„Zbluňk." Bohumil Novák a Karel Lázecký se prodrali kruheh těl až k malým dvířkám s vysacím zámkem, který Bohouš štípačkami, jenž stále svíral v ruce, bez problému přeštípl.
„ Musíš proto jítty Karle. Je to moc vysoký, na tonedosahnu."
„To je ubohá výmluva."
„Ale, tak už nekecej." Karel roztřesen hrůzou a nechápajě, jak může Bohouš brát tuto situace s takovým klidem prolezl mříží, postavil se na špičky a uchopil za roh, aby se nedotkl malby, obraz, který tak dlouho hledali. Karel se domníval, že se jedná o surrealistické umění, neboť malba obsahovala jen čtyři modré kruhy (jeden v každém rohu), jeden zelený trojúhelník náhodně položený do prostoru, žlutý obdélník a červený čtverec vedle sebe se krčící uprostřed obrazu, pozadí bylo nakresleno tou nejčernější barvou, která pohlcovala snad 100%světla. Nesmírně opatrně podal předmět za roh skrz klec Bohoušovi dbaje přitom na to, aby obraz uchopil pouze za roh i jeho kamarád.
„ A můžes mi jakoKarle vysvělit, pročjako se ma s tim takopatrně."
„Nevim, asi se to lehce dá poškodit. Hlavně se tohonedotykej. Nebo nam za to nezaplati."
„Ok už mlčím. Tak rychle, ať už sme odsud."
Vyšli ven z místnosti a Karel ji (podle instrukcí) opětovným zadáním hesla opět uzavřel. Pomalu postupovali naspátek hrobově tichým krytem, postupně zrychlovali, až se nakonec rozběhli jakošílení ke dveřím.
„Neměli bychom to Karle taky zaseslovat?"
„Nech ty dveře bejt. Podle toho co nam říkal, se to samo zadvě hodině zavře. Rychle pryč odsud."Vyšplhali po žebříku rychleji, než po něm předtím seslezli, Bohouš rychle natáhl koberec na zhruba stejné místo, kde byl předtím, aby nikdo nepoznal rozdíl. Nedbaje na ticho se prořítili skrz muzeum až k zadnímu východu, který za sebou nechali dokořán otevřený a s četnými nadávkami se jim podařilo se dopotácet k autu. Karel se do auta dostal první a býval by ujel pryč, kdyby na něj zloděj lapající po dechu a stále ještě běžící k autu nezakřičel:„A mě tady jako necháš!"
„A jo, sorry. Tak dělej." stačil to doříct právě ve chvíli, kdy Bohouš otevřel dveře a doslova vletěl do auta.
„Tak dělej, jeťuž!"
„Dobré,dobré" pokusil se spolucestujícího uchlácholit zmatený a vystrašený Karel. Zoufale se snažil několik chvil řídit, než si uvědomil, že v ruce stále drží štípačky. Odhodil je na zadní sedadlo, div, že při tom Bohoušovi neublížil ani nevysklil okénko a hlasitě se rozjel co nejdál odsud. Noc opět přerušil zvuk spalovacího motoru.
„Co to mělo jako bejt!?!!!!"
„Jak to mám asi vědět. Hele Karle, už na to nemysli. Mámetu věc." a Bohouš ukázal na obraz opatrně položený v přihrátce. „Brzo budem mít i ty prachy a můžem na todlekomplet zapomenout. Ale sem se už fakt nevrátím."
„No to teda doufám." Pár minut panovalo v kabině ticho. Oba přemítali nad tím, co se jim to právě přihodilo ( přestože oba žili kriminálním životem, nikdy nikoho nezabili a ani neočekávali, že nějaké mrtvé někdy uvidí a vůbec ne to, co viděli tuto noc). Karel se rozhodl, že nebude riskovat, a proto jel raději po menších okreskách, než aby využil rychlejší cesty po dálnici, která před dvěma lety prošla rozsáhlou modernizací,a teď byla plná kamer schopných automaticky rozpoznávat obličeje.Bohoušovi, jenž byl ještě stále velmi rozrušen, až nyní došlo, že řídí nikoliv on, nýbrž jeho kamarád.
„Hele, dvě věci. Zaprvý, kde ses naučilřídit." ( Bohoušještě nikdy Karlovi nedovolil se s jeho „miláčkem" projet.)„A zadruhý, hnedka zastav a vyměníme se. Nenechám idiota jakoty, aby řídil moje auto. Ještě nás nabouráš a to teďka faktnepotřebujem. No tak, tvoje chvilka slávy skončila. Vypadni!"
„Vpohodě, vpohodě. Už zastavuju, už zastavuju." pokusil se Karel bránit nečekanému prudkému výpadu a zastavil auto u krajnice polní cesty táhnoucí se mezi obilným polem a starým ponurým smíšeným lesem. Vystoupili z auta.
„Čekej Bohouš, potřebuju se vychcat."
„Ok, počkám u auta. A dělej! Za chvilku svítá, tak ať smevtahu ještě dokud je noc."
