John se zničeně podíval na své přátelé. Do teď jeho soužití s dcerou probíhalo celkem dobře, ale Vánoce se stali nečekaným kamenem úrazu. A tak skončil, jako kdykoliv, kdy měl někdo ze skupiny problém, s přáteli v baru.
„Ale co jí mám dát?!" praštil hlavou o stůl a Peggy se na něj shovívavě podívala.
„Johne, klid. Je to jenom batole, stejně si nic nebude pamatovat," uklidňoval svého nejlepšího přítele Alexander.
„Jsou jí čtyři, skoro pět," upozornila ho Angelica.
„Ty máš pět let dítě a nic nám neřekneš? Chceš říct, že si Philip mohl hrát s tvojí dcerou, a ne s jeho?!" vytrčil Hamilton ruce směrem k Aaronovi. Ten se na něj jenom ublíženě podíval a něco nespokojeně zabrblal.
„Tenhle večer už po sedmé... Martha nechtěla, aby ani jeden z nás měl problémy, což jsem pořád nepobral, a tak se i s Frances odstěhovala. Posílal jsem jí peníze, ale nikdy jsme se na schůzce nedohodli. Řekl bych, že chtěla nějaký čas o samotě... A než opět poznamenáš, že máme divný způsob řešení problémů, tak ano, máme, a ne, skutečně se nám to nevyplatilo," zopakoval unaveně John.
„Ty sis nepřečetl dopis pro Santu?" zajímal se Hercules.
„Měl jsem to v plánu, ale dřív, než jsem to stihl, ho poslala," prohrábl si vlasy.
„Za prvé, měl by ses ostříhat, za druhé, jak ho mohla poslat?" zajímala se Eliza.
„Za prvé, nikdy, za druhé, pořád jsem si nezvykl dávat věci mimo její dosah."
„Za druhé, chceš říct, že se ti dcera toulala po městě bez tvého vědomí?!" vložil se do rozhovoru opět Mulligan.
„Přiznávám, že nejsem zrovna otec roku," přikývl smutně John a Peggy ho poplácala po zádech.
„Pořád jsi na tom líp než Gil," připomněla mu shovívavě a Francouz zpozorněl. Posledních pár minut strávil vyndáváním mouchy ze svého pití. Byť se za střízlivého stavu jednalo o poměrně inteligentního a více méně svéprávného člověka, jakmile se k němu dostala jen kapka alkoholu vrátil se do stavu šestiletého dítěte.
„Co?!" zajímal se. „Já vím úplně přesně, co můj syn chce a ještě nikdy mi neutekl. Je klika, že mám jenom jedno dítě..." usmál se sám pro sebe.
„Gilberte... Máš dvě děti a třetí na cestě," připomněl mu Aaron a muž se na něj překvapeně podíval.
„Dobrá... Stejně to nemění nic na tom, že jsem Georgesovi vždycky nadělil to, co chtěl," pokrčil rameny Lafayette.
„Nedal jsi mu dvakrát za sebou sloníka Dumbo s osmi nohama?" zajímala se Angelica.
„A letos do dopisu dokonce napsal, že už znova nechce sloníka Dumbo s osmi nohama," připomněla Eliza.
„Jak to, že víš, co si Georges přeje?" stáhl nespokojeně obočí její manžel.
„To je mezi náma holkama a Johnem," rozhodila rukama Peggy a John se neubránil protočení očí.
„Proč je John je zapojený a my ne?" zeptal se dotčeně Lafayette.
„Protože nemám manželku, která by za mě nakoupila dárky," věnoval jim velmi unavený pohled.
„Když už jsme si vyjasnili, proč John je zapojený a vy ne, můžeme se vrátit k tomu, proč Gil svému synovi k Vánocům dává plyšáka s osmi nohama?" připomněl svou existenci Aaron.
„To je velice dobrá otázka. Dávám mu ho, protože si ho přeje," vysvětlil a usmál se, očividně spokojený sám se sebou.
