Jediný syn

Čajový dýchánek

*Stále pohled Hermiony*

Seděla jsem ve svém kabinetě, Rosé Malfoy včera odešla potom, co dopila čaj. Věděla jsem od Scorpiuse, že dnes mají test z lektvarů u pana Malfoye. Nemyslela jsem ale na to a radši se připravovala na další hodinu. Dnes ji mám až odpoledne. Opakovala jsem si látku. Vzpomněla jsem si i na to, jak jsem v Bradavicích studovala. Pousmála jsem se, a svou pozornost znovu věnovala studiu, dokud se neozvalo jemné a nejisté klepání na dveře. Vzhlédla jsem. Kdo to asi může být? Vstala jsem a otevřela. Jakmilejsem tam uviděla Rosé, hned jsem ustoupila a pustila ji dovnitř. Měla jsem ale kabinet nejblíže zmijozelské věži a nebylo divu, že zmiozeláci kolem mé komůrky chodili. Zavřela jsem dveře a pousmála se. "Profesorko," Rosé si zakryla tvář dlaněmi a znovu se rozplakala. Něžně jsem ji objala. "Vůbec se nemohu soustředit na učení ani na testy. Víte..-" hladila jsem ji po vlasech, zatímco mi kuňkala, že její matka předevčírem zemřela. Včera se to dozvěděla od Malfoye, který si dle mého názoru hrál na frajera, místo aby byl otcem, takže jim to sdělil velmi chladnokrevným způsobem. Držela jsem ji něžně v náručí. Když mi všechno dořekla, stále jsem ji hladila po vlasech. "Netlač na sebe. Je více než jasné, že se nemůžeš soustředit a myslíš na maminku," utřela jsem ji slzy z tváře. Přikývla. "Mohla... Mohla bych dostat ten čaj?" špitla. Hned zčervenala. Znala jsem moc dobře ten pocit. Byla jsem v něm často, ještě před pár lety."Jistě," mile jsem se pousmála a postavila se ke konvici,abych postavila vodu. Rosé se postavila vedle mě a sledovala, co dělám. "To abych si ho příště dokázala už udělat sama!" bránila se, když jsem se na ní podívala. Zavrtěla jsem hlavou. "Tak to příště můžeš zkusit," nabídla jsem. "JSte na mě milá, protože mi zemřela matka, že?" kňukla najednou. Otočila jsem se na ní."Vím, jaké to je, proto bych tu ráda byla tvou oporou. Ovšem můžeš mě i domítnout..." dala jsem jí částečně za pravdu."Víte?" posadila se na židli, a já donesla dva hrníčky. JEden pro ni, jeden pro sebe. "Vyrůstala jsem u mudlovských rodičů. Když začala válka, musela jsem je chránit. Bylo těžké jim vymazat paměť.. Vědět, že budou žít, že budou šťastní, ale že já nebudu moct se tam vrátit..." ve zkratce jsem popsala minulost. Nebo její část. Rosé mě poslouchala. "Muselo to být těžké," zamyslela se. "Asi bych to nedokázala.." "Dokázala.. Když tím zachráníš někoho, koho máš opravdu ráda, tak ti nezáleží na tom, jestli bude šťastný bez tebe. Pokud ho uvidíš živého.." upila jsem čaje.