Nejprve jsem to viděla a až pak zaslechla. Ve strnulém tichu, ve kterém byl slyšet jen oheň pod mými nohami a praskání dřeva, se nedalo zaslechnout letící šíp. Ale to, když se zaseknul přímo do srdce jednomu z Lorcánů bylo očím zcela zřetelné. Postava se skácela na zem a zbylé tři popadly do rukou své pochodně, jako by z nich snad chtěli učinit zbraň proti přesné mušce střelce. Jenže další šíp už neletěl. Lorcáni zmateně kroužili kolem hranice a snažily se v temnotě nalézt útočníka.
Neměla jsem čas na tyhle hry! Právě mi začaly plameny olizovat boty. Zakřičela jsem bolestí, protože oheň dospěl k mým nohám a ničil gumové podrážky mých bot zcela nelítostně. A v tu chvíli přesně se provazy, které mne obepínaly a vázaly ke kůlu sesunuly k zemi. Ani jsem si nevšimla, že někdo vyskočil na hranici.
„Seskoč." Řekl velmi známý hlas, který jsem ale nedokázala v ten moment zařadit, jelikož jsem byla příliš paralyzovaná, a pak seskočil stejně rychle. Nemuseli mi zrovna dvakrát říkat, abych skočila. Svalila jsem se na zem jako pytel brambor, jelikož jsem se snažila dopadnout na kolena, a nikoliv na chodidla. Ale spíš jsem se rozplácla.
Posadila jsem se na zadek a zkontrolovala kolena, měla jsem trochu špinavé kalhoty školní uniformy, ale nevypadalo to, že bych je měla krvavá. Chodidla na tom byla hůř. Podrážky bot byly skoro rozškvařené, takže jsem je kvapně sundala, než se mi přilepí k noze. Jenže guma už byla přicucnutá k ponožce, takže jsem zůstala bosa. Podívala jsem se na spodek svých nohou a málem vyjekla hrůzou. Kromě pat jsem měla popáleniny na prakticky zbytku nohy a nejhorší to bylo na prstech. Bolest byla paralyzující. Zvedla jsem hlavu, abych se rozhlédla. Plameny na hranici už šlehaly do obrovské výšky.
Kdyby mě můj zachránce neodřízl, dosahoval by mi oheň teď k pasu. Naklonila jsem se do strany, abych viděla, co se stalo s Lorcány. Přesunula jsem se ke svému batohu a naskládala do něj zpět všechny své věci. Zkontrolovala jsem, jestli je telefon rozbitý, ale vypadal v pořádku. Několik metrů před hranicí se oháněla známá postava s mečem. Byl to Kyle! Na svou výšku se hbitě otáčel na všechny strany a vykrýval výpady dvou postav v bílém, které na něj útočily svými meči. To jako vážně? Lorcáni měli své vlastní meče? Tak to mi taky mohly setnout hlavu a bylo by to daleko rychlejší. Na zemi ležela dvě další bezvládná těla.
Jednoho trefil Kyle šípem a druhý měl zkrvavěné roucho v oblasti břicha, zřejmě bodná rána. Zatrnulo mi, že jeden z těch mrtvých je Ethan, ale když jsem se pohledem vrátila ke Kyleovi, zjistila jsem, že ten, kdo na něj velmi agresivně útočí byl právě Ethan. Bůh ví proč se mi ulevilo a nejraději bych si za to nafackovala. Pořád mi na něm záleželo. Pomalu jsem se přesunula na všechny čtyři a po kolenou se plazila ke Kyleovi a zbylým Lorcánům. Hlavně, ať Kylea nezabijí! Jenže on to měl očividně perfektně pod kontrolou.
Dokázal se jednomu vyhýbat a druhému odrážet rány mečem s takovou lehkostí, jako by celý život nedělal nic jiného. Připomínalo mi to složitý tanec, kdy Lorcáni naprosto instinktivně útočili bez rozmyslu, jelikož byli v přesile, ale Kyle vypadal, že si potyčku užívá. Jeden zaútočil zprava, Kyle se kolem něj obtočil do leva a zepředu vykryl Ethanův útok vedený horem na hlavu. Ten druhý Lorcán pak udělal osudovou chybu, ve které si dostatečně nekryl při úhybném manévru záda a Kyle mu meč zasunul do těle v oblasti ledvin, jako by prorážel obyčejný papír. Lorcán se sesunul k zemi.
Ležel na zádech a naříkal, Kyle pozvedl meč a vší silou mu ho zarazil do srdce. Akorát včas dokázal meč zase vytáhnout, jelikož zepředu opět útočil Ethan. Jenže Kyle připomínal šmouhu, která se pohybuje až nadlidskou rychlostí. Než stihl Ethan udělat výpad, zvládl Kyle dvakrát zasáhnout soupeře. Teď to byl férový boj. Jeden na jednoho.
