Nikdo by neřekl, kolik se toho v uplynulých pár hodinách změnilo. Slunce vycházelo ve stejnou dobu, jeho paprsky byly stále teplé a vánek příjemně chladivý. Voldemort byl pořád krutý bastard, kterého Brumbálova smrt nanejvýš potěšila a Nathalie byla dál dívkou, která musela dělat vše, co se jí tak moc příčilo.
A přesto se jí všechno zdálo být úplně jiné. Srdce ji bolelo, jako by ho napadl nějaký parazit, co se zahryzával hlouběji a hlouběji pokaždé, když si vzpomněla na svého bratra. Ztratila ho. Zradila ho tak, že už jí nikdy nebude moci odpustit. Nesplnila žádný ze slibů, které dala jak jemu, tak i sobě. Jediný, který dodržela, byl ten Brumbálův.
Pořád se snažila si něco nalhávat. Opakovala si, že Harryho opustila kvůli přání ředitele a doufala, že tomu snad brzy začne věřit. Pomohlo by to. Možná by se pak necítila tak hrozně špinavá, nehnusila by se sama sobě při pomyšlení, že ona doopravdy, kdesi hluboko uvnitř, chtěla jít se Severusem. Když ho tehdy chytla za ruku, zapomněla na všechno kolem ní. Kráčela za ním s pocitem hřejivého bezpečí. Byla jako ten zrádce Červíček, co předhodil její matku Voldemortovi, aby si zachránil vlastní život.
V čem se od něj vlastně lišila?
Byla hrozným člověkem. Příšerným. Nemohla se na sebe ani podívat.
Stala se vším, co celé roky nenáviděla na svém otci. Vším, čím v posledních letech pohrdala. Vždy si ráda hrála na silnou a nezávislou, pravdou ale bylo, že na svém mistrovi lektvarů byla stejně závislá, jako na příjmu kyslíku.
Na sebelítost však teď neměla čas. Po Voldemortových oslavách, které trvaly celou noc, před sebou měla mnohem těžší úkol, než se hraně radovat při mučení zajatých čarodějů. Stála na poloprázdné londýnské ulici v tak časnou hodinu, že ještě ani mudlové nevyráželi za prací. Slunce už pomalu začalo vykukovat a první paprsky osvětlily dům, na který nehnutě zírala, jako by snad na někoho čekala. Pravda byla taková, že se prostě jen snažila získat ztracenou odvahu.
Nakonec velmi pomalu vzala za kliku. Když dveře s tichým klapnutím povolily, překvapením zatajila dech, protože to znamenalo, že majitel stále ještě neupravil bezpečností kouzla a dovolil jí tak volný přístup. Bez většího hluku vešla na malou chodbičku, ze které měla přímý výhled na obývák, kde se nacházela černá postava Severuse Snapea.
Stál k ní zády, ale dost dobře si všimla skleněné flašky alkoholu, kterou držel v pravé ruce. Už v ní moc nezbývalo, a tak ji naráz do sebe kopnul. Neviděla mu do tváře, i tak se nemohla zbavit pocitu, že takhle rozhodně vítězný triumf nejvěrnějšího Voldemortova smrtijeda nevypadá. Působil jako někdo, kdo zapíjí žal, který musí skrývat před okolním světem.
Vyděšeně sebou cukla, když skleněná lahev naprosto nečekaně opustila mužovu ruku a v rychlosti se roztříštila o tapetovanou zeď. Prozradil ji její vlastní polekaný výkřik. Severus se na ni otočil, s hůlkou pohotově připravenou. Když rozpoznal svou bývalou studentku, jeho napjaté tělo se mírně uvolnilo. Černé oči měl však stále stejně ostražité. Byl v nich nepopsatelný vztek spojený s frustrací a snad i... smutkem.
Tak moc ji to vyvedlo z míry, až na chvíli zapomněla, proč sem vlastně přišla. Velmi rychle se vrátila do reality, když se k ní jedním drobným krokem chtěl přiblížit. Měla tendenci pozvednout hůlku, odzbrojit ho a donutit mluvit, nezmohla se však na nic. Jen na něj dál mlčky hleděla.
