Z toho pípání přístrojů mi jednou přeskočí. Seděla jsem na židli, naproti postele ve které Liam ležel. Museli ho začít ošetřovat už v sanitce, protože ztratil hodně krve. Celou cestu do nemocnice jsem seděla se sklopenou hlavou, slzy se linuly proudem. Nebyla jsem schopna slova, když se mě ptali co se stalo. Mluvení se ke mně dostalo až po operaci, když jsem věděla, že je v pořádku. Stejně je to moje vina. Ano, takovéto myšlenky se mi celé ty čtyři hodiny honí hlavou. Sedím tu v doprovodu pípání bez jediného slova vedle Liama a čekám. Budu tu čekat tak dlouho dokud se neprobudí. Dlužím mu po dnešku hodně. Strach ze mě pořád neunikl, bojím se, že se neprobudí, bojím se pořád, že mu to nechá následky do života a bojím se, že je to moje vina, že to na mě hodí Soph nebo Liamova rodina nebo prostě kluci. Rychle jsem zavrtěla hlavou, abych takovéhle myšlenky odehnala. Přesně tento typ jsem měla v černém období. Všechno jsem sváděla sama na sebe, taky se sama se sebou pomlouvala a posmívala jsem se sama sobě. Můj pohled jsem nasměrovala na bílou zeď a nechala jsem ho upřený tam. Najednou se otevřeli dveře, ve kterých stál doktor. Oddychla jsem si. Bála jsem se že to bude někdo z kluků, Sophie, nebo Liamova rodina.
„Slečno Heidi." Vydechl. „Pořád tu jste." Mírně se na mě usmál.
„Říkala jsem, že neodejdu, dokud se neprobudí a nebudu si jistá, že je v pořádku." Odsekla jsem mu. Měla jsem důvod být podrážděná, už jsem mu to totiž říkala minimálně dvakrát.
„Dobře a nebojte se, už jsme informovali jeho rodinu, přítelkyni a spoluhráče z kapely, už tu nebudete muset čekat sama." Jen jsem si povzdechla a dala oči v sloup, neměla jsem náladu. Doktor zkontroloval Liama a zase odešel. Zvedla jsem se ze židle a zamířila ven z pokoje. Přímo k automatu na kávu, který byl přímo naproti pokoji. Koupila jsem si nějakou silnou kávu bez cukru, ani jsem nepřemýšlela nad tím jaký je to druh. Šla jsem si sednout zpět na židli, kafe v ruce a pohled opět na bílou zeď. Nechtěla jsem ani usnout. Dá se říct, že ve mně převládalo hodně strachu, snad ze všech následků Liamova postřelení.
Upila jsem z už dost studené kávy, která už byla minimálně hodinu v tom kelímku usazená. Ve vteřině na to se rozlítli dveře a v nich stál Niall. Rychle jsem odvrátila pohled. Chtěla jsem se vyhnout tomu co předcházelo u všech co příjdou. Jako například: Jsi v pořádku? Jsem ráda že se ti nic nestalo. Panebože měl jsem hrozný strach. Věděla jsem, že o mě měli strach, jenže já si stále stojím za tím, že je to moje vina. A navíc co by mi mělo být, když Liama postřelili a mě nechali být.
„Heidi." Vydechl. Pomalu za sebou zavřel dveře. Pořád jsem se dívala na zeď, chtěla jsem se vyhnout očnímu kontaktu. Niall přišel ke mně. Beze slov si klekl, chytil mě za bradu, čímž navázal oční kontakt. Chvíli jsme tam tak jen stáli, dívali jsme se na sebe. Zamlžili se mi oči, to už jsem ale byla v Niallově pevném objetí, které jsem potřebovala. Byla jsem ráda, že nic nekomentuje, možná i na mě poznal, že nemám chuť na mluvení.
„J-e to moje...vina." Řekla jsem nakřáplým hlasem, doprovázeným vzlykáním.
„Shhh, už je to v pořádku. V pořádku." Šeptal mi pořád dokola do ucha Niall. Hladil mě po zádech. Odtáhla jsem se od něj, utřela slzy a uslzeným pohledem jsem se na něj podívala.
