♦POHLED NIALL
Můj pohled spadl na poslední symbol v deníku. Na srdíčko. Musel jsem se usmát. Když jsem dočetl ten deník – který musel mít minimálně 800 stránek, dozvěděl jsem se o ní všechno a dokonce jsem i pochopil její odstup. Jen jedna věc mi ležela v hlavě. Proč nelituje toho, že mě znovu potkala? Já bych sebe nesnášel, kdybych byl ona. Popadl jsem na načmáral do deníku Děkuju a zavřel jsem ho. Odložil jsem ho na noční stolek, zhasl v pokoji a spokojeně jsem usnul.
Probudilo mě ranní slunce, které nečekaně svítilo do ložnice. Rozespale jsem se rozhlédl po pokoji a nenápadně se podíval kolik je hodin. K mému nevelkému překvapení bylo sedm. TEPRVE SEDM. Prohrábl jsem si vlasy a moje kroky směřovali do koupelny. Ranní hygiena a všechno kolem toho byla splněné. Teď jen zaplnit prázdné břicho. Pobral jsem pár věcí, přehodil si kapuci přes hlavu a vyrazil jsem do ranních ulic Londýna. Když jsem objednával porci pro dva – jen díky mému hladu, nenajedl bych se – vzpomněl jsem si na Heidi. Nechápu proč, ale prostě jsem se vydal pěšky k jejímu domu. Nepotřeboval jsem zvonit, dveře do domu byli vždy otevřené a trik s klíčem pod květináčem jsem taky znal. Vlastně jsem se do jejího domu vloupal. Sedl jsem si na židli a sledoval ji, jak spí. Musel jsem se usmát. Byla vždycky tak krásná, protože to vypadalo, jako kdyby se usmívala. Vyndal jsem muffiny a kávy z pytlíku, společně s jejím deníkem, který jsem položil na stolek. Když moje ruka pomalu přejížděla obálce deníku, až z něj spadla. Zavřel jsem oči a chtěl se vrátit zpět do kuchyně, když jsem se otočil, ucítil jsem tlak na mém zápěstí. Heidi mě ještě se zavřenýma očima držela pevně za ruku.
„Heidi…“ řekl jsem potichu. Ona jen mírně povolila stisk a otevřela oči.
„Co tu děláš?“ ptala se rozespale. „Je SEDM ráno.“
„Přinesl jsem snídani.“ Usmál jsem se na ni, ona mi úsměv opětovala. Posunula se směrem ke zdi, čímž se o ni opřela a protáhla se. Vrátil jsem se pro jídlo a kávu. Pobral jsem všechno do rukou a uvelebil se v posteli vedle ní. Nejprve vypadala překvapeně, ale s radostí si vzala jídlo.
„Nialle?“ ptala se zrovna ve chvíli, když jsem si kousl do muffinu. Přežvykoval jsem, aby jí co nejrychleji mohl odpovědět. Nejspíš jsem vypadal vtipně, protože sekundu po tom vybuchla od smíchu. Vykulil jsem na ni pobaveně oči. Proč se směje?
„Co?“ to bylo jediné, co jsem dokázal s muffinem v puse říct.
„Vypadáš srandovně, když rychle žvýkáš.“ Říkala mezi smíchem.
„Okay, zapomeň na to.“ Řekl jsem po do žvýkání. „Co si chtěla říct?“
„Nemůžeme začít, prostě znovu?“ zeptala se mě. Chvíli jsem se díval do jejích očí. Nemohl jsem se odtrhnout, jako by to nešlo.
„Nemůžeme.“ Vypadlo ze mě nakonec. „Neměli bychom pak ty vzpomínky, necháme to tak, akorát změníme název kapitoly. Dobře?“ usmál jsem se ještě a čekal na její reakci. Jen přikývla a usrkla si z kafe.
„Dělej!“ smál jsem se. Domluvili jsme se že půjdeme ven, někam si sednout, prostě si jen vykládat. A ona se zase musela převlíct. Né že by jí to ve volném tričku a spodním prádle neslušelo, ale… Když vyšla z koupelny – zase se nechtěla převlíkat přede mnou – spadla mi čelist. Vypadala nádherně. Miloval jsem na ní to, že nosí kraťasy v zimě. Přešla po pokoji, oblékla si khaki bundu a šla ke dveřím. Stál jsem namístě, v jakém si tranzu. Nemohl jsem se hnout, jen jsem na ni zíral. Vypadala opravdu nádherně. Neuvědomil jsem si, že na ni ta civím s otevřenou pusou, ona jen stála naproti mně, mezi dveřmi a usmívala se.
