Je zvláštní, jak vám dvě slova mohou zrychlit tep, změnit život, přeměnit myšlení, změnit pocity. "Miluju tě" nebo "nenávidím tě"
Právě sedím ve škole a poslouchám pana učitele Beakra, jak intenzivně vykládá o fyzice.
„hej, Rose" špitla ke mě moje nejlepší kamarádka Ema. Hlavou jsem jí dala pokyn, aby mluvila, spíš šeptala. „buď dneska u mě, v osm" šeptla, zatímco si prsty hrála se svými dlouhými hnědými vlasy.
Chtěla jsem jí říct, že dneska nejspíš ne, ale předběhla mě. „a žádný výmluvy" když to dořekla, otočila hlavu k učitelovi a vypadala, že ho opravdu poslouchá. Zasmála jsem se pro sebe a dál poslouchala výklad o fyzice.
Je půl sedmé večer a já se pomalu oblékám a připravuju.
K Emě to mám asi deset minut, a tak jsem, po dvaceti minutách, vyšla a zamířila k Emě.
Zazvonila jsem a po pár vteřinách mi otevřela Ema. Měla na sobě své pyžamo. Tílko a kraťasy.
„tak, proč jsem sem měla přijít?" Zeptala jsem se, zatímco jsem vešla a sundala si boty. „jen tak, bude filmová noc" řekla natěšeně a šla do obýváku. Nic jsem nenamítala, protože byl pátek, takže jsem nemusela další den brzo vstávat.
Na zemi byly deky a na nich bylo občerstvení. To znamená chipsy, čokolády, bonbóny, sušenky a ostatní sladkosti.
Sedla jsem si vedle Emy a dívala se na ní, jak vybírá nějaký film. Zapla nějaký film a já podle začátku poznala, o jaký film se jedná. Harry Potter. Ema Harryho Pottera miluje a kouká na to skoro pořád. I když to známe obě nazpaměť, díváme se na to každý měsíc aspoň dvakrát.
Po dokoukání tří dílů Harryho Pottera, jsem se rozhodla, že tam přespím. Její rodiče byly v práci, takže to nebyl nějaký problém.
Asi ve dvě odpoledne jsem už musela jít, protože máma za chvíli měla přijít z práce a já neměla ani uklizeno.
Když jsem teda uklidila, tak akorát přišla máma. „ahoj, Rose" řekla a dala mi krátký polibek na čelo. „ahoj, jak bylo v práci?" Zeptala jsem se a při tom jsem vytahovala nákup z tašek, které máma přinesla. „dnes bylo opravdu hodně lidí, takže to bylo docela náročné, ale dalo se to zvládnout" řekla a uchechtla se. Máma je kuchařka v docela známé restauraci, takže je to pro ní docela náročný.
„běž si lehnout a já zatím něco uvařím" řekla jsem a trochu jí popostrkovala. „ale to nemusíš, já něco rychlého udělám" řekla a chtěla se vrátit, ale já ji v tom, svým tělem, zabránila. „ne, to je dobrý. Běž si lehnout" řekla jsem zase já a máma poslechla a šla nahoru. Vím, že to nemá v práci lehký, tak jí chci aspoň takhle pomoc.
Při vaření jsem zjistila, že mi chybí špagety a to bylo docela blbý, když jsem měla v plánu uvařit špagety.
Obula jsem si boty, vzala peníze, klíče, mobil a vyrazila do obchodu.
Naproti mě šel Jack. To je kluk z mojí třídy. Moc nemluví, vlastně mluví jen, když se ho na něco zeptá učitel. Moc kamarádů nemá, teda ve škole jich moc nemá. Třeba nějaké kamarády má mimo školu.
Na sekundu se na mě podíval, a pak zase sklopil hlavu do mobilu.
Je pondělí ráno a já se chystám do školy.
V neděli jsem toho moc nedělala. Jenom jsem se dívala celý den na filmy a seriály.
„ahoj, mami" řekla jsem, dala jí pusu na tvář a odešla z domu. „ahoj, užij si školu" slyšela jsem ještě, než jsem zavřela dveře.
Před školou stála, jako vždycky, celá škola.