„Děkuju, že tu jsi." Řekla jsem. Niall se usmál, což i na mé tváři vyvolalo malinkatý úsměv.Můj pohled jsem přesměrovala na postel, když jsem viděla jak se tam něco pohnulo. Konkrétně Liamova ruka. Posunula jsem se k Liamové posteli. Chytla ho za ruku a jemně po ní palcem přejížděla. Liam něco zamrmlal.
„Liame, jsem tady s tebou." Šeptla jsem k němu. Periferně jsem viděla, jak si Niall sedl na židli a sledoval nás. Pozorně jsem sledovala Liama, pomalinku otevíral oči. Snažil se přivyknout na světlo.
„Jsi v pořádku?" upřel na mě ty jeho hluboké oči a zeptal se mě. Nikdy bych nevěřila, že to bude první, co mi po probrání řekne.
„Liame, tebe postřelili a ptáš se MNĚ jestli jsem v pohodě?" zeptala jsem se nevěřícně. Liam se usmál. Volnou rukou si sáhl na boční stranu břicha a sykl bolestí.
„Nialle mohl by si zajít pro doktora, prosím." Otočila jsem se na něj. Jen přikývl a odešel. „Liame omlouvám se. Nevěděla jsem jak ti při té bitce s nimi pomoc. Kdybych nechtěla na to jídlo, nestalo by se to, promiň."
„Neomlouvej se mi." Řekl slabším hlasem.
„A budu se omlouvat. Je to moje vina."
„Nic není tvoje vina." Řekl hlasitěji a stiskl mi ruku. Už jsem raději zůstala potichu a čekala jsem dokud nepříjde Niall.
„Jak dlouho tu vlastně jsme, v nemocnici?"
„Zhruba tři hodiny. Nevím, nejsem si jistá." Odpověděla jsem mu. Sama jsem byla překvapená, nevěděla jsem, že tu tak dlouho sedím.
„No prosím. Pan Payne se uráčil probudit." Řekl se smíchem doktor a přišel do pokoje se sestřičkou za ním. Odstoupila jsem od postele a přišla k Niallovi. Ten si mě hned přitiskl k sobě a políbil mě do vlasů. Konečně jsem zase po těch třech hodinách cítila ten pocit, který zažívám jen s Niallem. Nejde to ani popsat, pocit bezpečí, štěstí, lásky a všeho možného. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a čekala co doktor po zkontrolování řekne.
„Pár dní si tu ještě poležíte, léky by vám měli donést ráno a jinak vše probíhá v pořádku." Řekl, položil Liamovu kartu k čelu postele a odešel.
„Kámo, měl jsem o tebe strach." Pronesl Niall a šel k posteli. Liam se zasmál. S Niallem si plácli, musela jsem se smát.
„Tak chránil jsem ji." Úsměv mu z tváře zmizel, mluvil teď naprosto vážně. „Slíbil jsem to jí i tobě."
***
„Dobrou noc." Řekl Niall, přikryl mě a políbil na rty. Užívala jsem si toho pocitu, že se jeho teplé, měkké rty otírají o ty moje. Odtáhli jsme se a moje rty ovál chlad. Lehla jsem si na bok, zachumlala se do peřiny a po chvíli jsem usnula.
„Liame prosím stůj." Křičela jsem na něj, chtěla jsem, aby mě vyslechl, aby pochopil jak jsem to myslela. Zastavil se před bílým domem s jiskřivě červenými dveřmi. Otočil se ke mně.
„Nech si to prosím vysvětlit." Prosila jsem ho. On jen kroutil hlavou.
„Vím co si udělala, takže už mě prosím nechej být." Odsekl. Jako zkamenělá jsem stála na místě. Do očí se mi drali slzy.
„Ale přísahal si." Šeptla jsem. Prudce se otočil mým směrem a zamračil se. Najednou jsme byli na tmavém místě u benzínky, rozhlížela jsem se kolem, kde to jsem. Naproti nám šlo pár chlápků v černých bundých. Všechno se událo tak rychle. Shodili Liama a mlátili ho. Bála jsem se, tak moc. Pak už se rozezněl jen výstřel.