„Ehm, Nialle nezírej!“ zasmála se a už jsem slyšel jen klapot jejích bot o podlahu. S úsměvem jsem zamrkal a odcházel z bytu. Už na mě čekala před barákem. Postávala zády ke mně s rukama spojenýma za zády. Ze zadní kapsy jsem vytáhl mobil a vyfotil si ji. Zní to trochu divně, ale museli byste ji vidět. Bylo to jako fotka z časopisu o módě, vážně. Usmál jsem se na displey a tweetl jsem tweet s touhle fotkou: ‚@NiallOfficial: Go out with this ass :* <3 @HeidiRichards‘
„Děláš si srandu?“ ozvala se vedle mě. „Proč jsi mě fotil a dal si to na Twitter? Nialle!“ bouchla mě pěstí jemně do ramene. Věděl jsem že si dělá srandu, vždycky totiž u toho zvedla jedno obočí.
„Ne jen že si tam dal moji fotku bez MÉHO souhlasu, ale taky si tam napsal o mě že jsem zadeček! A teď budou fanynky vědět, kam jdeme nebo kde bydlím.“ Pokračovala. Věnoval jsem jí jen jeden malý úsměv a chytil ji kolem pasu. Věděl jsem, že si ji musím zase získat. Lásce neporučíš. A Heidi spolupracovala, nevytrhla se mi, jen měla poznámky: „Až někoho potkáme!“ nebo „Jestli budou mít kecy!“ Ale nevytrhla se! Což pro mě hodně znamená. Došli jsme do stejného parku jako včera, sedli si na lavičku a dívali se před sebe bez jediného slova.
„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se po chvíli. Ona se na mě otočila s šibalským pohledem.
„Ne, ne, ne! Nakupovat ne! PROSÍM“ smál jsem se a Heidi jen přikyvovala.
„Ale ano! Mám prázdný šatník!“ stoupla si a podala mi ruku. Díky ní jsem se zvedl a šel jsem za ní.
„Nialle?! TOHLE SI MUSÍŠ ZKUSIT!“ křičela skoro přes celý obchod. Viděl jsem ji jak kličkuje mezi regály s dalšími pěti tričky. Už jsem držel asi sedm kousků oblečení. Heidi mě volnou rukou táhla ke kabinkám a donutila mě si všechno vyzkoušet. Z dvanácti triček a tří džínů vybrala tři trička a všechny džíny. Připadal jsem si jako nějaký namistrovaný fagan. Oddychl jsem si když její kroky směřovali k Nando’s.
„Díky Bohu!“ sedal jsem si na židli v klidnější části food center.
„Jdi prosím něco objednat. Prosím.“ Prosila a když jsem odmítal udělala psí oči, které vždycky fungovali. Dal jsem oči v sloup, věnoval jí jeden naštvaný úsměv a všechny tašky jí hodil do klína. Postavil jsem se do fronty a jen tak znuděně koukal na lidi okolo. Můj pohled padl na skupinu dívek, které vypadali nadšeně a sledovali mě. Rozhlédl jsem se okolo a nemýlil se. Prohrábl jsem si vlasy a rychle zmizel z fronty.
„Heidi, musíme jít. Fanynky zjistili, že tu jsem. Bylo by to peklo. Prosím!“ šeptal jsem jí do ucha.
„Jsem ráda ve středu pozornosti.“ Mrkla na mě a dál se věnovala mobilu. Překvapeně jsem na ní vykulil oči, takhle se nikdy nechovala. NIKDY. Naštvaně jsem sebral tašky s mým oblečením a co nejrychleji jsem odkráčel z nákupního centra.
♦ POHLED HEIDI
Sledovala jsem odcházející postavu Nialla. Vlastně jsem nechápala sama sebe. Proč jsem to řekla? Kvůli Robové SMS? Neznala jsem odpovědi na otázky, které mi běhali v hlavě. Pobrala jsem svých pár tašek ze země a věnující se mobil jsem šla pryč z nákupního centra. Jenže jsem si nevšimla hloučku holek, které šli vedle mě. Mírně jsem nadzvedla hlavu od telefonu a už to jelo. Ptali se mě na různé otázky, jedna přes druhou.
