"Už toho mám dost, jak mě pořád peskuješ za takové maličkosti! Nerozumím tomu, co si chceš dokazovat? Že tu jsi ředitelem, že ti to tu patří, že to tu vedeš a můžeš všechno? Nerozumím ti, Malfoyi!"
"Nerozumíš?"
"Přesně! Nerozumím tomu ani tobě! I v téhle době, kdy nemáme nikdo nic, si hraješ na toho aristokratického blbečka, kterej sežral moudrost světa! Pořád do mě rejpeš a shazuješ mě, přesně jako na škole! Pořád si to neuvědomuješ anebo se s tím nedokážeš smířit, ale já jsem prostě jenom člověk, který neumí snést všechno! Zraňuje mě to! Napadlo tě to někdy?"
"Já..."
"Doufala jsem, že ses změnil, že se ti to tvoje ledové srdce trochu rozehřálo, protože potom nechápu, ten večer, kdy jsme si společně povídali... Čeho se bojíš? Že by tě lidi měli rádi? Že bych i já k tobě mohla něco hezkého cítit krom nenávisti? Nikomu neukážeš, jaký vlastně jsi, ale věř, že tu tvoji prohnilou masku každý nesnáší!" dokřičela jsem na něj s uslzenýma očima.
"Hermiono, počkej, já..." zmohl se na pár slov a zachytil mě za ruku.
"Nech mě na pokoji! Myslela jsem si celou tu dobu, že jsi dobrý člověk ve špatné společnosti, ale ty jsi zřejmě pravý opak. Až do morku kostí. Chtěla jsem ti věřit, pořád jsem jen čekala až... ale vidím, že bych se nikdy nedočkala, že jsem byla pěkně pitomá! Teď, když dovolíte pane řediteli, půjdu si po své práci a ten přehyb na noční košili, který vás tolik iritoval půjdu ještě jednou pořádně rozžehlit! Doklepu to tady a vypadnu od tohohle baráku hodně daleko a doufám, že už tě nikdy neuvidím!" skončila jsem a vyškubla se mu.
Když jsem se měla na odchodu a podívala se do chodby, spatřila jsem tam Jamese. Sakra. Rázně došel k naší dvojici a strčil do Malfoye, až udělal dva kroky zpátky. Posbíral čerstvě vyprané prádlo, které mi v záchvatu ten pitomec vytrhl z ruky a hodil k nohám na zem. Podíval se na mě a já poznala, jak z jeho očí, na chlup stejných s jeho bratrem, mu sálá zlost a nenávist.
"Jamesi,... sakra Hermiono!" ještě jsme slyšeli za zády, když jsem se s Jamesem ruku v ruce vydali pryč. Někde v koutku mysli jsem si uvědomila, že jsem nechtěla, aby se to těm dvěma ještě zhoršilo.
-
Jamese jsem poslala zpátky do ložnice a vydala se znovu do prádelny k žehlícímu prknu. Tu košili, která byla předmětem sváru jsem měla sto chutí nejraději spálit, ale i tak jsem ji žehlila až do bezvědomí.
"Zaslechla jsem křik, co se stalo?" dotázala se Lucy, která dorazila chvíli po mě s další várkou čistě vypraných a usušených plen k vyžehlení.
"Tomu pitomci Malfoyovi se nelíbila jedna vyžehlená košile, tak ji žehlím znovu." prskla jsem, ale oči stále upírala na ten kus hadru. Byla jsem neskutečně naštvaná.
"Jestli tahle budeš pokračovat ještě chvíli, prožehlíš se až skrz tu látku."
"Mám toho dost, Lucy. On je tak... neskutečně nesnesitelný parchant! Prostě tomu nerozumím. Myslela jsem si, někde hluboko v sobě, že by mohl být jiný, já... ale nejspíš jsem se šeredně mýlila. Chtěla jsem mu věřit a místo toho...? Je to lhář." vydechla jsem a mrskla žehličkou do stojanu.
"Vydrž to." poradila mi s lítostivým úsměvem.
Pravda, nic jiného mi ani nezbývá.