„To už je tolik?"
„Za pět půl pátý."
„OK. To máme ještě čas." Karel si našel keř kousek dál po hranici lesa a vykonal svou potřebu. Již odcházel, když tu spatřil modré světílko kousek dál v lese. Už už se chtěl za světlem rozběhnout, když tu se ozval Bohouš: „ Tak kde sakraseš!?!"
„No dobré, už du, už du." Nastoupili do auta, tentokrát prohozeni a vydali se na cestu, aby to stihli do Ostravy před svítáním a vytvořili si tak pro případ potřeby aliby.
„A Karle?"
„Co? Co se děje?" promluvil spolucestující, na kterého nyní padla únava.
„Zítra večer se máme potkat s tím týpkem u sochy Špinarovéa udělat výměnu, že?"
„Jo, v šest."
„ A do tý doby počkáme utebe."
„Co? U mě?" zrudl náhle Karel.
„ Jo u tebe. Ještě sem neviděl v čem si žiješ."
„Nooo, víííš. Jááá taaak trochu pomáhám mámě a..."
„Jo, tak mamánek to je."
„ Ne tak to není! Má už roky mozek na šrot a..." opět bylpřerušen.
„To je dobrý, chápu, prostě mi jenomřekni, kde to je."
Ve chvíli, kdy se dostali okolo půl šesté do Ostravy zrovna,když záře velkého fúzního reaktoru vzdáleného pouhých 150000 000 kilometrů právě osvětlila nebesa, padlo na ně příjemné uvolnění a byli nesmírně šťastni, jak se bláhově domnívali,že je nic horšího již nikdy nečeká. Bohouš podle Karlových pokynů lehce našel starý oplískaný panelový dům a v jedné ruce opatrně nesa obraz, v druhé štípačky (Karel se vymluvil na to, že musí nést klíče a k tomu všemu ještě otevřít dveře)se spolu s kamarádem vyštrachal do bytu ve čtvrtém patře.Karlova šílená matka spala, takže ji neotravovali, a jen potichu prošli do jeho malého stísněného pokoje. Bohoušovi se ani nechtělo uvěřit, že tak velký člověk může žít na tak nepatrném prostoru. Obr ani neměl postel, spal pouze na karimatce rozložené na koberci, který pokrýval podlahu, naprosto totožném s tím, jenž před tím viděli v kanceláři pod muzeem. V místnosti stála pak už jen malá skříň na oblečení, u které nemohl Bohouš rovněž pochopit, jak dokáže pojmout veškeré Karlovo oblečení a ne zrovna nejnovější počítač s židlí a vším,co k tomu patří včetně tiskárny.
„Podívej se. Máme, počítej tak 10 hodin. Takže první si schrupnu pětihodinovku já, prtože fakt musím, a pak ty."
„Dobře můžu si zatím zahrát na tvojem kompu?"
„Jasně vpohodě. Mám tam jenom GTAčko a WoWko, platím si tokaždý měsíc. A hlavně so to stlum."
„Jo, to je dobrý. Tak dobrou." Stačil říct ještěKarlovi, který se již natáhl zcela oblečen na karimatku aokamžitě usnul. Hrál asi 2 hodiny, když tu jej ze zápalu vytrhlřev.
„ÁÁÁ! PROSÍM! POMOŽTE MI!"
Bohouš se podivil skutečnosti, že řev Karlovy matky jejího chrápajícího syna nevzbudil, a proto poněkud neochotně do kamaráda zlehka kopnul ( musel několikrát, neboť se z Karla vyklubal tvrdý spáč).
„Co? Co blbneš?!"
„Tvoje máma se asi vzbudila, tak musíš taky."
„No dobré, no dobré." Karel vstal a šouravým krokem se vydal do pokoje, kde předtím ležela. „To bude dobré. Nic seneděje." chlácholil chvíli plačící ženu. Jakmile se uklidnila a Karel ji nakrmil chlebem se salámem, opět upadla do tvrdého spánku. Syn vyšel po špičkách z pokoje a zavřel dveře nejjemněji, jak při své nemotornosti dokázal.
„Dobrý, ta prospí většinu dne kamaráde. Teď mě určitěnebude nic rušit. Tak za tři hoďky. Dobrou!"