„Ale vždyť... Moment. Peggy, měla jsi pravdu. Oproti Lafovi jsem na tom vážně dobře," poznamenal John a vděčně se na svou kamarádku podíval.
„Tobě to dává smysl?" zajímala se Eliza nedůvěřivě.
„Položka na seznam číslo čtyři, asi třicetkrát podtržená, každé podtržení je jinak barevné, mám pocit, že tam je i pár třpytek. Chobotnice Dumbo," vysvětlil Laurens a všechny manželky okamžitě pochopily o co zde běží.
„Takže letos nemusím z jednoho plyšáka nohy párat a k druhému je přišívat?" zajímal se Herc, pro jehož syna bylo velmi traumatické vidět svého otce, jak nevinnému plyšovému stvoření stříhá nohy. Skupina se na něj podezřívavě podívala, ale pro jistotu nic neříkala.
„To je skvělý, ale co mám dát Frances?!"
„Co sloníka Dumbo bez nohou?" navrhla Peggy, načež od Angelicy schytala pohlavek.
„Co nějaká hezká panenka?" navrhla Eliza.
„Tu poslední zničila."
„Nechceš jí něco přinést z práce?" zeptal se Herc.
„A co jako? Kancelářskou sponku?"
„Moment... Jak že se to živíš?"
„Jsem právník, Hercu. Jako všichni tady."
„Dáme jí nejnovější zákoník o daních," prohlásil Alexander.
„Myslím, že bychom už měli jít domů," prohlásila Eliza a vytáhla svého manžela na nohy.
„Chcete odvézt?" zeptala se Angelica.
„Ne, to je dobrý," odmítla svou sestru.
„Tak se tu mějte..." usmála se na všechny Eliza a začala Alexandera táhnout od svých přátel.
„Ale já ještě nechci!" zaprotestoval.
„Štěstí, že jsou děti u našich," zabrblala tiše žena a společně se svým mužem opustila bar.
„Když jsi právník, proč pořád mluvíš o broucích?" vrátil se k předchozímu tématu Mulligan.
„Nemůže mít člověk koníčka?"
„Fajn, vracíme se k našemu problému. Co dáme Frances k Vánocům?" luskla prsty Angelica a všichni přikývli, avšak nikdo nic neříkal.
„A co dostala třeba minulé Vánoce?" zkusil to Aaron.
„Jak to mám vědět?" zaúpěl John.
„A co zavolat Marthě?" navrhl nadšeně Lafayette a všichni se na něj nevěřícně podívali.
„Já myslel, že už duchy nevyvoláváš," utrousil kousavě Laurens a promnul si oči. Francouz se kousl do rtu, raději předstíral, že neexistuje, a sám sebe se ptal, jak na něco takového mohl zapomenout.
„Tak jo, na tohle se musí logicky. Vezmeme si, co o ní víme. Je chytrá, vynalézavá a nejspíše zvyklá na spoustu volnosti... Kdyby jí bylo tak patnáct, koupila bych jí džínovou bundu a barvu na textil," zapřemýšlela Angelica.
„Bohužel jsi se o deset let sekla," připomněl jí Herc.
„Možná ne," ozval se Aaron.
„Chceš říct, že... Počkej... Aarone! Občas jsi strašná osina v zadku, ale jsi génius!" zasmála se Peggy a praštila Johna do zad.
„Jsem jediný, komu tahle logika uniká?" zajímal se Laurens.
„Ano," odpověděl zbytek stolu a muž se svezl do židle.
***
„Johne?" ozval se dětský hlásek. Muž tiše zamručel. To ho nemohl někdo z jeho přátel varovat, že děti o Vánocích vstávají tak brzo?!
„Už letím, šmudlo!" ozval se a vyhoupl na nohy. Rychle doběhl do pokoje své dcery, která nadšeně skákala na posteli.
„Franny, nesmíš skákat na po posteli, už jsme se o tom bavili," připomněl jí muž.