„Heidi, Heidi shh. Je to v pohodě, jsem tady." Šeptal mi Niall. Klepala jsem se. Nechtěla jsem, aby se mi o tom střílen zdálo, nechtěla jsem o tom ani přemýšlet. „Byl to jen sen, jsem tady." Pokračoval v utěšování. Slzy mi samovolně začaly téct. Niall mě pevně držel přitisklou na jeho hrudníku, hladil mě po vlasech a šeptal uklidňující slova. Po chvíli mě chytil Niall za tváře, všimla jsem si že se mi podíval do očí.
„Heidi, byl to jen sen. Řekni mi co ze ti zdálo, prosím." Párkrát jsem ještě zavzlykala a pak jsem mu celý sen, do detailů řekla.
„Heidi není to tvoje vina, musíš si to přestat myslet. Je to jako s Brandonem, byl ve vězení, i když sis myslela, že není. Je to podobné. Není tvoje vina, že Liama postřelili, nemohla si to tušit. Navíc tě Liam odstrčil, kvůli tomu, aby se ti něco nestalo. Za co jsem mu vděčný." I v té tmě jsem mohla rozpoznat jeho úsměv. Přikývla jsem a lehla si zpět do postele. Niall se svým tělem přimáčkl na mě a zezadu mě obejmul. Chvíli jsem ještě polykala slzy, pak jsem, ale už v Niallově objetí spokojeně usnula.
Probudila jsem se s paprsky slunce, které pronikali závěsy dovnitř. Oči jsem měl stále zavřené a protahovala jsem se. Ruka mi spadla na druhou část postele. Na tu Niallovu. Otočila jsem ji dlaní dolů a když jsem ucítila místo tepla, studenou část postele, prudce jsem otevřela oči. Niall vedle mě neležel. Sedla jsem si na postel a rozhlédla se po pokoji. Nebyl tu. Vylezla jsem z rozehřáté postele, trochu si stáhla Niallovo tričko dolů a šla jsem se podívat kde je. Vešla jsem do kuchyně. Niall stál zády ke mně a jednou rukou se opíral o kuchyňskou linku. V té druhé ruce držel telefon a s někým mluvil.
„Ano udělám to jak jsme se domluvili. Jestli jí to ale řekneš...Dobře, neboj se, nezapomenu. Pa." Skončil rozhovor. Jednu věc jsem věděla jistě. Že s nikým z kluků nemluvil, neřekl by jim na konci pa. Musím se přiznat k tomu, že jsem trochu zažárlila. Věděla jsem že má kamarádky, žádnou z nich jsem neznala a byla jsem za to ráda. Opřela jsem se o futra a počkala až se otočí směrem ke mně. Kdyby jste viděli jeho výraz. Měla jsem problém zachovat kamennou tvář. Hned jak mě spatřil jak tam stojím, bylo z jeho obličeje poznat, že je překvapený a lehce nervózní.
„Co všechno jsi slyšela?" zeptal jsem mě po pár výměnách pohledů.
„To jak si s ní flirtoval." Odsekla jsem. Ruce jsem složila na hrudi.
„Vždyť ani nevíš s kým jsem volal."
„Ani to vědět nepotřebuju." Otočila jsem se na patě a šla zpátky do pokoje. Žárlila jsem, a dost. Úplně to ve mně bublalo. Podrobnosti si Niall může nechat. V ložnici jsem otevřela skríň a vytáhla z ní moje legíny, které jsem si tu u Nialla nechala na převlečení. To volné bílé tričko bez nápisu, jen s kapsičkou na straně, které patřilo Niallovi, jsem si nechala a kolem pasu si obvázala jeho červenou košili, která ležela přehozená přes židli. Chvíli jsem jen tak chodila po pokoji sem a tam a přemýšlela jsem nad tím jestli se mu mám omluvit. Popadla jsem mobil, peněženku a vyšla jsem z pokoje. Niall seděl na opěradle sedačky a díval se před sebe. Zastavila jsem se a on se na mě podíval. Prohlédl si mě od hlavy k patě a párkrát zamrkal. Odvrátila jsem od něj pohled a šla do koupelny, kde jsem si rozčesala vlasy a vyčistila zuby. Otevřela jsem dveře od koupelny a nehorázně jsem se lekla. Přímo před dveřmi stál Niall.
