Pocit

199 14 1
                                    

*Pohled Rosé*

Měla jsem pocit, že je to špatné. Otec mi vždy vtloukal do hlavy, že Nebelvírští jsou nepřátelé. Matka s ním vždy souhlasila. Měla jsem pocit, že je to špatné... Protože jsem nebyla tolik smutná. Bylo mi smutno, ovšem že ano. Bylo mi smutno, protože má matka je už jen vzpomínkou.. Bylo mi smutno, protože otec neprojeví city.. A bylo mi smutno i z toho, že jediný kdo se staral o mé pocity, byla profesorka, kterou můj otec šikanoval. Seděla jsem venku, pod stromem u jezera. Chtěla jsem chvíli přemýšlet. 

Měla jsem pocit, že je to špatné, protože mě to tolik netrápilo. Protože jsem se u profesorky Grangerové cítila příjemně, a nemusela jsem si hrát na tu silnou. Což bylo zvláštní, protože i před otcem jsem musela být ta silná. Ta, co všechno dokáže. Ta, kterou nic nezraní. Proto přítomnost profesorky Grangerové pro mě bylo něco nového. 

Přitáhla jsem si kolena k sobě. Nevěděla jsem, co dělat. Věděla jsem, že chci znovu zažít ten zvláštní pocit toho, když mohu být plně sama sebou, nez jakékoliv masky. Koukala jsem do vody. Rybka vyskočila nad hladinu a zase zapadla do vody. Byla jsem neučená, že bych ji měla zabít. Protože jsem Zmijozel. Protože jsem Malfoy. 

Když jsem si vzpomněla na profesorku, hůlku jsem zastrčila zpět do hábitu. Ona by té rybce dozajista dala pár drobků na jídlo. Takže jsem se rozhodla, že té rybce nic neudělám. Otec by to neschválil. Hned by mi dal lekci, abych tu rybku zabila. Když jsem nad tím přemýšlela, rybka vyskočila znovu, tentokrát mi šplouchla do tváře pár kapek. Nenaštvala jsem se. Nezabila jsem ji. Projel mnou divný pocit, když jsem si uvědomila, že jsem se zasmála. 

Prostě... Jsem se tomu zasmála. A tak jsem se ztrácela ve vlastních myšlenkách, dokud jsem znovu nestanula před dveřmi kabinetu profesorky Grangerové. Zaklepala jsem a ona mě s milým úsměvem pustila dovnitř.

 "Mohu dnes vyzkoušet udělat ten čaj?" zeptala jsem se.

 "Jistě," přikývla. Říkala a radila mi, co mám dělat. Ale jinak jsem ho udělala po mudlovsku úplně sama. Bez čar a kouzel. Bez hůlky. Usmála jsem se. 

"Zvládla jsem to!" vypískla jsem a profesorku Grangerovou objala. Jemně mě hladila po zádech a po vlasech. A pak řekla klidně něco, co jsem od nikoho v životě neslyšela.

"Věřila jsem, že to dokážeš," přejel mi mráz po zádech. Ta věta mnou projela jako nůž a nechala na mém srdci ránu. Věděla jsem ale, že se jí nemůžu bát. 

"Profesorko?" odvážila jsem se, když jsme seděli vedle sebe a popíjeli čaj. Zvedla pohled. 

"Víte... Já se s Vámi cítím jinak.." špitla jsem a hned se odvaha někam ztratila. Sklopila jsem pohled a zčervenala.

"To je v pořádku.." zase ten konejšivý, klidný tón. 

"Nemusím si tady na nic hrát.. Nezáleží tu na tom, kdo jsem, ale jaká jsem. Pod všemi těmi maskami.. A co mě děsí je to, že se toho nebojím. Nebojím se, být taková.." vypadlo ze mě. Profesorka mě sledovala. Laskavým pohledem. 

"Jsem ráda, že to mohu slyšet.. Každý, i ten nejsilnější člověk potřebuje oporu.. Když jsem byla jako ty, na škole byl profesor, který byl oporou pro mě. Nikdy jsem nevěděla, že jednou pochopím ten jeho laskavý pohled a úsměv, který měl, když otevřel dveře kabinetu a uviděl, že jsem to opět já.." usmála jsem se.

"Kdo to byl?" zajímalo mě to. Opravdu mě to zajímalo. Taková obyčejná věc, po které jsem teď prahla mnohem víc, než po čemkoliv jiném.

 "Brumbál.. Albus Brumbál.." ten úsměve profesorky, když si na něj vzpomněla snad nikdy nezapomenu. Měl v sobě zvláštní nádech, který jsem nechápala, ale ani nechtěla chápat. Byla to vlastně první věc, kterou jsem prostě jen tak přijmula..

Jediný synWhere stories live. Discover now