Jediný syn

7.Minulost

Ano. Měla jsem strach. A to opravdu velký. Dle Voldemortovi tváři jsem poznala, že jsem ho překvapila. To byl účel. Doufala jsem jen, že jsem ho překvapila v nejlepším slova smyslu. Byla jsem středem pozornosti celé společnosti. Všichni na mě hleděli a čekali, co se stane dál. Nevěděla jsem, jestli je to dobře nebo se mám bát. Pohlédla jsem tedy znovu na Pána Zla. Ten překvapil pro změnu mě, protože se spokojeně usmíval, dalo-li by se to tak nazvat, a Bella se hned na to rozesmála. Běhal mi z toho mráz po zádech, protože jsem ten smích dobře znala a neměla jsem na něj zrovna pozitivní vzpomínky. Nadechla jsme se a usadila se zpět na své místo vedle Draca Malfoye. Jeho výraz se snad ani nedal popsat. Nebylo to ale vtipné. Naopak. V jeho očích se odráželo něco, co jsem nedokázala přečíst. Bylo tu překvapení, ale to nebylo tak docela všechno. Ty jiskry, které mu tančily v očích vypadaly nadmíru spokojeně a šťastně. Vypadal..šťastně. Tak by se to dalo nazvat, přece jen to ale nebylo to pravé. Nadzvedla jsem lehce pravé obočí, tajemně se usmála, a pak odvrátila zrak. Tato porada netrvala dlouho. Po pár prvních formalitách, jak jsem poochopila, se rozhodlo to pro dnešek ukončit. Začínala jsem si zvykat na stíněnou atmosféru. Nedokázala jsme si ale představit, že bych v tom žila od dětství. To prostě nešlo. Zatímco jsem se zajímala o své myšlenky, Draco Malfoy se ke mě naklonil. "Nemůžu si prostě pomoct, lady Eleanor," špitl. "Mohli bychom si promluvit?" úplně mě vyhodil z mých myšlenek. Cítila jsem jeho dech na svém krku. Zachvěla jsem se. Chytl mě za ruku a vedl pryč. Zamrkala jsem a doufala, že mi to pomůže se vzpamatovat. Táhl mě chodbou. Popoběhla jsem, abych mu stačila. Jakmile se za námi zavřely dveře, zřejmě jeho pokoje, tak mě pustil. Vydechl. Stál ke mě zády, stejně jsem z něj cítila jakou si frustraci, a nevěděla jsem, co bylo jejím důvodem. Udělala jsem snad něco špatně? "Všechno jsi pokašlala," ozval se jeho hlas, který mi dal odpověď na mou otázku. "Jak? Proč? Nebylo to věrohodné?" začala jsem se bránit. Otočil se čelem ke mě a pohlédl mi do očí. "Bylo to natolik věrohodné, že jsem ti uvěřil i já. Co když... tě chci? Co když do teď jsi byla mou nadějí ale v tenhle moment jsi i.... pokušení? Co když-" "Nemel blbosti, Malfoy." přerušila jsem ho. Nemínila jsem ho poslouchat dál. Byly to blbosti.. "Cítím to tak. Nemůžu za to," namítl. "Chci tě mít v náručí a vědět, že jsi moje." Uchechtla jsem se. "Chceš mě vlastnit?" "Ne. Chci vědět, že zůstaneš po mém boku i když jsem špatný." přiblížil se. "Proč se nez-" "Nezměním? Proč nejsem ten hodný? To je Harry Potter, G-ilbertová," jeho hlas se v tu ránu změnil. Byl mnohem hlubší a lezl mi až do morku kostí. Zachvěla jsem se. Sledovala jsem každý i malý pohyb, který udělal. Neříká teď to, co si myslím, že ne? Nenaletěla jsem mu..? "Já se nikdy nezměním.. V mém světě jsou hodní lidé jen předmět fikce. Musíš se prostě smířit s tím, že jsem takový.. Monstrum.. Kdybys přišla dřív, možná bych se dokázal změnit a věřit ve šťastný konec, takhle ale rozhodně ne.." jheo úšklebek se s každým dalším slovem zvětšoval. Jsem husa, že jsem sem šla. "Je tvoje volba být monstrem, Draco Malfoyi," 

Autor note: Omlouvám se za případné chyby a doufám, že se příběh i nadále líbí ;)