Každý den jsem se víc a víc těšila na setkání s Ethanem. O to horším zklamáním pro mě bylo, že dneska bylo naposled a pozítří jsme měli prezentovat náš úkol před třídou. Dokončovala jsem poslední barevné úpravy plakátu a Ethan zuřivě psal něco do laptopu. Zvedla jsem k němu oči a prohlédla si ho. Když se soustředil, byl ještě hezčí než normálně. I on zvedl oči a naše pohledy se setkaly. Pokusila jsem se o mírný úsměv a on mi ho vrátil. Pak se zase soustředil na práci. O dvacet minut později jsem byla hotová.
„Tak, já mám hotovo." Oznámila jsem.
„Vážně? Tak super, můžeš klidně jít, jestli chceš." Řekl a netušil, jak mě ta slova zasáhla Takže mě tu u sebe nechce. Vlastně je mu příjemné, že už můžu jít. Zřejmě postřehl mé značné zklamání a když jsem si balila batoh, zadržel mou ruku svou. Z toho doteku mě zamrazilo v zádech. Jeho teplá dlaň spočívala na mém předloktí a vypalovala do mé kůže svůj otisk. A ve mně se všechno mlelo. Všechny pocity, strachy, myšlenky. Všechno. Reálně jsem nebyla schopná myslet. V mé hlavě se usadila opice s činely, do kterých bezhlavě mlátila. Měla jsem vymleto jak nějaká puberťačka. Z jednoho dotyku. Uvědomila jsem si, že na mě mluví.
„Promiň, co?" Zeptala jsem se jako retard. Bravo. Teď si musí myslet, že jsem opožděná.
„Říkal jsem, že bych to bez tebe nezvládl. Jsem rád, že nás McKenzie dal jako dvojici dohromady. Pomohla jsi mi, ale vím, že určitě chceš stihnout své přátele. Takže opravdu můžeš klidně jít, já všechno sbalím a přinesu na naši prezentaci." Usmál se. Ano, myslel to mile, ale stejně jsem tak nějak chtěla zůstat s ním. To ale nebylo určitě fér vůči Hannah. Vymanila jsem se z jeho sevření a popadla své věci.
Se sotva slyšitelným ahoj a sklopenou hlavou jsem rychle pelášila pryč. Určitě jsem musela být rudá jako rajče. Hannah ani Kylea jsem nenašla, takže po zbývající čas, který jsem měla do odpolední výuky, jsem se schovávala v naší chodbě v suterénu. Seděla jsem na chladné zemi a okusovala bagel se slaninou, který mi ráno přinesla Hannah. Budu se jí muset nějak odvděčit. Jenže pak jsem si uvědomila, že nemám vůbec nic, co bych jí mohla dát na oplátku a ona se o mě přitom stará jako o vlastní sestru. Dala mi svůj starý mobil, nosí mi jídlo a podporuje mě. Měla jsem pocit, že si jí a její přátelství ne zcela zasloužím. Vytáhla jsem telefon a napsala krátkou esemesku:
Hanno chci ti rict dekuji za vsechno co pro me delas. Kenna.
Odpoveď na sebe nenechala dlouho čekat.
Co blaznis?
Neblaznim. Jen mam pocit ze ti neprojevuji dostatecnou vdecnost.
Nedelam to pro vdecnost ale pro tebe. Netrap se tim. J
Cvokařka měla pocit, že trpím sebedestruktivním chováním. Víceméně mi několikrát naznačila, že za svůj stav si můžu já sama. Jasně, tohle chcete poslouchat od někoho, kdo vám údajně má pomoci.
„Měla bys přemýšlet nad tím, jak tvé činy ovlivní tvé zdraví drahoušku." Měla jsem chuť tu čarodějnici Berdfordovou praštit do nosu. Nevím, kde se ve mně bral ten náhlý vzdor, ale líbil se mi. Vždy jsem byla ten typ mouchy snězte si mě, ale najednou jsem měla potřebu být sama sebou a bránit se. Pravděpodobně za to mohlo vysazení léků a chvíle s Hannah. Dodávala mi sílu a klid.
„Prosím?" Zeptala jsem se Katherine a vztek ve mně bublal. Ona to ale zřejmě nepostřehla, protože nesouhlasně mlaskla a pak zúžila své oči.
„Prý se poslední dobou nechováš zrovna vzorně." Řekla mi káravě. Vážně mě bude kárat? Kdo si myslí, že je? Moje matka?
