Nikdy jsem si nemyslela, že mě - Hermionu Grangerovou, s mými výsledky a prospěchem ve škole, odmítnou zaměstnat na Ministerstvu kouzel, o kterém jsem vždycky snila, až mi skončí studia. Připadala jsem si tam v tom křesle jako nějaká lůza. Copak všem skutečně záleží na původu, než na tom, co člověk umí a dokáže?
"A ještě jedna věc, slečno. Pokud do námi určeného zaměstnání nenastoupíte a neodpracujete si přesně rok, hrozí vám potom jednoznačně Azkaban. Je to jasné?" pronesl ministr, když už jsem sahala po klice a byla zcela iritovaná a rozhořčená na odchodu.
"Co prosím?!" vypískla jsem, však přiškrceným hlasem.
"Moc dobře víme o vašich aktivitách, pochybných přátelích a působnosti během války. Ta škola byla vaše zkáza, to mi věřte."
"Tohle nemůžete myslet vážně! Nic jsem přece špatného neudělala!" zvýšila jsem hlas a otočila se zpět k tomu muži. Slizce se usmál.
"Samozřejmě, že můžeme. Měla byste si zapamatovat, že dneska Ministerstvo může naprosto všechno. Několik vašich kamarádíčků už je za mřížemi. Nerad bych viděl takovou pěknou tvářičku mezi těmi odpornými zdmi vězení, tak se dle toho chovejte, slečno Grangerová. Hlídáme si každého. Ještě dnes se neprodleně dostavíte na adresu, kterou jsem vám napsal. Hodně štěstí." řekl a rukou mě pobídl, abych se odebrala z jeho kanceláře. Ta pobídka byla jako odehnání obtížného hmyzu. Nehodlal se se mnou již zabývat.
Byla jsem naštvaná, ale i vyděšená. Odešla jsem a dala jsem si záležet, aby za mnou hlasitě zapadly dveře. Pořádně jsem se mohla nadechnout až venku, před budovou. Válka dávno skončila, ale následky trvaly dodnes. Země kouzelníků, nasáklá krví a slzami, se vzpamatovávala jen velmi pomalu. A pokud to vůbec dokáže... Když Voldemort padl, chopilo se vlády Ministerstvo. Jen diktátor za diktátora.
Čím jsem se provinila, že by mě bez váhání uvěznili? Jen jsem dostudovala, jen jsem pomáhala dát Bradavice zpátky do chodu. Tahle dobročinnost si zaslouží Azkaban? To nejděsivější a nejhorší vězení ze všech? Opravdu je to trestuhodné?
Zakalenýma očima plných slz jsem se podívala na lístek s adresou, který jsem zdržela celou tu dobu v ruce. Byla mi povědomá. Nemohla jsem si přesně vybavit proč, ale úplně mě ten papírek pálil v prstech.
Stejnak jsem neměla na výběr, tak jsem prostě popadla svůj ubohý kufr, který jsem táhla sebou a vydala se naproti mé nové práci, novému životu. Ministr, ten parchant, se neobtěžoval mi nic bližšího prozradit - co to je za místo, co mě tam čeká, co budu dělat. Měla jsem se tam jen dostavit na seznamovací pohovor s ředitelem, který mě měl podrobněji informovat.
Zvědavost, která mi nedala, mě poháněla, ale strach naopak brzdil. Neměla jsem ponětí, co vlastně. A název toho místa mi také nic neřekl. Znělo to tak nějak pěkně, ale zároveň mi naskakovala husí kůže. To není dobré znamení.