† The Vampires - Agony CZ †

1.KAPITOLA

 1.KAPITOLA

  Byl horký letní večer. Kdybych byla doma, určitě bych seděla venku na naší hnědo-bíle natřené terase a psala si něco do deníčku. Poslouchala bych cvrkot cvrčků, zpěv ptáků a určitě bych se nechala inspirovat studeným vzduchem. Ale doma nejsem..

   Sedím na zídce která hraničí New Yorský Central park.Už je po deváté hodině a rodiče se mi pořád ještě ne ozvaly. Bylo to nějak takhle: S rodiči jsem se hodně pohádala. Už ani nevím kvůli čemu. Přemýšlím jestli jsem opravdu tak hrozná dcera jak říkali.Tak jsem si vzala věci a utekla.

   Mobil mám v kapse a očekávám volající mamku. Ubrečená se mi omlouvá a nabízí mi ať se vrátím domů. Jenže pořád nic. Začínám mít strach. V New Yorku není večer zrovna bezpečno. Přemýšlím co bude. Co když to mysleli doopravdy? Kde budu spát?Co budu jíst?.

Seskočím ze zídky a jdu po kamenité cestě. Po sto metrech zabočím do prava kde cesta už nevede. Procházím okolo tmavé a strašidelné jeskyně.

Tedy... pokud se tomu tak dá říkat. pomyslím si.

I z několika metrů vidím, že jeskyně svažuje někam dolů do podzemí. Taková podzemní díra. Nevšímám si jí a jdu dál. Najednou začnu mít divný pocit. Můj vnitřní hlásek mi říká ať se seberu a utíkám daleko.Pryč od té jeskyně.Ať se nikdy nevrátím! Ale to mě zároveň i silně přitahuje. Připlížím se blíž. Vidím jak se lemuje kamení do oblouku. Už jsem skoro u vchodu.Je tam tma. Abych viděla posvítím si mobilem. Vcházím do jeskyně celá vystrašená a ztuhlá. Kdyby na mě teď někdo vyskočil,určitě bych dostala infarkt! 

,Jdi pryč! Uteč dokud je čas!' promlouvá ke mě hlásek. 

„ A co by se mi asi tak mohlo stát ne?!" povím nahlas a snažím se nepříjemný pocit setřást.

Ještě jeden krok a jsem v jeskyni. Nadechnu se zadržím dech, zavřu oči a vletím do jeskyně. Nic se nestalo!

,Já jsem ale blbá!' pomylím si.

V jeskyni je příjemné teplo. Napadla mě myšlenka, že tu mohu přenocovat. Rozhlédnu se, jestli jí už neobsadil někdo jiný. Třeba nějaký bezdomovec,to je docela reálné.Nikoho nevidím. Vyndám si z batohu deku a rozprostřu si ji na zem. Vytahám před jeskyní dřívka a udělám je do pyramidy ve vchodu. Zapálím oheň zapalovačem, už se ochladilo. Podívám se na mobil a je 22:25 . Asi tady opravdu budu muset zůstat přes noc.

,Nejsem nějaká Barbie takže mi to vadit nebude' pomyslela jsem si.

Rozhodla jsem se, že se znovu porozhlédnu. Procházím okolo stěn. Na pravé stěně zjistím, že je tam úzká, ale dlouhá chodbička. Mobilem si svítím a lezu do té chodbičky. Necítím se zrovna dobře, protože to tu smrdí zatuchlinou a všude po zdech lezou pavouci velikosti palce.

Brr zase ten nepříjemný pocit.

Chodbička zatáčí do leva. Asi po dvanácti metrech končí. Pozasměju se nad svojí naivitou, že by tu mohlo být něco zajímavého.

„ Je to přece jen jeskyně, ne podzemní chodby!" odfrknu si a už se chystám otočit a jít.
 
Když v tom něco zahlédnu periferním pohledem*. Rychle se otočím a celá se klepu. Srdce mi bije neuvěřitelnou rychlostí. Podívám se na předmět vlevo ode mě a vidím...čudlík.

ČUDLÍK!
 

„Ha!! Já blbka! „ zavýskla jsem si sama pro sebe.
 

Prohlédnu si ho.

„Jakto, že sem si tě předtím nevšimla?"

Když se na něj pořádně podívám, zjistím, že ze předu vypadá jako kamínek,součást jeskyně.Ale ze strany je vystrčený!

Ahá! Dobrý fígl!

Zmáčknu ho a chodba pokračuje. Vkročím a vidím to, co se mi stalo osudným.To, co bych si přála vrátit a nikdy nezažít.

Všude po zemi je krev, po zdích vtéká jako vodopádky. A uprostřed toho všeho krváku leží hromada těl. Jen to spatřím zapištím, že by se ve mně krve nedořezal.

,Ano jsou to těla, mrtvá těla! Pane bože!!'
 

Otočím se a rychlostí závodního koně se rozeběhnu.Ale v tom okamžiku kdy proběhnu vysouvacími dveřmi tvrdě narazím. Zavrávorám a spadnu na zem. Hlava mě bolí a cítím silnou bolest v pravé ruce. Podívám se na ní.Zlomená není. A teď se podívám do dveří. A srdce se mi šokem zastaví.
 

Dívám se na člověka. Byl to kluk tak okolo 20. Na sobě měl černé džíny, které mu rýsovaly dokonale svalnaté nohy. Černošedá mikina mu seděla k jeho havraním rozčepýřeným vlasům. Hned se mi zalíbil.

Jenže můj dojem klesl o milion příček dolů když na mě promluvil.
 

,,Ahoj." hluboký hlas mu vyšel z úst. Zlomyslně se zatvářil a prohlédl si mě od hlavy až k patě.
 

Natočil hlavu na stranu a povídá : ,,Tak tys mi chtěla utýct jo?" Chci vykřiknout, ale nestihnu to. Už se na mě vrhá a já vidím jen tmu.

 
*periferní = okrajové vidění ( vidíte stranou oka )

*** Pokud se vám první kapitola líbí, dejte VOTE, pište KOMENTÁŘE, budu ráda :) Bude to ještě dost zajímavé! ;) ***