„Nejste moje matka, abyste mne poučovala." Odpověděla jsem vzdorovitě a založila si ruce pod prsa do obraného gesta.
„Zlatíčko, já se ti snažím pomoct. Měla bys myslet na svou tetu a na své zdraví. Tolik se obětovala, abys byla v pořádku a ty ji to vracíš takto?"
„Můžete mi říct, jak přesně se má teta obětovala? A jak přesně jí to vracím?" Zvedla jsem obočí. Tohle byla výzva k hádce. Doufala jsem, že se jí chytí, protože v mém nitru se už delší dobu hromadil vztek a já ho potřebovala pustit ven. Bylo mi jedno, že mě napráská Georgianě. Potřebovala jsem to.
„Prý jsi se nevhodně chovala na návštěvě, jsi vzdorovitá a neučíš se tak dobře, jako dřív."
„Jsem v pubertě." Oponovala jsem.
„Nemůžeš své chování svádět na pubertu. Musíš převzít zodpovědnost za své činy. Nechtěla bys, aby tě teta umístila do nějakého zařízení, že ne?" Říkala to tak sladce a zároveň v jejím hlase byla patrná výhružka. Dřív by mi to asi nahánělo strach, ale dneska mi to bylo opravdu jedno. Cítila jsem, jak mnou proudí adrenalin. Začala jsem se smát.
„Něco ti přijde směšné?" Zeptala se mne naštvaně. Výborně, už jsem dokázala rozhodit ten její vyrovnaný projev.
„Všechno. Vy, to co mi vykládáte...Všechno. Kdyby Georgiana myslela na mé dobro, věnovala by se mi. Jsem pro ni jen břemeno navíc, do kterého od dětství rve prášky na kdo ví co."
„Takové chování si vyprošuji!" Vřískala už vztekle.
„A co uděláte?" Zeptala jsem se jí vzdorovitě. „Dáte mi kazajku? Budete na mě žalovat Georgianě? To už stejně děláte, protože lékařské tajemství Vám očividně nic neříká! Necháte mne nadopovat sedativy? No gratuluju!" Smála jsem se jí a ona zrudla vzteky. Teď to přijde. Vybuchne a já také.
„Jsi stejná jako tvoje matka!" Vykřikla.
„Nemáte právo o ní mluvit!"
„Byla to coura a mrcha, co nedokázala držet pracky od zadaných mužů!" Řvala jako smyslů zbavená a na čele jí vyrašila žíla. I já se nechala pohltit vztekem.
„Mlčte! Nechci od Vás nic slyšet a jestli si myslíte, že sem ještě někdy přijdu, tak jste na omylu!"
„Haha, takový parchant jako ty to určitě ovlivní! Máme tě v moci ty malá potvoro!" Nekontrolovala svá slova, jenže já nebyla schopna vnímat, co říká a přemýšlet nad tím. Soustředila jsem se jen na svůj vztek. Zatnula jsem pěsti a zavřela oči, protože jinak bych ji opravdu praštila. Snažila jsem se soustředit na to, abych se uklidnila, ale moc mi to nešlo. Vztek mnou lomcoval takovým způsobem, že jsem se jím nechala zcela pohltit. Otevřela jsem prudce oči a v tu chvíli prasklo světlo na stropě. Najednou, jako by všechen hněv ve mně odplul. Cítila jsem se vyrovnaně. Katherine zavrávorala, když se na mne podívala. Jako by něco na mé tváři vzbudilo strach. Možná to byl můj pohled. Využila jsem toho a postavila se.
„Tohle sezení skončilo a žádné další už nebude. Rozumíme si?" Zeptala jsem se jí pevně a ona se zmohla jen na kývnutí. Nevím, co tu změnu vyvolalo, ale byla jsem ráda. Mrkla jsem, samolibě jsem se na ní usmála a už klidnější jsem si posbírala všechny své věci. Sáhla jsem po klice, ale pak jsem se přes rameno otočila zpět k ní: „Myslím, že se shodneme na tom, že bude lepší, když nikomu o tomto incidentu nepovíme. Vy jistě přijdete s dobrou výmluvou pro Georgianu, proč mne nadále nemůžete léčit." Nebyla to otázka. Stiskla jsem kliku a odcházela pryč. Cítila jsem se volněji, neporazitelná. Byl to báječný pocit. Jenže dlouho nevydržel. Venku před budovou čekala v autě Georgiana a mě skoro jako na povel začala bolet hlava.
