"Ty?!!" vyhrkla jsem ze sebe. Sama jsem nevěděla, zda jsem to zašeptala anebo vykřikla.
"Překvapená? Oni ti to neřekli, co?"
"Neřekli mi absolutně nic! Co je tohle za místo, ani že zrovna ty tu děláš ředitele!"
"Nic nového. To oni rádi. Nic neprozradí a pak se člověk nestačí divit." ušklíbl se.
"Nehodlám tu být ani minutu! Tohle..." nedořekla jsem, otočila se na patě a chtěla utéct.
"Zadrž. Copak chceš, aby tě zavřeli do Azkabanu?" zastavil mě. To nechci, nechci sakra! Byla jsem tak neskutečně naštvaná. Že mě Ministerstvo odmítlo, že mi vyhrožovalo a nedalo na výběr, že mě poslali zrovna do tohohle prokletého baráku, a to všechno ještě s ním!
Neměla jsem na výběr, což jsme věděli oba - až moc dobře. Toužila jsem se tomu postavit, ale nemohla jsem. Vzali mi všechno, i to poslední, co jsem měla, co mi zbylo - svobodu.
"Děláš jako kdyby ti na tom snad záleželo." odfrkla jsem si a založila si ruce na prsou.
"Taky že nezáleží, ale někoho tu potřebujeme a já odmítám zase čekat víc jak půl roku, než mi sem někoho Ministerstvo laskavě pošle." vysvětlil a mě píchlo v hrudi. To vážně zabolelo. "Budeš tu v roli vychovatelky. Máme tu osm osiřelých dětí - pět chlapců a tři děvčata. S některými není lehké pořízení, ale to zítra všechno uvidíš sama. Lucy ti to tu všechno ukáže, ale dnes jen tvůj pokoj, ve kterém budeš bydlet. Nějaké otázky?" zeptal se a já přitom měla asi tak milion otázek, ale byla jsem v takovém šoku, že mě ani nenapadlo některou položit.
Zírala jsem na něj, trochu nevěřícně a i když uplynulo několik let, co jsem ho neviděla, byl pořád stejný. Hezký, ale krutý ve všech ohledech.
Zvažovala jsem několik možností, i když jsem bojovala s prázdnem v hlavě a zoufalstvím v srdci, ale dopředu jsem věděla, že každá z nich je bezpředmětná. Prostě jsem neměla na výběr. Tohle bude teď moje budoucnost. Moje osobní peklo. Na celý rok.
"Pokud na mě nic nemáš, což mě velmi překvapuje, tak už víš, kde jsou dveře." a to byl už druhý muž, který mě vyhodil ze své kanceláře v jeden den. Jako kdybych byla méněcenná. Prašivá. Zatnula jsem zuby, abych mu neřekla, co si o něm skutečně myslím, a co by si za rámeček rozhodně nedal a raději odešla. Neváhala jsem za svým odchodem udělat hlasitou tečku. Zase.
Nestačila jsem to ani pořádně vydýchat, když se ke mě blížila Lucy, která zaklepala na ty proklaté dveře a podle utekla. Ta, která mě posléze zavedla do opačného křídla domu, kde měl mít veškerý personál pokoje. Lucy se mi cestou snažila ukázat, co kde v domě najdu, ale upřímně jsem na to myšlenky neměla. Nakonec mi na tácu přinesla i skromnou večeři a popřála mi dobrou noc.
Nebyla jsem si jistá, zda někdy, mezi těmito zdmi Manoru a pod jednou střechou s ním, budu mít dobrou noc.
Tohle bude noční můra!