„Já vím, ale když jsem se ptala, jestli můžu skákat po posteli, když jsem nadšená, tak jsi říkal, že to je tak jediná možnost, kdy to mám dovolený! A já jsem nadšená! Santa mi dal něco, co je přes celou zeď! Myslíš, že je to skříň?" podívala se na něj s jiskřícíma očima.
„To asi budeš muset zjistit," pokrčil rameny John a Frances se rozhodla strhat papír ze stěny. Johna trochu mrzelo, že jeho práce přišla vniveč, ale přeci jen, co by pro holčičku před sebou neudělal.
„Je to jenom zeď," posmutněla. „Asi jsem nebyla dost hodná... Myslíš, že je to kvůli těm pastím, co jsem nastražila?"
„Ne. Nemyslím si, že jsi na seznamu zlobivců a ani si nemyslím, že je to kvůli těm pastím. Určitě je to nějaké nedorozumění, pojď půjdeme se podívat pod stromeček," uklidnil ji a spokojeně si oddechl, že v noci nezakopl o Philipa nebo Georgese, kteří se nějak dostali k nim do bytu, ale pouze o pasti na Santu.
Dívka se pomalu vydala ke stromečku, následována svým otcem. Na tváři se jí opět objevil úsměv, když si všimla nádherně zabalených dárků. Frances se rozeběhla k dárkům a nadšeně se podívala na muže, který stál o kus dál.
„Měl jsi pravdu, Johne! Nejsem zlobivec!" radovala se. Chtěla se vrhnout zajímavě vyhlížející balíček, ale zaujal jí jeden, který byl o něco menší než ostatní. Nedůvěřivě se na něj podívala a otevřela. Její obličej se opět zkroutil do zvláštního úšklebku.
„Možná, že jsem zlobila..."
„Co tím myslíš?" nechápal Laurens.
„Santa mi dal dopis a já... um... pořád mám se čtením trochu problémy..." svěsila nešťastně hlavu. „A Lesilie Winkelová už to umí a pořád se mi směje, že to neumím. Ale já umím ty písmenka! Jenom se mi občas pletou..."
„Ukaž, možná ti s tím budu moct pomoc," usmál se John a v duchu si nadával, jak ho mohlo napadnout dát pětiletému dítě dopis.
„Tatínkové ale neumějí číst," zasmála se Frances a muž zvědavě povytáhl obočí.
„A jak jsi na tohle přišla?"
„Děda Henry nikdy nečetl," pokrčila rameny, jako by to byla samozřejmost.
„Dědeček není tatínek," donutil se k úsměvu a pokoušel se ignorovat fakt, že jeho dcera považuje jeho otce více za tátu než jeho.
„Dědeček je jenom starý tatínek. Až budeš mít bílý vlasy, vousy a brýle, taky budeš dědeček," odvětila pohotově dívka.
„No, můžu to alespoň zkusit, ne?" navrhl. Dívka přikývla a podala mu dopis. Muž si ho prohlédl a nahlas přečetl. Výraz dívky před ním se opět rozzářil a on přemýšlel, jak je možné, že jí ještě nebolí obličej.
„Takže Santa mi dovoluje pokreslit celou zeď! To je úžasné! A musím se ti omluvit... Asi ne všichni dospělí kluci jsou tátové a dědové," objala ho Frances a šla dál rozbalovat dárky. Laurens se mezitím svezla na gauč a přemítal o své existenci.
John: Au
Angelica: Dárek se nelíbil?
Eliza: Stalo se něco?
And Peggy: Našla sloníka?
John: Ne, prostě jenom au, to je všechno
Frenchman: Tys jí dal toho beznohého slona
Old Man Herc: Peggy jí měla dát beznohého slona
A-A-Ron: Proč tu vůbec jsem?
HamHam: Proč tu vlastně je?
And Peggy: Protože je to naše milovaná osina v zadku, náš milovaný švagře
Angelica: Můžeme se vrátit k Johnovi?
HamHam: Co vlastně John říkal?
John: Au
První společné Vánoce ft. Johnovo úžasné pojmenovávání přátel v kontaktech.
Jinak hezkého Mikuláše a pěkný víkend!
Nemo 🧷