. V uších jí začalo hvízdat, zatmělo se jí před očima. Bolestně vykřikla.

„Hano," uslyšela Geralta.

Spatřila ho vykročit ode dveří směrem k ní. Byla by nejradši, kdyby ji vytáhl z toho až moc pohodlného křesla a odnesl ji pryč. Skoro to k němu vykřikla a on ji téměř vzal do náruče, kdyby ho nezarazila Ranuncul.

„Nesahej na ní, Geralte," vyhrkla rázně a podívala se jeho směrem, „Rina musí dokončit svoje zaklínadlo. Přeci jí nechceš ublížit."

„Já ne, ale vy jí ubližujete," namítl zaklínač a svraštěl obočí, „bolí jí to Triss, copak to nevidíš? Neslyšíš?"

„Bohužel, vedlejší účinek zaklínadla," odvětila čarodějka a natočila hlavu znovu na mě.

„Triss," Geralt zazněl neústupněji, „pusťte ji."

Zrzka nereagovala. Upírala svůj zrak k blondýně a Haně se začínalo zmenšovat zorné pole. Po chvíli neviděla nic jiného, než paži a část hrudníku Geralta. Do hlavy jí vystřelila vlna větší bolesti a ona úpěnlivě zasténala. Oči se jí zavřely, vnímala, jak přepadává dopředu.

Geralt mě chytí, prolétlo jí hlavou, určitě...

Dýchám, mělce, ale přeci. Srdce mi buší, všechno, jako by se točilo. Co se děje? Co se stalo? Kde to jsem? Rozhlížím se. Ležím na zemi, na louce. Všude kolem je vysoká světlounce zelená tráva, občas se najde nějaká rozkvetlá květina syté barvy.

Náhle se nade mnou objeví silueta chlapce s delšími blond vlasy. Zaplaví mě panika. Rychle se vyškrábu na nohy, přičemž si nějak uvědomím, že jsem upustila svůj meč. Shýbám se pro něj, rychle ho tisknu prsty, pevně držím.

„Darko," zadrmolím nechápavě, „co se to..."

„Praštila ses moc, když jsi spadla?" povzdychne si hoch naproti mně a protočí svůj meč, trochu jiný než ten můj. „Bojím se o tebe, stále častěji o něm mluvíš a to jste se střetli jen krátce. Nelíbí se mi to."

Zaostřuji na něj, rozeznávám Ela. Zhluboka vydechnu, začínám se uklidňovat.

„Tak je to správně, dýchej, sestřičko," pousměje se na mě.

„Elo, nech ji už, zase ji trápíš skoro celé odpoledne," ozvalo se za mladým zaklínačem.

Zadívám se za něj, spatřím velmi známou postavu se širšími rameny a delšími vlasy, které se na sluníčku lesknou sněhově bílou, odstíny šedé se ztrácejí. O krok couvnu, zaplavuje mě nejistota. Elo se ke mně otáčí zády, prohodí s příchozím pár slov a pak odejde. Zůstávám tam stát sama s Geraltem.