„Jaká to milá návštěva," protáhl sarkasticky a i na vzdálenost několika metrů z něj Nathalie cítila silný tah lihoviny, „zeptal bych se, čím jsem si ji zasloužil, ale myslím, že oba známe důvod."
„Mám několik otázek," odhodlala se promluvit.
„Doopravdy?" optal se s hraným překvapením, dál pokračujíc ve svém ironickém divadýlku, kterým se obvykle vysmíval všem okolo. S alkoholem v krvi mu to šlo ještě o něco snadněji.
„A když na ně nebudu chtít odpovědět?" dodal a jeho výraz náhle potemněl natolik, až ucítila mírný záchvěv strachu. Přesto dál nehnutě stála jako socha, upírajíc na něj ty své obrovské oči plné bojovnosti. Pohled do nich byl pro něj náhle nepopsatelným utrpením. Připomínaly mu, co udělal. Viděl v nich ten hrůzný odraz zeleného světla a mrtvého těla nejschopnějšího kouzelníka všech dob.
„Protože já si, Evansová, myslím, že není nic, na co byste se mě po dnešní noci musela ptát."
„Zavraždil jste Brumbála," řekla nemilosrdně, pozorujíc jeho gtvář, která zůstávala neměnná, „doopravdy si myslíte, že je to něco, co hodlám beze slova přejít?"
„Ne," ušklíbl se hořce, „v něco takového bych vskutku ani nedoufal. Ty totiž slovy rozhodně nešetříš, a když máš sakra držet pusu zavřenou, tak meleš víc a víc," rýpal do ní a ani si neuvědomil, že jí začal tykat, byl totiž zabraný do hledání dobře schované flašky vína, „přitom by doopravdy jen stačilo, kdyby ses jednou obtěžovala použít to, co máš v hlavě."
„Nemluv se mnou, jako s nějakým bradavickým fakanem, Severusi Snape," vyjela po něm vztekle, ustupujíc od jakýchkoliv kodexů slušného chování, „zasloužím si vědět, proč jsi to udělal," vydechla a tentokrát mohl jasně vidět, jak moc zoufalá a ztracená se cítí.
„Ty chceš vědět proč?" zopakoval po ní výsměšně. „Není to snad nanejvýš jasné?" hrál si s ní dál, aniž by ho to vůbec bavilo. Jeho tělo tak jednoduše reagovalo na bolest, která ho uvnitř sužovala.
„Viděla jsi to," uzemnil ji, když znova otvírala pusu, „zabil jsem Albuse Brumbála, jak by učinil každý věrný smrtijed Pána Zla."
„Tomu nevěřím," odpověděla, ale moc přesvědčeně nezněla. Spíš vystrašeně, jako by se pravdy bála. Šlehl po ní opovržlivým pohledem.
„A to jsem si myslel, že naivnější už snad být ani nemůžeš. Co chceš slyšet?" uhodil na ni netrpělivě. „Že mě mrzí, co jsem udělal? Nemrzí, Evansová. Chtěl jsem Brumbála zabít, chtěl jsem se přidat na stranu Temného Pána, protože takový prostě jsem. A teď už mě konečně nech na pokoji. Běž najít Pottera a přidej se k němu."
„Ne," bránila se chabě dál, „já přeci vím, že takový nejsi. Znám tě, Severusi... vždyť–"
„Ty mě vůbec neznáš!" vykřikl po ní tak hlasitě, až sebou polekaně škubla. Jako by se mu pomalu před očima zmenšovala.
„Nevíš o mně vůbec nic. Nikdy si nevěděla. Nikdy ses neobtěžovala zpochybňovat to, co jsem ti řekl. Naivně jsi mi věřila od samotného začátku a ani tě nenapadlo, že by za tím vším mohl být postranní úmysl," jeho slova byla chladná, řezavá a on to dost dobře věděl, přesto však dál pokračoval, ignorujíc její neustálé popírající vrtění hlavou. „Až do včerejšího dne. To bylo poprvé, co jsem tě viděl přemýšlet, jako opravdovou studentku zmijozelské koleje. Poprvé, co ses rozhodla racionálně uvažovat, když jsi mi zatajila, co ti ten spratek Potter řekl."
