V obědové pauze na mne čekala Hannah i Kyle ve spojovací chodbě v suterénu, kam nikdo moc nechodil, jelikož se nevyužívala. Po rekonstrukci minulý rok byl vybudován hlavní skleněný koridor k pavilonu s tělocvičnami. Opuštěná stará chodba bylo ideální a klidné místo na to, vychutnat si oběd, pokud zrovna venku není příjemné počasí. Během dopoledne se spustil déšť a vítr, tak jsme vzali zavděk tímhle. To, že jsme porušovali nařízení školy o tom, že sem nesmíme chodit byla věc vedlejší. Bylo nám to jedno. A mně zvlášť. Jako by se ze mne po vysazení léků stal nový člověk.
„Tomu pitomci to patřilo." Prohodila Hannah, když dojídala svůj oběd v krabičce. Já právě upíjela pomerančový džus, co mi ráno přinesla a chystala jsem se sníst čokoládovou tyčinku.
„Bylo to zvláštní, jak ho ta skříňka praštila, ne?" Zeptala jsem se.
„Ani ne." Odpověděla mi a v očích se jí tak zvláštně zablesklo. Kyle si nás jako vždy nevšímal. Byl zcela zabraný do své knihy a k tomu okusoval jablko.
„Víš, mám pocit, že se semnou něco děje." Přiznala jsem se Hannah.
„Jak to myslíš?" Zeptala se.
„Tam na té chodbě, najednou jsem měla hrozný vztek. Nikdy jsem ho neměla...a...pak ten smích? Já taková nejsem." Poznamenala jsem smutně.
„Kenno, nenapadlo tě, že přesně taková máš být?" Pohlédla na mne starostlivě.
„Nechápu?"
„Všichni máme vztek, čas od času a všichni cítíme radost. Tys tyhle emoce měla potlačované těmi léky."
„Myslíš?" Zeptala jsem se nevěřícně.
„Podle mne určitě, ale měla bys s tím zajít k nějakému doktoru." Povzbudila mne.
„Už jsem ti říkala, že to je problém..." sklopila jsem hlavu a rozbalila čokoládovou tyčinku. Zakousla jsem se do ní a nechala si ji povalovat na jazyku. Pak jsem začala velmi pomalu žvýkat. Chtěla jsem si to vychutnat.
„Sehnala jsem lékaře. Je to náš známý...bude diskrétní, když budeš mít zájem?" Mrkla na mne a já pocítila vlnu horka. Panebože, budu mít záchvat? Chvíli jsem se snažila zhluboka dýchat, ale nic se nestalo, žádný záchvat nepřišel.
„Kenno, jsi v pořádku?" Zeptala se Hannah. Střelila jsem pohledem po Kyleovi, který mne pozoroval a v jeho tváři se zračilo něco jako obava? Ne, to se mi určitě zdálo. Kyle byl lhostejný ke všem a všemu, kromě svých knih. Pochybuju, že by se o mě teď bál.
„Jo v pohodě, jen...jak to uděláme?" Zeptala jsem se. Neprojde mi, abych odpoledne mohla odejít ze školy a navštívit nějakého doktora, stejně jako neprojde cokoliv, co by narušovalo dráhu škola-domů. Tenhle nápad je zřejmě odsouzený k nezdaru od začátku.
„Hm, je fakt, že vzhledem k tvému režimu a tomu, jak tě tvá teta kontroluje, to bude poměrně obtížné." Prohodila a poškrábala se ve vlasech. Zřejmě jsem vypadala smutně, protože položila ruku na mé koleno a povzbudivě se usmála.
„Něco vymyslíme." Slíbila mi. Sice mne to zrovna dvakrát neuklidnilo, ale věřila jsem jí. V rámci možností jsem věřila, že to zvládne vymyslet. Ono mi také nic jiného nezbývalo. Bylo to buď tohle, nebo zůstat v nejistotě.
Mé dny byly zajímavější, jakmile do nich vstoupil Ethan Carter. Trávili jsme spolu obědové pauzy ve školní knihovně a Hannah pro to měla pochopení. I když já se cítila provinile, a tak nějak neúplně, že nejsem s ním. Ukázalo se, že Ethan je nejen milý a hezký, ale také neuvěřitelně chytrý. Několikrát přišel na setkání s jasnou koncepcí toho, co v projektu chce. Přinesl si knihy o podnebí a články o skandinávských zemích a vlastně veškeré podstatné informace dal dohromady on. Já jsem jen hloupě přitakávala a občas formulovala jeho věty jinak. Mým hlavním úkolem bylo vystřihování obrázků na obří transparent o Skandinávii. Ethan se totiž rozhodl, že nebude troškařit. Zřejmě mu šlo o vynikající hodnocení, takže kromě prezentace rozhodl o vytvoření velkého plakátu s podstatnými informacemi a obrázky. Ukázalo se, že jediné, co mu nejde je kreslení a úhledné psané. Já sice také nebyla malířka s krasopísmem, ale rozhodně to bylo lepší než u něj. Zrovna jsem dokončovala obrázek losa, když se začal nekontrolovatelně chechtat.
