Felix postává na chodníku na kraji silnice. Je studený listopadový večer. Mlčí, přešlapuje. Poté sestoupí do silnice a kope do obrubníku. Ozve se zvuk automobilu. Felix si stoupne opět na chodník a netrpělivě se dívá směrem, odkud se blíží auto. V jeho tváři pozorujeme mírně potěšený výraz ve chvíli, kdy se vozidlo objeví. Je to totiž automobil, který dobře zná a na který čekal.
Vůz zataví, Felix otevře dveře a nastoupí. Neohleduplně dveře zabouchne. Dále vše vidíme z vnitřku auta.
Felix: „No to je dost, vy čuráci!"
Za volantem sedí Přemysl. „No to je ale pozdravení," praví klidně, přesto nechápavým tónem.
Mirek sedí na zadní sedačce.
Mirek: „No tak povídej, co se stalo."
Felix: „Co by se jako mělo stát?"
Mirek: „No, něco se stát muselo, jinak bys na nás takhle nespustil."
Felix: „Zmrde..."
Přemysl: „No tak, kámo, nemusíš se do nás hned pouštět."
Felix: „Jen, že pan velkopodnikatel ví zase všechno nejlíp."
Mirek vyprskne smíchy.
Mirek: „Sorry,..."
Felix: „Dík... No máš pravdu, stalo se." Říká již klidnějším tónem.
Přemysl: „No, co se teda stalo?"
Felix: „Ta kurva mi zase zahnula. Už jsem ji poslal definitivně do háje. Před půl hodinou dopakovala všechny věci a ten její šamstr si ji tady vyzvednul.
Přemysl: „To je mi líto."
Mirek: „Stane se... Najdeš jinou."
Felix: „Však já vím, ale měl jsem ji svým způsobem rád. No nic, vyražme."
Přemysl nastartuje a automobil vyjíždí.