„Přestaň takhle mluvit," okřikla ho a bylo vidět, jak moc bojuje s touhou zacpat si uši. Výsměšný škleb v Severusově tváři se jen prohloubil, jak před ním sama svým jednáním potvrzovala jeho slova.
„Celou tu dobu jsi mě chránil... vysvobodil jsi mě z Malfoy Manor, dohlížel jsi na mě. Proč bys to celé dělal, kdybys nebyl na Brumbálově straně?"
„Odpověď na to znáš. Jsi naivní, ne hloupá," káral ji, jako by zapomněla nějakou banální přísadu do lektvaru, „protože mám však po mém malém triumfu dobrou náladu, moc rád ti to osvětlím," zapředl, potěšeně se usmívajíc, když si konečně mohl usrknout nalezeného vína.
„Ty jsi byla jen dobrým způsobem, jak si opět získat ztracenou důvěru Temného pána. Věděl jsem, že až se zase vrátí, bude mnou zklamán. Zašil jsem se do Bradavic pod ochranu Brumbála, abych nemusel jít do Azkabanu. To vskutku nebyl největší projev věrnosti, že? Jenže pak ses objevila ty," vydechl skoro oslavně, měříc si ji od hlavy až k patě, „a já jsem tak mohl svému pánovi ukázat, že jsem ho po celé ty dlouhé roky nepřestával následovat, když jsem se odhodlaně ujal údělu neschopného Luciuse."
Jeho slovům naslouchala s nepopsatelným zděšením ve tváři. Bylo vidět, že ji od propadnutí k naprostému šílenství dělil jen malinkatý nicotný vlásek. Jeho to však nijak neobměkčilo. City, kterých neměl zrovna na rozdávání, naprosto záměrně otupil alkoholem. Skrýval je. Cítil, jak se s nimi uvnitř i tak dál musel vyčerpaně prát, protože ho chtěly dostat na kolena.
„Miloval jsi mou matku," vystřelila náhle bez většího rozmyšlení z té nejsilnější zbraně, kterou u sebe měla, podstupujíc to riziko, že by jí mohla velmi snadno vybouchnout v rukou. Byla to její poslední naděje.
K její nesmírné úlevně uviděla vytouženou reakci. Po jeho výrazu, který neprahl po ničem jiném, než zraňovat, náhle nebyla ani památka. Na maličkatý moment se zdálo, že snad trefila dobře uzamčený zámek, a on se jí pomalu otevře. Nakonec se však veškerý proces před jejíma očima zastavil, a pak ho sekundu na to pohltil známý černý stín chladu a nicoty.
„Tvůj patron má stále podobu toho jejího," pokračovala dál bezhlavě, „jsi sarkastický mizera, lhář, ale ne vrah."
„Trpíš očividně zásadními výpadky paměti, když něco takového tvrdíš," odpověděl jí nakonec, úplně ignorujíc zmínku o Lily Evansové. Ona ale viděla, že se něco změnilo. Ted chladný led obklopující jeho černou postavu před jejími očima začal roztávat, a tak se odhodlala překonat bezpečnou vzdálenost a přiblížit se k němu. Dohromady mohla vidět nepřehlédnutelné vyčerpání zračící se v Severusově bílé tváři.
„Řekni mi, jak to doopravdy bylo," trvala dál na svém, tentokrát ho však pobízela s nečekanou něžností.
„Běž pryč," zavelel chabě, a vlastně dost dobře věděl, že zbytečně. Ani se nesnažil, postrádalo to jeho typický tvrdohlavý ráz a vlastně všechno, co dlouhé roky tak poctivě pěstoval pro svou roli obávaného netopýra.
„Nikam nepůjdu," odpověděla prostě, „oběma je nám to dobře známo. Nevzdám se, dokud nezjistím pravdu. Ušetři nám čas a energii, to budeme teď potřebovat na něco mnohem většího, a mluv. Prosím tě, Severusi, řekni mi pravdu."
Když z jejích úst zaslechl ten tenký tón plný náhlého doprošování, překvapeně na ni pohlédl. Už nestála poblíž dveří, byla přímo před ním. V jejích očích byla nepopsatelná něha. Ani když se objevila v jeho domě, nedívala se na něj jako na vraha. Byla vystrašená, zmatená, ale necítil z ní ani špetku nenávisti, a on tomu jednoduše odmítal uvěřit. Šla z ní jakási podivná uklidňující energie. Něco, co ho už několikrát donutilo se jí otevřít. Dokázalo to přímo agresivně rozežrat jeho dobře ukovanou masku.