„Nastup." Řekla prostě a už startovala své auto. Uposlechla jsem, i když bych raději šla pěšky nebo jela hromadnou dopravou. Avšak Georgianě jsem ještě nebyla schopna se postavit. Zatím ne. Vlezla jsem na zadní sedadlo a doufala, že dnešní den již proběhne normálně.
„Večer budeme mít návštěvu. Potřebuju, abys zalezla do svého pokoje a nevylézala, dokud ti neřeknu." Prohodila a podívala se na mě do zpětného zrcátka. Kývla jsem.
„Je to nanejvýš důležité, abys udělala, co ti říkám. Na téhle schůzce hodně záleží, ano? Udělám ti předtím čaj, abys měla co pít u sebe v pokoji. Možná tě ani nezavolám." To bylo víc vět do hromady, než mi kdy řekne za celý týden. Byla jsem celkem šokovaná její náhlou proměnou. Vypadala nervózní a byla na mě milejší, než bylo normální. Když jsme dorazili domů, stále vypadala rozhozená a tak se zavřela do svého pokoje. Já měla hlad, jelikož jsem ten den příliš nejedla. Naštěstí jsem ve školním batohu měla ukrytých pár energických tyčinek od Hannah a nějaké ovoce sušené mrazem. Došla jsem do svého pokoje a nechala schválně pootevřené dveře, abych případně slyšela tetu přicházet. Sedla jsem si na postel a vytáhla úkoly. Čekalo tam na mne rýsování do matematiky a slohová práce do hodin jazyka. Můj žaludek se stahoval hladem. Rozbalila jsem kokosovou tyčinku a snědla ji na tři sousta. Žaludek konečně přestal vydávat skřeky a já se uklidnila i po psychické stránce. Neměla jsem zatím moc možností přemýšlet nad tím, co se stalo v ordinaci doktorky Berdofrdové a celá ta scéna mi proletěla hlavou. Zoufale jsem si promnula spánky. Nechala jsem se vyprovokovat a vztekle vypěnila. Neovládla jsem svůj hněv a teď musím nést následky. Nevím, co donutilo tu ženskou hodit zpátečku, ale nějak jsem tušila, že to pro mě ještě bude mít nějakou dohru. Obávám se jen jednoho, že to řekne Georgianě a ta přijde na to, že nejím léky a zvracím její odvary do záchodu. Případně pokud u toho není, tak je vylévám. Zatím mě zřejmě nepodezřívala, ale jestli se k ní donese dnešní incident, tak se to bezpochyby změní. Bylo mi z toho všeho do breku. Měla jsem zmatek v hlavě a nevěděla, co vlastně dělat. Mám být ta poslušná neteř a dělat všechno, co chce moje teta? Nebo žít svůj život podle sebe? Byla jsem rozpolcená mezi dvěma možnostmi a děsilo mne, že jednu z těch cest si musím vybrat i s následky. Ano, započala jsem cestu vzdoru, ale ještě bych mohla couvnout. Mohla bych být jako dřív. Jenže chci být taková jako dřív? Chci být úzkostná, unavená, bojácná a malátná? Chci být jako bez života jen abych neměla problémy? Pořád jsem na to nedokázala sama sobě odpovědět. Bála jsem se přiznat si, že mám strach. Mám strach z Georgiany a zřejmě jsem ho měla podvědomě celý svůj život. Proto jsem byla poslušná. Jenže pak do mého života vstoupila Hannah a Kyle a obrátili ho vzhůru nohama. A mě změnili. Někdy si přeji, abych je nepotkala.
Okolo osmé večer mi teta přinesla do pokoje čaj. Trvala na tom, že ho musím bezpodmínečně vypít a že si mne přijde zkontrolovat. Když jsem k němu čuchla, naprosto odporně páchl. Neměla jsem sebemenší chuť ho třeba jen ochutnat. Vytáhla jsem z batohu prázdnou lahev od pomerančového džusu a opatrně čaj přelila. Naštěstí se plastová láhev zkroutila jen nepatrně, jelikož očividně ten sajrajt trochu vychladl. Lahev jsem zavřela a znovu schovala na dno batohu. Když jsem slyšela Georgianiny kroky, nenapadlo mne nic lepšího, než si lehnout a předstírat, že jsem usnula. Slyšela jsem ji, jak vstupuje do mého pokoje. Sebrala hrnek z nočního stolku a chvíli mne pozorovala, jestli spím. Snažila jsem se oddechovat, co nejvíce pravidelně a nijak se neprozradit. Slyšela jsem zavírání dveří svého pokoje, ale donutila jsem se ještě chvíli vydržet, kdyby mne jen zkoušela. Nevím, kolik uběhlo minut, ale při rozezvučení domovního zvonku jsem si byla jistá, že už musí být pryč.