„Co je?" Utrhla jsem se na něj.
„Co to je za zvíře?" Smál se.
„To je los." Odpověděla jsem zahanbeně.
„Vůbec to nevypadá jako los, spíš jako výsledek křížení neznámých druhů v laboratoři."
„No promiň ty Picasso, ale tvoje malby také zrovna neoplývají realističností." Odsekla jsem a jako důkaz zvedla jeho nákres vlka. Připomínalo to něco mezi krávou a kočkou. Z vlka to mělo snad jen ocas.
„Dobře, omlouvám se. Nemám nárok kritizovat." Zahýkal, ale smál se dál. Bylo to nakažlivé, takže jsem se nakonec smála taky. A to do té doby, než na nás vyběhla rozzuřená knihovnice, že máme buď být potichu nebo okamžitě vypadnout. Oba jsme provinile sklopili hlavy a snažili se dusit smích. Směju se s Ethanem Carterem. Páni, jak absurdně to v mojí hlavě znělo.
„Měla by ses častěji smát." Promluvil náhle, když jsme se oba uklidnili.
„Cože?" Zvedla jsem k němu pohled.
„Slyšelas. Měla by ses častěji smát. Sluší ti to a vypadáš zdravěji."
„Ehm, díky?" Rozpačitě jsem si uhladila culík a vrátila se ke kreslení. Jak se na tohle odpovídá? Snažila jsem se soustředit na svou práci, jenže jsem na sobě cítila jeho pohled. On si mě normálně zkoumavě prohlížel. Bylo mi to nepříjemné. A pokaždé, když jsem k němu zvedla pohled, tak Ethan ten svůj rychle sklopil, abych ho nenačapala. Tohle bylo tak divné. Když jsem odcházela z knihovny na odpolední výuku, musela jsem se hloupě usmívat. Líbilo se mi s ním trávit čas. Zapomínala jsem na věci všedního dne. Bylo to, jako bychom spolu byli uzavřeni v bublině, kde k nám nikdo nesmí a hlavně, kde nejsou žádné problémy. Jenže tohle naše setkávání za pár dní skončí a já budu zase stejná jako dřív. Neviditelná.
Ukázalo se, že Hannah je důmyslnější, než jsem si myslela. Místo, aby nějak mne dostala k lékaři, přivedla jeho k nám do školy. Doktor Edmund Ward byl praktikem, který na naši školu přijel za několik dní dělat osvětovou přednášku o škodlivém zdravotním stylu a prevenci nemocí. Nikdo sice z jeho povídání nebyl nadšený, ale já měla v žaludku takový ten nervózní pocit z toho, jak to dopadne. Ukázalo se, že do plánu zjistit, co mi je zapojili i školní sestru. Takže, když jsem během obědové pauzy došla na školní ošetřovnu, všichni už na mě čekali. Ethanovi jsem se vymluvila na velmi důležitý úkol do jiného předmětu. Zdálo se, že mi to věří.
„Kenno, tohle je doktor Ward." Představila mi ho Hannah. Sestra se na nás jen potutelně usmívala, jako bychom zde spiklenecky chtěli svrhnout vládu.
„Dobrý den." Pozdravila jsem ho. Byl to postarší muž, tak kolem padesáti. Trochu při těle, ale elegán. Měl velmi milé oči a perfektní bílý úsměv. Jeho ostře řezaný nos doplňoval celkový dojem. Zrzavo hnědé vlasy měl uhlazené dozadu. Usmíval se na mne velmi příjemně a natáhl ke mně ruku. Když jsem tu svou vložila do jeho, odvedl mne na lehátko.
„Tak ty prý bys ráda věděla, jestli jsi nemocná, ano?" Zeptal se konejšivě, když jsem si sedla. Zmohla jsem se pouze na to přikývnout.
„Dobře, potřebuji, abys mi popsala všechny své potíže, kterými jsi od dětství trpěla a co ti lékaři prováděli ano? Pak si od tebe vezmeme vzorek moči a krev. Máš s sebou léky, co ti předepsali?" Jeho hlas mne uklidňoval, takže při slově krev jsem nevyšilovala tolik, jako jindy.
„Ano." Odpověděla jsem chraplavě a kývla na Hannah, ať mi podá batoh. Lovila jsem v jeho útrobách a cítila, jak mne všichni pozorují. Konečně jsem vytáhla plastový sáček, ve kterém se nacházelo skoro deset různých lahviček s léky. Podala jsem je doktorovi a ten si je změřil ne příliš šťastným pohledem.