Nebylo by pravdivé, kdyby se pokoušela říct, že ji jeho lži nepřesvědčily. Byl opravdu dobrým hercem, jenže ona byla moc zbabělá na to, aby se odvážila jeho slova brát vážně. Popírala je, protože se bála. Nezvládla by, kdyby se ukázalo, že se doopravdy celé ty roky nechávala namotávat lhářem.
„Brumbál umíral," dostal ze sebe prostě a všimla si, jak na chvilku zavřel oči.
„Ale vždyť... ten lektvar, co jsme dělali –"
„Nezabral. Ta kletba, která zasáhla jeho tělo, byla moc silná. Jed šlo jen zpomalit, ne zastavit."
„Takže to znamená, že když ses dozvěděl o Dracově úkolu, ředitel už umíral."
Severus jen tiše přikývl s naprosto netečnou grimasou.
„Byli jste spolu domluvení, že ano?" Vydechla náhle a v očích jí svitlo vítězné pochopení. „Chtěl, abys ho zabil. Zachránil jsi tak Draca a zároveň získal veškerou důvěru Pána Zla."
Záhada, která jí celý rok nedávala spát, byla náhle velmi rychle vyřešena. Na její slova už nijak nereagoval, ona však potvrzení nepotřebovala.
„Proč jsi mi to neřekl? Kdybych to věděla... mohla jsem ti nějak pomoct," dodala vyčítavě.
„Neřekl jsem ti to, protože jsem o tvoji pomoc nestál," odsekl prudce, „a už vůbec mě nenapadlo, že se potom, co Brumbála zabiju, rozeběhneš za mnou. Chtěl jsem, abys mě viděla jako zrádce. Počítal jsem s tím, že pak zůstaneš s Potterem. Mohla jsi tak být v mnohem větším bezpečí," vyčetl jí, „jenže to jsem zapomněl, jak ráda činíš všechny mé snahy tě chránit bezvýznamnými."
„Kdysi dávno jsem řediteli slíbila, že s tebou zůstanu, ať bude situace jakákoliv," vysvětlila a setkala se se Severusovým rozzuřeným pohledem.
„Starý senilní blázen," zavrčel vztekle, unaveně si mnouc tvář, „to ale nebyl jediný důvod, proč si nezůstala v Bradavicích," konstatoval nakonec a dívka se na něj nechápavě zamračila.
„Vždy jsi měla svou hlavu," řekl trpce, „nerozhodla by ses tak, jen protože ti to nařídila osoba, kterou jsem já sám zabil. Albus by tě přiměl složit závaznou přísahu, kdyby neměl dobrý důvod věřit, že svůj slib dodržíš. Takže se tě zeptám znova... proč jsi se mnou šla, Nathalie?"
Ptal se, odpověď však tušil. Jednal tak na popud svého vlastního sobeckého nitra, které zatoužilo slyšet to nahlas. A tak napjatě vyčkával, sledujíc její bledou nervózní tvář.
„Protože tě miluju," řekla s takovou noblesou a náhlou sebejistotou, až mu skoro vyrazila dech, „ať už to chceš slyšet nebo ne," (chtěl, mnohem víc než byl ochotný přiznat), „je to prostě tak."
„Hloupá holko," vydechl, ale v jeho hlase nebyla ani stopa útoku, jen jakýsi zvláštní bezradný smutek. Chvíli na sebe mlčky hleděli, než se k ní nečekaně přiblížil. Musela zvednout bradu, aby mu stále viděla do očí, jak byl o něco vyšší než ona sama. Nervózně čekala, co se bude dít a když ji jeho pevné ruce stáhly do náruče, pak si teprve uvědomila, jak moc ztuhlá obavou celou dobu byla. Omamná vůně bylinek sálající z jeho hábitu, která dokonce přebíjela zápach vína, jí pomáhala se uvolnit. Únava z probdělé noci se v tu ránu dostavila v celé své síle.
„Jsi neuvěřitelně statečný, Severusi," zašeptala najednou, vyhoupla se na špičky a položila hlavu na jeho rameno.