„Co si tu dělala s NIALLEM?“ „Proč jsi s ním venku?“ „Není tvůj tak ho nech!“ „Ty jsi ta Heidi co se s ním rozešla před X-Factorem, že jo?“ Takové otázky jedna přes druhou křičela. Lidé se otáčeli a já absolutně nevěděla jak se jich zbavit. O tomhle pekle Niall mluvil. Vyšla jsem z centra, nasedla na nejrychlejší taxík a sledovala jejich naštvané výrazy z bezpečí auta. Prohodila jsem telefon mezi prsty a pak ho odemkla. Znovu mě mysl navedla k té zprávě od Roba. Poprvé mě kontaktoval za těch DESET let.
‚Heidi, vím že jsem se všechny ty roky neozval. Myslím, že už je čas. Srovnal jsem si všechno v hlavě a…prostě…Přijeď prosím. Vezmi holky, Luka a tak, ale prosím, jen mě nezavrhuj. – Robert‘
Moje očí četli zprávu pořád dokola. Mozek to prostě nedokázal zpracovat. Když přijel taxikář před dům, podala jsem mu bankovku a vyběhla jsem nahoru. Zabouchla jsem za sebou dveře do bytu a opřela se o ně. Zhluboka se nadechla a vydechla, potom jsem zamířila ke skříni, z které jsem vybrala černé legíny, stejně barevné tílko a šedý svetr s černým srdíčkem uvnitř. Ovál mě pocit pohodlnosti. Sedla jsem si na postel a zapla televizi na nějakém náhodném kanále. Vlastně jsem jen seděla a dívala se před sebe, televize byla zaplá jen kvůli tomu, aby tu nebylo takové ticho.
♦ O ČTYŘI HODINY POZDĚJI
Konečně jsem se z té postele odhodlala zvednout. Moje zadnice se odlepila od prostěradla. Do ruky jsem vzala peněženku, mobil a klíče. Vyšla jsem na ulici, rozhlédla se a rozešla se směrem k nejbližší pizzerii tady. Koupila jsem obyčejnou šunkovou pizzu. A dál jsem pokračovala pěšky k Liamovu bytu.
„Heidi co tu děláš?“ ptal se když otevřel překvapeně dveře.
„Není tu Niall?“ Ptala jsem se.
„Pohádali jste se?“ zeptal se bez odpovědi on, když mu pohled spadl na pizzu.
„Dalo by se to tak říct.“ Usmála jsem se. Liam mě pozval dál.
„Nebudu ti tu strašit, jen nevím kde bydlí.“ Vysvětlovala jsem. Teď jsme s Liamem moc spolu nebyli. Nějak jsme na sebe neměli čas.
„Hodím tě tam.“ Usmál se.
„Ještě moment, nemáš fixu?“
„Jasně.“ Podal mi lihovku a já načmárala z vnitřní strany víka od pizzy, krátký vzkaz.
„Děkuju moc.“ Objala jsem Liama a zazvonila na Niallův byt. Liam mezitím zmizel ve výtahu a já položila na zem otevřenou krabici od pizzy, aby bylo vidět: ‚Sorry Niall – Heidi‘ Zmizela jsem za rohem chodby a čekala na něj. Niall otevřel dveře a jeho pohled spadl na pizzu se vzkazem. Zasmál se a to byl přesně ten moment, kdy jsem vylezla ze skrýše. Vrhla jsem se Niallovi okolo krku.
„Promiň.“ Šeptala jsem mu do ucha.
„Nevadí.“ Usmál se a odtáhl se. Chvíli jsem se dívala na jeho dokonalé oči. On se začal přibližovat a já neuhla jako na Silvestra. Stála jsem plná očekávání a taky plná touhy. Chtěla jsem cítit Niallovi rty na těch mých. Nechápala jsem co se mnou je. Niall byl najednou jen malý milimetr od mých rtů. Už se dotýkaly. Slastně jsem zavřela oči. A pak mě Niall políbil. Měla jsem pocit jako by ve mně někdo odstřelil ohňostroj.
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Teďuž opravdu slibuju, že budou chapetrs častěji vážně! :D OUTFIT MÁTE NA BOKU ►Byla jsem teď dva dny se školou v Rakousku..:) Jinak děkuju moc za všechny komenty a votes!! Opravdu si toho moc vážím!:'33 TZeď budou části častěji na 10000000000000% :DDD Jen bych vás chtěla poprosit, aby jste komentovali, je to jediná komunikace mezi mnou a vámi a moc bych si přála, aby jste vyjádřili svůj názor! :DD Děkuju za přestení!:D
Mám vás ráad:'33 xoxo #claire