„Fuj." Šeptla jsem si pro sebe. Niall se na mě jen nechápavě podíval. „Lekla jsem se." Objasnila jsem mu. Obešla jsem ho a obula si conversky, které jsem si tu u něj taky nechala. Niall stál pořád vedle dveří a pozoroval mě. Přiblížila jsem se k němu a řekla: „Hned jsem zpátky." Dala jsem mu pusu na tvář, z botníku jsem vzala klíče od jeho auta a vytratila se z bytu. Výtahem jsem sjela do přízemí a nastoupila do auta před domem. Jela jsem asi pět minut k malé kavárně na rohu ulice, které byla kousek od mého bytu. Ráda jsem sem chodila, když jsem měla volno o víkendu nebo i přes týden. Nahrazovalo mi to Starbucks, který mě docela omrzel. Zaparkovala jsem před krámkem a vešla dovnitř. Vonělo to tu jako vždy po čerstvém pečivu a kávě.
„Dobrý den paní Baron." Usmála jsem se na ni. Když jsem sem začala chodit pravidelně, seznámila jsem se s milou padesátnicí paní Baronovou.
„Ahoj Heidi, zase donuty?" usmála se na mě.
„Ne dnes ne. Prosím pět těch čokoládových muffinů. A jedno latté a capuccino. S sebou prosím." Znovu jsem se na ni usmála. Tato kavárna je jejich takový rodinný podnik, založil ho její otec, myslím a pojmenoval to tu po něm Gabe's - tedy U Gabea. Většinou tu bylo docela rušno, ale dneska jsem stála v krámku jen já a paní Baron.
„Děkuju moc. Na shledanou." Rozloučila jsem se s ní a chtěla jsem už odejít, zastavil mě něčí hlas.
„Ale, ale, ale. To se semnou ani nepozdravíš?" otočila jsem se. Odhrnul se závěs a tam stál Isaac. Sáček s muffiny a kávu jsem položila na stolek a přiběhla k němu. Obešel pult, takže jsem se mu hodila okolo krku.
„Panebože, dlouho jsem tě neviděla!" šeptala jsem mu do objetí. Isaac je syn paní Baronové, začala jsem se s ním bavit, hned po první návštěvě Gabe's. Seznámila jsem ho s Mar a stala se z nás taková parta. No je pravda, že jsem ho dlouho neviděla, asi kvůli tomu, že jsem byla s Niallem, ale on to chápe i Mar, díky bohu. Je fajn mít prostě pravé kamarády.
„Je Liam v pořádku? Je to ve všech zprávách." Řekl mi ve spěchu. Překvapeně jsem zamrkala.
„Jo měl by být v pohodě, dnes za ním jdu." Isaac už se nadechoval, že něco řekne, přerušila jsem ho. „Ano, pozdravím ho." Usmála jsem se.
„Teď už budu muset jít." Ukázala jsem na muffiny a kávu. „Zavolám ti." Vzala jsem snídani a zmizela z krámku.
„Jsem tady." Zakřičela jsem do bytu, když jsem vešla dovnitř.
„Jojo." Ozvalo se podivné zabručení z obýváku. Šla jsem za Niallem. Nechápala jsem jeho podrážděnost. Sedla jsem si za ním na gauč, jídlo a kávu jsem položila před nás a podívala se na televizi, která byla puštěná. Byli tam záběry z nemocnice, mluvili o mě a Liamovi. Pořád jsem nechápala proč je Niall tak podrážděný. Najednou moderátorka celé show řekla Isaacovo jméno, které se objevilo i na spodní liště obrazovky. Moderátorka zmizela z obrazu a byli tam fotky z dneška, jak jsem asi před deseti minutami objímala Isaaca. Nechápu to.