Něco takového mu nikdo nikdy neřekl. Věčně nasazoval krk pro jiné, ale bralo se to za samozřejmost, protože měl spoustu nesplacených dluhů. Nedívali se na něj jako na hrdinu, protože ho brali jako vězně, co si musí proti své vůli odpykat chyby, které udělal.
„Omlouvám se, že jsem o tobě pochybovala," řekla a stiskla ho o něco pevněji, až ho svaly zabolely.
„Měla jsi na to veškeré právo," připomenul jí a jemně se od ní odtáhl, aby jí pohlédl do tváře. Všiml si, jak unaveně vypadala. Modré oči jí obkreslovaly červené popraskané žilky a převáděla na něj většinu své váhy, aby ulevila bolavým nohám. Oba dva toho v posledních dnech moc nenaspali.
„Už se mě nikdy nesnaž od sebe odehnat," nařídila a prosila zároveň, „nenechám se."
„Ano," odpověděl, a aniž by to vůbec vnímal, jeho koutky úst se mírně zvedly, „to už mi došlo."
Úsměv mu dál tiše oplácela, než se rozhodl je opět vrátit zpět do kruté reality.
„Měla jsi zůstat s Potterem," povzdechl si, „nemáš ani ponětí, co tě teď čeká. Co všechno tím ztratíš."
Chtěla mu něco odpovědět, když ji znovu tvrdě přerušil.
„Nic neříkej. O tomhle si můžeme promluvit později. Teď se potřebuješ vyspat."
„Ale já...," začala nejistě, „nemám kam jít."
„Zůstaneš tady," řekl tónem, jako by ho obtěžovalo jí sdělovat něco, co je nanejvýš jasné. Podívala se na něj s nepopsatelným vděkem, načež pomalu zamířila ke gauči.
„A teď jdeš zase kam, Evansová?"
„No... přeci jsi říkal, že –"
„Ujišťuji tě, že ve svém domě mám postel. Sama jsi ji několik měsíců zahřívala. Tak nedělej hlouposti a běž nahoru do svého pokoje."
To znělo poněkud rodičovsky, ona se tomu však nemínila věnovat. Zaujalo ji na tom něco jiného. Ten fakt, že Severus má ve svém domě jeden pokoj vyčleněný jenom pro ni, ji podivně zahřál na srdci. Pravděpodobně tomu připisovala větší váhu, než měla, stejně nemohla zabránit spokojenému culení, když pomaličku vyšlapávala schody. Náhle se však zarazila a pohlédla na muže, který ji nepřestával bedlivě pozorovat.
„Pojď se mnou," zaprosila nečekaně a on se ani nesnažil skrýt své překvapení. Rozhodl se odpovědět, až když se mu podařilo získat zpátky svou sebekontrolu, protože jak na něj tak koukala, těma toužebnýma modrýma očima, měl určitou tendenci... udělat spoustu nepřípustných věcí.
„To by nebylo vhodné," dostal ze sebe nakonec, načež mu věnovala skoro až pobavený pohled.
„Už dávno nejsem tvoje studentka, venku zuří válka a kouzelnický svět nás považuje za zrádce. Doopravdy se chceš právě teď zabývat tím, co je vhodné a co ne?"
Nechtěl. Ani trochu.
Měl jiné tužby a odolávání jejímu lákání mezi ně rozhodně nepatřilo. Tak se pomalu rozešel jejím směrem, sledujíc zářivý úsměv, který se usídlil v její tváři. Chytla ho za ruku přesně tak, jako před několika hodinami před Bradavicemi, a vedle ho do své ložnice. A on se nechal. I když to byl jeho dům, který dost dobře znal.
Tak... jak vám to říci, abyste mě neukamenovali :D Včera jsem se dozvěděla termín malých státnic, a jdu úplně první den začátkem ledna. Takže solidně nestíhám. Jen projít betakorekci od mé úžasné bety je nad rámec mých sil a momentálních časových možností. Pokusím se dál zveřejňovat kapitoly, ale je možné, že dojde k časovým prodlevám, protože škola je mojí prioritou. Tak vás poprosím o trpělivost :) Po 11. lednu mě máte zase zpátky. Nebojte!