„Dobrou." Bohouš hrál ještě další hodinu a půl. Pak jej to při neustálých prohrách přestalo bavit, a proto počítač vypnul, usadil se vedle spícího Karla a začal přemýšlet, jak by se mohl zabavit. Již měl trochu hlad, ba obrovský, jak si uvědomil až nyní, když nad tím, kdy něco naposledy jedl začal přemýšlet.Bohouš měl mimo svou horkokrevnost, chybějící smysl pro spravedlnost, neschopnost empatie a spousty jiných vlastností, jenž bývají v tradiční společnosti označovány jako záporné ještě jednu chybu. Neskonale miloval pizzu, co miloval, on byl do tohoto tradičního italského jídla šílený. Měl seznam svých pizzařů,kterým mohl kdykoliv zavolat, a to i během noci s tím, že dostal chuť na pizzu, a jelikož měl mezi jejich komunitou „jméno",bylo mu okamžitě vyhověno. Konzumoval minimálně jednu denně a za tuto pochutinu vyhodil většinu z podílů, který si s Karlem stanovili jako částku na živobytí. Nyní měl ovšem vážný problém. Všichni italští obchodníci měli toho dne od 5. hodiny stávkovat, neboť vláda v současné nestabilní mezinárodní politické situaci odmítla prodloužit patřičná povolení k provozu živnosti všem živnostníkům pracujím v České republice v potravinářství bez českého občanství. A toto nebyla Praha, kde by byl člověk schopen dostat rychlé občerstvení i ve 4 ráno, nýbrž Ostrava, kde máte štěstí, pokud po 8 zastihnete otevřený supermarket. I v noci pro něj vstát a upéct mu placatou pochutinu byli ochotni pouze italští pizzaři, na které měl kontakt ( na žádného českého telefon neměl). Ještě se nabízela možnost nákupu pizzy do trouby někde ve večerním obchodě, tou ovšem Bohouš pohrdal a považoval ji za „polotovarové kečupové nic".Den bez pizzy nezažil již 1128 dní, jak měl spočítáno, a i když by taková vynechávka reálně nic neznamenala, přesto měl z takové mezery velmi nepříjemný pocit. Vydal se tedy do kamarádovy kuchyně s nadějí, že zde alespoň jednu někde nalezne, nestalo se však tak. Hledal ji všude možně velmi dlouho, než to definitivně vzdal. Zoufálý a s vědomím, že nemůže spícího Karla a jeho šílenou matku nechat s takovým balíkem peněz samotné si náhle uvědomil, že je 11:05, a proto šel ihned Karla probudit.
„Karle, můžeš mi prosím zatím, co budu spát dojít propizzu." prosil kamaráda Bohouš jemně do něj kopajíc, jako předtím.
„A proč sis pro to nešel jako sám. Kromě toho, nemůžu tadynechat mámu a tebe, kdž spíš s takovým balíkem. A přestaň užs tím!" vyhrkl nevyspale Karel na Bohouše, který stále ještě Karla kopal.
„Jo jasně. O co, kdž mi pro to zajdeš a já tu zatím počkáma nebudu spát."
„ A proč si pro to nezajdeš sám a já tu zatím můžupočkat."
„Blbneš, nemůžu vyjít z tvýho bytu teď za světla."zkusil to Bohouš, který byl příliš líný, než aby si pro ni zašel sám.
„No dobře, ale příští měsíc beru 60% z prachů, kterýnejdou do spoření já."
„No dobrý, no dobrý, tak už běž." Karel tedy vstal, a jelikož byl zcela oblečen, odcházel do minuty.Samozřejmě žeBohouš nedodržel slovo a šel ihned spát. Naposledy pohlédl na zvláštní obraz opřený o PC, zavřel oči a skočil do limbu.
Když se probral, bylo již po poledni. Nervózně přešlapujíc po pokoji dumal nad tím, kam se mohl jeho kamarád podít a co se mu mohlo přihodit, když se nevrátil tak dlouho. Nakonec konečně dorazil.
„Kdes byl taků dobu?"
„CO tím jako myslíš?" zeptal se udiveně Karel, který byl velmi překvapen, když se dozvěděl, že uplynulo více, než 2 hodiny. „Bylsem pryč tak 10 minut!" říkal.
„Ale prosímtě. Zas ses někde ulil. Ty neumíš lhát, takžesi nemyslím, žeš mě prásknul, ale je to divný." konstatoval Bohouš, který do sebe zatím stačil nacpat lahodné Sorento. „Takjá si teď schrupnu. Dobrou." Spokojeně a dosyta najezen padl napostel, zavřel oči a okamžitě ztratil vědomí o tomto světě.Následující události se měly seběhnout rychle.
Bohouše probudil zvuk pádu lidského těla. Otevřel oči a vyděšeně pohlédl na Karlovo tělo ležící vedle něj. Pokusil se postavit na nohy, avšak pocítil tupou bolest v zátylku a padl zpět na karimatku. Vyvinul ještě snahu pohlédnout na místo, kde se měl nacházet onen pětimilionový obraz, která se ukázala být marnou, neboť ještě předtím, než obraz stačil zaregistrovat, pocítil tupou bolest ještě několikrát. „Nyní zemřu" pomyslel si. Poslední, co ještě spatřil, byly vysoké (nebo se mu tak alespoň z úhlu blízkého zemi jevily) holinky tyčící se nad ním.
Smrt je nezastihla, bylo to mnohem děsivější, neboť to, co toho dne zastihlo Karla Lázeckého a Bohumila Nováka, nebylo ani zlé ani dobré, bylo to dokonale prázdné. Tato ozubená kola byla vymontována, neboť již nebyla potřeba. Stroj událostí se dal do pohybu a už se to nedalo zastavit.