„Neměl jsi sem vůbec chodit." Prsknul Kyle jedovatě. Připlazila jsem se téměř k nim a viděla v lesku luceren zuřivost obou, která se jim zračila ve tváři. Ani jeden z nich nehodlal prohrát. Nevěřila jsem tomu, že by se Ethan vzdal, stejně jako jsem nevěřila, že by Kyle nechal kohokoliv odejít živého.
„Jsi blázen! Měl jsem tě zabít dávno." Odpověděl Ethan udýchaně. Kyle se zasmál hrdelním smíchem.
„Oba víme, že nemáš žádnou šanci Lorcáne. To já tě měl zabít ve chvíli, kdy ses kolem Kenny začal točit." Kroužili kolem sebe jako dva supi a ani jeden nechtěl začít s dalším útokem. Přeměřovali se, rovnali v hlavě své strategie a kalkulovaly možnosti. Bylo jasné, že Kyle má naprostou převahu, což dokazoval jeho samolibý výraz ve tváři.
„Odporné, tobě snad na té čarodějnici záleží." Vysmíval se mu Ethan a Kyle napřáhl meč ochotný to ukončit.
„Kyle ne!" Zakřičela jsem, ale hlas mě zradil. Neslyšel mě, protože jsem se nadýchala kouře a nebyla schopná ani normálně mluvit, natož křičet. Musela jsem něco udělat, jinak ho Kyle zabije! A tak opravdu zaútočil. Zasypával Ethana jedním výpadem za druhým a měnil směry rychleji než obyčejný člověk. Očividně měl obrovskou sílu, protože při odrážení jeho útoků Ethan několikrát klopýtl a pomalu couval od svého soupeře pryč.
Jenže Kyle neměl slitování. Bojoval s vervou zabijáka, který nehodlal své kořisti cokoliv odpustit. Ethan byl na první pohled značně unavený, takže ve chvíli, kdy mu únavou meč poklesl o několik málo centimetrů níž, než měl vysílením, udělal Kyle jeden ladný krok vpřed a rozmáchl se z leva doprava s takovou vervou, že se i jeho tělo částečně přetočilo. Meč v úrovni Kyleovy brady prořízl Ethanovi hrdlo.
„Neeee!" Zavřeštila jsem a tentokrát očividně slyšitelně, protože ke mně Kyle konečně stočil svůj pohled, ve kterém bylo vidět zmatek. Ethan se chytil za krk, jako by snad mohl zachytit tryskající krev. Několikrát se zalkl a pak se složil bezvládně na zem. Byl mrtvý. Ethan byl mrtvý. A zabil ho Kyle! Doplazila jsem se k nim, zatímco Kyle si zasunul meč do postroje, který měl uvázaný na zádech a chtěla Ethana naposledy obejmout, ale Kyle mě uchopil a zvedl do náruče.
„Pusť mě!" Snažila jsem se vyprostit z jeho sevření a kopala jsem nohama na všechny strany.
„Ne, odcházíme!"
„Kyle, okamžitě mě pust!" Křičela jsem jako smyslů zbavená.
„Ne." Odpověděl klidně. Pěstmi jsem mu bušila do ramene, kopala jsem ho a vzpouzela se, ale s ním to nic neudělalo. Dále mne nesl v náručí, jako by se nic nedělo.
„Mám tam své věci." Namítla jsem a on se na chvíli zastavil. Vrátil se semnou o několik kroků zpět a z hromady sebral jednou rukou můj batoh semnou v náručí. Naprosto ladně, jako by se nic nedělo. Přestala jsem se vzpouzet a chytila se ho rukama kolem krku. Byl tak bolestně blízko, že kdyby nešlo o takovouto šílenou situaci, možná bych z toho byla nějakým způsobem nadšená a cítila bych něco jiného než odpor, zklamání a hrůzu. Položil batoh na mé břicho, takže nesl mě i s mými věcmi.
„Nemůžeme ho tady nechat." Vzlykala jsem. Mluvila jsem v jednotném čísle, protože na těch zbylých třech mi nezáleželo. Důležitý byl Ethan a já nemohla dopustit, abychom ho tu nechali jako mršinu pro dravou zvěř.
„Musíme. Už sem míří Uklízeči." Řekl pevně a pokračoval kamsi z lesíka ven.
„Uklízeči?" Zeptala jsem se zmateně.
„Jo, jim se volá, pokud někde propukne mezi společenstvími bitva. Uklidí mrtvoly, aby to nikdo nezjistil."
„Co jsou zač?"
„To nikdo neví. Nikdo živý se s nimi nesetkal."
„Jakto?" Nechápala jsem.
„Mají jedno pravidlo – nesmíš na ně čekat. To, co zůstane na místě zmizí nadobro."
„Tím chceš říct, že kdyby se někdo živý zdržel na místě, tak by ho uklidili taky? Prostě by zmizel?"