„Cože?!" řekla jsem víceméně pro sebe. Nechápala jsem jak zjistili jeho jméno, jak hned přišli na to, že podvádím Nialla s Isaacem.
„Kdo to je?" řekl Niall, pořád se díval na obrazovku, vyhýbal se mým pohledům.
„Isaac." Převrátila jsem očima. Jako by si to nemohl přečíst na obrazovce. Věděla jsem, že žárlí. Jen jsem nechápala proč, o Isaacovi jsem mu říkala. Nebo ne?
„Proč ho objímáš?" štěkl po mě. Obličej se mu začal zbarvovat do červené barvy, rty stiskl do tenké linky a propaloval mě pohledem.
„Nialle říkala jsem ti o něm. Určitě. Je to syn paní Baron, které patří ta kavárna. Je to můj kamarád. Bože, dlouho jsem ho neviděla a teď jsem měla možnost, tak jsem ho obejmula, prohodila s ním dvě slova a jela zpět za tebou."
„No jasně, jela jsi do té kavárny schválně, aby si ho mohla vidět." Zvýšil hlas. Přimhouřila jsem oči. COŽE? Moje hlava přestala chápat Niallovu logiku, nebo jak to nazvat.
„Nialle, proboha uklidni se. Přestaň žárlit, obzvlášť tímto způsobem." Převrátila jsem nad ním oči. Neměla jsem chuť to řešit. Vzala jsem do ruky ovladač, televizi jsem přepla na MTV, otevřela jsem sáček s muffiny a do jednoho se pořádně zakousla.
„Ty taky žárlíš, nevidím důvod proč bych neměl."
„JÁ spíš nechápu PROČ máš důvod žárlit." Oznámila jsem mu. Upila jsem si z kávy a začala jsem kývat hlavou do rytmu písničky, které hrála. Niallovo žárlení, poslední dva měsíce stoupalo. Kdykoliv se na mě jeden chlap jen podíval, žárlil. Jen když kolem mě někdo přitažlivější prošel, žárlil.
„Vždyť ho objímáš. Co si mám myslet, že se děje, když si s ním sama? Hm?!" jeho hlasitost se nesnížila.
„Nialle, ty každou chvíli objímáš nějakou svoji kamarádku, kterou potkáš někde v baru. Fanynky a bůhví koho. Jenže i když žárlím, snažím se to nechat být protože vím, že ti na fanynkách záleží. Já nejsem žádná slavná hvězda, nemám miliony fanoušky, ale pár kamarádů a ty tu kolem toho, že je obejmu, děláš vědu." Oddechla jsem si. Tohle jsem mu chtěla říct už dlouho, byla jsem ráda, že se to ze mě dostalo ven. Teď už mi zůstalo, jen čekat na jeho reakci, která nebude dobrá. Jak se dalo očekávat.
______________________________________________
Ahojte:) Omlouvám se že je část se spožděním, ale tak nějak to se školou nestíhám, jsem ráda, když si udělám úkoly. Na téhle části jse makala a myslím, že se mi i docela povedla :)
Chtěla bych moc poděkovat za 13 TICÍS PŘEČTENÍ!!<3 Nikdy byhc nevěřila, že někdy dosáhnu toliika<3 Ani nevíte co to pro mě znamená<333
Doufám, že se vám dnešní část líbí, je delší než se ode mnš čeká a jsem a sebe za to pyšná. Konečně se tam objevil ISSAC<3 {{DYLAN O'BRIEN}} a určitě se v přábehu zdrží, to se nebojte<33 Liam bude taky v pohodě<33
S*P*O*I*L*E*R
ISAAC bude častým zdrojem hádek u Hailly, což je takový smutnější zpráva:// ale já Isaaca miluju<33 bože<3 Ještě spoiler k 24 části:) Bude párty a stane se tam hodně hodně špatných i dobrých věci. A spoiler, který není ještě určeN: MOŽNÁ, možná bude rozhod Hailly
Ještě jednou děkuju moc za přečtená hrozně si toho vážím<333
xoxo, i love you
CL3RA<3