„hej, Dawsonová" křikl na mě Caleb. Vysoký sportovec ze čtvrťáku. Otráveně jsem se na něj podívala. „milá, jako vždycky" řekl ironicky. „co chceš?" Zeptala jsem se narovinu a na jeho ironickou poznámku nereagovala. „Udělala bys mi úkol z matiky?" Zeptal se a usmíval se u toho, jako sluníčko. Uchechtla jsem se a řekla „ne" Calebovi úsměv opadl. „notak" řekl. „ne, nebudu ti dělat úkoly Calebe" řekla jsem a mířila ke své kamarádce. Na to nic neřekl a šel zpátky ke své partě.
Spolu s Emou jsme šli do třídy, kde byli teprve pár žáků.
„umíš tu fyziku?" Zeptala se mě Ema, když jsme si sedali. „my píšem?" Zeptala jsem se zaskočeně. Ema se na mě jen usmála a to mi, jako odpověď stačilo. Otevřela jsem si sešit a snažila se něco naučit, ale když se mi to nedařilo, tak jsem ho zase zavřela a bezmocně vzdychla.
Do třídy přišel učitel ve stejnou chvíli, kdy zazvonilo. Vždycky v čas.
„test odkládám na další hodinu," oddechla jsem si „ale dnes si někoho vyzkouším." Dořekl a já se trochu vyděsila. Jindy by mi to nevadilo, kdybych dostala špatnou známku, ale teď tak nějak propadám a nepotřebuju další pětku. To by mě máma zabila.
Ale přece nemůže zkoušet zrovna mě.
Vždyť je tady okolo dvaceti žáků.
„á, Dawsonová, stoupnout" řekl a vypadal, že ho to baví. Pomalu jsem si stoupla a nervózně se usmívala. „tak, řekněte mi vzorec pro výpočet výkonu" řekl a já si nervózně mnula ruce. „no.. ehm.. p se rovná.. ehm.." pan Beakr měl založené ruce na hrudi a poklepával si nohou o zem.
Najednou jsem slyšela, jak někdo, ze zadní lavice, řekl nějaký vzorec. Nejspíš pro výpočet výkonu. Otočila jsem se, abych se podívala, komu patří ten hlas. Jackovi. Tvářil se znuděně. „správně, pane Greene, ale vás jsem se neptal" řekl učitel a já si zase sedla. „zkoušení necháme zase na příště a teď už si otevřete sešity" řekl ještě pan Beakr. Otevřela jsem si sešit, jak řekl a podívala se na Jacka. Něco si psal, jako vždycky.
Byla jsem mu vděčná za to, že mě zachránil. Další špatnou známku si nemůžu dovolit.
Po hodině jsem se rozhodla, že Jackovi poděkuju, tak jsem šla za ním k zadní lavici. „ahoj, ehm.. děkuju za záchranu" řekla jsem a uchechtla se u toho. Jen se na mě podíval, sebral si věci a odešel.
Stála jsem tam, zaskočená z toho, jak se zachoval. Nehodlala jsem to nějak řešit, tak jsem šla taky pryč.
Na chodbě jsem potkala znovu Caleba a jeho dva kamarády. Kaie a Jasona. Taky sportovci že čtvrťáku.
„Dawsonová, tady máš" řekl Caleb a dal mi sešit do ruky. Podívala jsem se na sešit. Sešit z matiky. Zasmála jsem se „Calebe, už jsem ti říkala, že ti dělat úko-" nedořekla jsem to, protože mi skočil do řeči. „nechceš, abych ti připomínal, co se stalo před dvěma rokama a já ti pomohl, že ne?" Řekl se zvednutým obočím.
Abych objasnila, co se stalo před dvěma rokama:
Byla jsem v prváku a jeden kluk po mě chtěl pomoc s chemií. Říkala jsem mu, že to neumím, ale stejně chtěl, abych ho to naučila, tak jsem ho to "naučila" no.. a dostal za pět. Byl naštvaný. Hodně. Nevím, co mi chtěl udělat, ale honil mě po celý škole. Schovala jsem se za Caleba a ten mu řekl, ať mě nechá být, a tak nechal. Tak tím mě slavný Caleb zachránil.
„dobře, ale když to nebudeš mít správně, nebude to na mě" řekla jsem s velkým úsměvem. „žádný chyby, Dawsonová" řekl a s uchechtnutím odešel.
„pff" odfrkla jsem si a šla na další hodinu.
_______________
Ahoj, jsem ráda, že čtete tenhle příběh.
Tohle je můj první příběh, který vydávám, tak snad se vám bude líbit :)
x moon x