„Ahoj Gino." Ozvalo se ze spodu domu. Georgianina návštěva právě dorazila. Dovlekla jsem se co možná nejvíce potichu ke dveřím a opatrně je pootevřela. Moje počínání sice nebylo zrovna nejvíce etické, ale chtěla jsem odpovědi.
„Georgi." Zatrylkovala teta nervózně. Takovou jsem G neznala. I na tuhle vzdálenost jsem dokázala rozpoznat obavy v jejím hlase.
„Půjdeme do obývacího pokoje? Nabídnu ti něco?" Zeptala se sladce.
„......." Odpověď jsem nerozuměla, jelikož byli poměrně daleko. Potichu jsem se vyplížila na chodbu a dávala si opravdu záležet, abych našlapovala, co nejvíce zlehka. Zastavila jsem se na okraji schodiště a posadila se na zem. Ani jsem nedýchala, jak nervózní jsem byla, že mě odhalí a potrestají.
„Půjdu rovnou k věci. Rozvedu se s Agathou." Slyšela jsem zcela jasně. Takže tenhle muž byl George Harvey, otec Williama. On se chce rozvést? A proč to říká zrovna mojí tetě?
„Všichni budou mít radost. Tohle byla politování hodná situace." Pronesla má teta.
„A taky jsem se rozhodl, že se ožením znovu a hned na svátek sv. Jana Křtitele." Řekl to, jako by se vlastně nic nedělo. On se chce rozvést a za měsíc a něco znova oženit? To jako vážně?
„To jsem opravdu ráda." Zdálo se mi to, nebo v hlase Georgiany bylo slyšet vzrušení a snad i radost? Napadla mne opravdu bláznivá myšlenka. Má moje teta poměr s otcem Williama? No fuj. Při té představě jsem se trochu ošila.
„Vezmu si JÍ." Na slovo jí dal takový důraz, že se mi zatočila hlava.
„To...to...nemůžeš...to nemůžeš myslet vážně?" Vykoktala Georgiana očividně vyvedená z míry.
„Myslím. Je to nejlepší možné řešení."
„Ale já..." Nedokončila větu, protože jí přerušil.
„Snad sis nemyslela, že se ožením s tebou?" Zeptal se jí posměšně. Moje teta mlčela. Takže myslela. Myslela si, že si ji vezme Williamův otec poté, co se rozvede? George Harvey se přidušeně zasmál.
„Ale no tak, Gino. Je ti čtyřicet, jakou si myslíš, že máš šanci porodit mi zdravého syna?" Vysmíval se jí. Tak o tohle tu šlo? Chtěl se svou novou manželkou zplodit děti? Ale, co bylo špatné na dětech, co už má? Očividně z nějakého důvodu Williama neměl rád, nevím jak jeho sestru, ale tohle bylo trošku divné ne? Vždyť mu mohlo být tak padesát. Zajímalo by mě, jaká mladá žena si ho dobrovolně vezme. I když je fakt, že pro peníze možná některá ano.
Georgiana mlčela. Očividně byla zcela šokována tím, co jí pan Harvey řekl.
„Výborně, máme jasno. Takže se postarej, aby byla připravená. Nezapomeň na svátek sv. Jana Křtitele." Zvolal zvesela.
Vypadalo to, že rozhovor skončil. Musela jsem rychle zmizet, než odejde. Co nejvíce potichu jsem se zvedla a vplížila do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou opatrně dveře a plácla s sebou na postel. Zavřela jsem oči a v hlavě mi zběsile vířily myšlenky. George Harvey se chce rozvést a mít další dítě. Georgiana si myslela, že si vezme jí, ale očividně měl jiné plány. Kdo je ta ona, kterou si chce vzít? S touto a dalším množstvím ne příliš radostných myšlenek se mi podařilo usnout.