„Jo. A věř mi, je blbý nápad to zkoušet otestovat. Nikdy to nikdo nezkoušel."
„Proč?"
„Protože je to nebezpečné?" Prohodil podrážděně. Dobře, tohle nebyl zrovna dobrý nápad, ale co když je to jen nějaká ubohá povídačka, o které nikdo neví, jestli je to pravda, protože se příliš báli prolomit něco, co je zakázané? Proč se všichni lidé těchto společenství tolik báli porušovat stanovená pravidla? Bylo to, jako by byli nějakým způsobem porouchaní a naprogramovaní, aby vždy a za jakýchkoliv okolností dodržovali předem daná pravidla a nevychylovali se od směru, který jim někdo další vytyčil.
Po asi pěti minutách jsme došli ke Kyleovu terénnímu autu, kterým očividně přijel a zaparkoval těsně u lesíka. Centrálem odemkl všechny dveře a usadil mě opatrně na místo spolujezdce. Pak sám nastoupil a vycouval na mýtinu. Podívala jsem se na oblohu a všimla si, že nad stromy stoupal hustý kouř. A z jiné strany k nim přijíždělo auto s jasnými reflektory osvětlujícími široké okolí.
„Uklízeči, musíme zmizet." Prohodil a zařadil rychlost. Pak agresivně sešlápl plyn a vydal se jakousi polní cestou pryč. V tu chvíli jsem se zhroutila a rozbrečela. Vzlykala jsem jako malé mimino a popotahovala. Kyle mi jen tiše podal kapesníčky z přihrádky. Vysmrkala jsem se a v tu chvíli jsem musela určitě vypadat naprosto neodolatelně.
„Díky." Pípla jsem mezi vzlyky.
„Za co?"
„Žes mě zachránil."
„Maličkost." Zazubil se na mě a dál se řítil rychle pryč. Také často kontroloval zpětné zrcátko, jestli nás někdo nesleduje.
„Jak jsi mě našel?"
„Podle telefonu. Volala jsi mi, ale neozývala se. Pak v tom telefonu byly v dálce slyšet divné hlasy a najednou někdo zaklel a típl to. Tak jsem si tvůj telefon vysledoval podle GPS." Odpověděl klidně.
„Ty si mě můžeš přes ten telefon najít?" Zajíkla jsem se. To by trochu komplikovalo situaci.
„Kenno, kdybychom tě nemohli v případě potřeby přes telefon dohledat, asi bychom byli špatní ochránci, nemyslíš?"
„Ochránci?"
Kyle si povzdechl.
„Vysvětlovali jsme ti s Hannah, že jsme sem primárně přijeli tě chránit."
„Jo, promiň." Pořád jsem zapomínala, že to byli svým způsobem rytíři a jejich hlavní úlohou i v minulosti bylo chránit lidi, nebo ne? Jenže také mohli být krutými zabijáky vykonávajícími pomstu.
„Takže tak jsem tě našel." Moc jsem tomu nerozuměla, ale nechtěla jsem ho dál provokovat svými dotazy, protože se mi zdálo, že má adrenalin na nejvyšší možné stupnici a možná bude jen otázka času, že vybuchne vztekem. Nechtěla jsem ani moc přemýšlet nad tou děsivou představou, že má doma vybavení, díky kterému může sledovat, kde se právě nacházím. A tak jsem se raději otočila k okýnku u dveří a zadívala se do tmy.
„Proč jsi tam jen tak stála jako zralá hruška?" Zeptal se mě náhle. Snažil se do svého tónu hlasu přidat lehkost, ale já poznala, že je naštvaný. Byl naštvaný na mě.
„Nemohla jsem čarovat. Něco mi dali."
„To je zlé. Musíš to někomu říct, dobře?" Starostlivý a protivný Kyle mě štval daleko víc než ten zamlklý. Bylo těžké se v něm vyznat, protože měl tolik stránek své osobnosti, které odhaloval postupně. Očividně měl jakýsi ochranitelský a spasitelský komplex, který mu dával pocit, že je neomylný vůdce, který má právo rozhodovat. A to mi na něm hrozně vadilo. Neměla jsem ráda, když někdo dával najevo, že má patent na rozum, protože nikdo ho neměl. Všichni jsme byli lidé. Nebo jsme v sobě alespoň měli nějakou stránku lidskosti a ta dělala chyby. Jenže Kyle žádné chyby neodpouštěl.
_____________________________
Tak je tady pokračování předchozí části a upřímně se musím přiznat, že s ní opravdu nejsem vůbec spokojená. Mám totiž pocit, že absolutně neumím popisovat bojové scény! :( No dejte mi vědět svůj názor.
Taky mě zajímá, co řeknete ne poměrně velký zvrat v tomto díle. :)
Díky, že čtete!