„Tak a teď mi řekni, co ty tvoje diagnózy." Promluvil, ale pořád pohledem spočíval na mých lécích. A tak jsem mu to řekla všechno. Jak jsem neměla rodiče a moje teta se o mě starala, jak od mala stonám, jak mne málem zabila obyčejná chřipka. Dokonce i to, že trpím od dětství silnými migrénami a nechutenstvím, nemám menstruaci, trpím na střevní a žaludeční potíže a mám psychickou poruchu. Trpím depresemi údajně se sklony k sebevraždě.
„Dobře, tak já ti teď odeberu krev a pak si vezmu i vzorek moči dobře?" Znovu se mne zeptal. Kývla jsem, že souhlasím.
„Z toho zjistím, jestli trpíš těmi anatomickými a fyziologickými problémy. Bohužel nezjistím ani to, jestli trpíš migrénami ani zda máš psychickou poruchu. Na to potřebuješ specialistu. Také si s sebou vezmu tyhle léky, chtěl bych je podrobit expertýze, můžu?"
„Jistě. Vezměte si je, já je stejně nejím." Kousla jsem se do rtu a on se na mne povzbudivě usmál. Pak se otočil na sestru a ta zamířila ke mně s připravenou injekční stříkačkou. Natáhla jsem k němu ruku a zavřela oči. Doufala jsem, že neomdlím.
„Trochu to bodne." Upozornila mne sestra, když mi ruku dostatečně zaškrtila. Ani ne za minutu bylo hotovo. A mně to nepřišlo tak hrozné. Na ranku jsem dostala náplast a podívali mi zkumavku na moč. Aha. Vzala jsem si zkumavku a spolu s Hannah se odebrala na dívčí toalety.
„Připadám si divně." Přiznala jsem se jí, když jsem zalezla do kabinky.
„Proč?"
„Nevím, říkám úplně cizímu lékaři své tajemství. A taky... mám strach."
„Z čeho máš strach?" Zeptala se, když jsem se snažila do zkumavky vyčůrat. Bylo to nanejvýš trapné, ale snažila jsem se rozptýlit. Nemluvě o tom, že před Hannou jsem se cítila poměrně komfortně.
„Z toho, co testy odhalí." Zamumlala jsem.
„Bojíš se, že odhalí, že jsi opravdu nemocná?"
„Nevím, jestli se bojím víc toho, že nemocná jsem nebo toho, že nejsem a celý mů život je lež."
Na to Hannah už neodpověděla. Když jsem si po tom myla ruce, dívala jsem se na svůj odraz v zrcadle a nepoznávala se. Byla jsem to já a zároveň nebyla. Ty léky už jsem nějaký ten pátek neužívala a bylo mi dobře. Zpět na ošetřovně jsem předala vzorek sestře, která ho spolu s krví dávala doktorovi do nádobek, aby to mohl snadno převézt.
„Výsledky by měly být do týdne. Spojím se pak s Hannah." Řekl vlídně a začínal se balit.
„Pane doktore, jak mám zjistit, jestli mám migrény a opravdu mám psychické problémy?" Ano, to, jestli jsem zdravá fyzicky mě zajímalo, ale na druhou stranu jsem daleko víc toužila vědět, jestli opravdu mám psychické problémy.
„Obávám se, že jedinou variantou by bylo navštívit specialistu." Částečně jsem věděla, jakou mi dá odpověď, ale pořád jsem doufala. Doufala jsem, že se dozvím všechno.
„Dobře, děkuji." Řekla jsem asi víc sklesle, než jsem chtěla.
„Můžu vám domluvit schůzku u svých známých, ale opravdu byste tam musela přijít."
„popřemýšlím o tom."' Ujistila jsem ho a on se povzbudivě usmál. Pravda však byla taková, že do toho se mi vůbec nechtělo. Nejen, že bychom museli vymyslet, jak mě dostat na vyšetření a zpět bz toho, aniž by to někdo zjistil, ale také jsem nevěřila lékařům v tomhle městě. U doktora Warda to bylo něco jiné, co mi říkala Hannah, tak už ani neléčí a věnuje se hlavně badatelské činnosti v laboratoři. Jenže u těch ostatních jsem měla pocit, že určitě musejí znát mou tetu, nebo někoho, kdo ji zná, a to by mě prozradilo. Ještě pořád jsem nebyla ochotná riskovat konfrontaci s Georgianou.
___________
Dnes trochu delší část. No pořád si říkám, že to nějak není ono. Už by se to mohlo rozjet, co? :) Nebo ne?
Nějaké tipy, co se bude dít dál? A kdo je Vaše oblíbená postava? Já jich mám hned několik.