Byla jsem rozhodně zajímavé dítě, plachá, hezká holčička, nešťastná z našeho neustálého stěhování.
Každé dva až tři roky jsme se přemisťovali téměř po celém americkém kontinentu.
Můj otec, známý hudební producent, se musel přizpůsobovat jeho práci a tak cestoval i se svojí rodinou tam, kde ho bylo nejvíc třeba.
Hudební průmysl na počátku sedmdesátých let minulého století byl otevřený všem směrům a začal značně rozkvétat.
S tatínkem na rodinné fotografii 1968
Když mi bylo jedenáct začali jsme si budovat domov v New Yorku.
Bylo to naše asi sedmé město a já měla hrůzu z dalšího seznamování.
Bála jsem se, že mě děti nepříjmou mezi sebe, a tak jsem se radši držela stranou a čekala, až se mou někdo začne kamarádit.
Nejhorší vždycky bylo přijít do nové školy uprostřed školního roku, kdy už se ve třídě ustálily různé party a každný nový žák byl mimo hru.
Mě si ale začali vždycky všímat brzo. Holky ve mně hned viděly sokyni.
Bály se, že jim přeberu jejich kluky. Těm jsem se asi líbila, byla jsem malá a drobná, s dlouhými hnědými vlasy, modrýma očima a prsáčkem, a taky jsem se mezi nimi líp cítila. Obvykle byli kluci ke mně mnohem kamarádštější.
Pokáždé jsem získala pověst nejhezčí dívky ve škole, ale já si to o sobě nikdy nemyslela. Nebyla jsem vůbec žádný suverén.
Vadilo mi třeba, že jsem hrozně hubená.
A tak jedině doma, kde mě všichni opravdu milovali, jsem vždycky našla svou jistotu a pocit bezpečí.
Moje maminka se před svatbou živila jako modelka, ale pak všeho nechala a žila jenom pro rodinu.
Měla vystudovanou prestižní zdravotnickou střední školu a v pozdějším věku, ve stálem městě, si udělala nástavbu na doktorát.
Byla jsem nejmladší z dětí.
Můj bratr George, který byl nejstarší to se mnou a mojí sestrou Megan neměl nikdy jednoduchý.
Strašně rádi jsme ho zlobily. To samé platilo o mém otci.
Doma vládl pevnou rukou pod heslem :
,,POŘÁDEK", disciplína a sebeovládání. Jako nejmladší z jeho dětí jsem pro něho nebyla tou hodnou tatínkovou holčičkou. Ale kdepak táta! Co řekl, to platilo, a nepomohl žádný pláč, úpěnlivé prosby či maminčiny přímluvy.
Jen jedinkrát mi povolil nocovat mimo domov, když jsem ve třinácti vedla školní sportovní oddíl a jeli jsme na nějakou soutěž.
Párkrát se mi podařilo otce přelstít.
A to když mi zakázal nosit úzkou sukni. Tak jsem se dala ke skautkám jen proto, že taková sukně patřila k jejich uniformě.
Jako rodina jsme všechno probírali společně. Individuální problémy, svěřovali jsme si i svá trápení a věděli, že nám rodiče i sourozenci pomůžou. Bylo nám zkrátka doma spolu dobře a měli jsme se moc rádi.
Koncem roku se na naší škole Brooklyn Law School chystala jako každoročně volba královny krásy a já jsem byla nominovaná poprvé v životě.
Taková soutěž a navíc ještě byla mou protikandidátkou má nejlepší kamarádka Rachel.
Každá jsme měly svého manažéra, který chodil a dům od domu nás představoval, samozřejmě v tom nejlepším světle, lidem ve městě.
Ten můj manažér byl obzvlášť aktivní.
Všechny přesvědčoval, aby mě volili, a hlavně, aby při hlasování věnovali alespoň dolar do školního fondu.
Bylo téměř vždy jisté, že vítězila ta kandidátka, na kterou se vybralo nejvíc. Něco mi říkalo, že soutěž může pokazit naše přátelství s Rachel a tak jsem o vítězství ani nestála.
Chtěla jsem to raději vzdát, jenže to bych zase moc zklamala rodiče i své příznivce.
Maminka už mi sháněla parádní šaty a táta mi pořád připomínal, ať se koukám učit zpaměti děkovný proslov, který musí každá královna po vítězství předvést. Jenže mně se do toho vůbec nechtělo.
Byla jsem přesvedčená, že nemůžu vyhrát, tak jsem nechala proslov proslovem.
Na slavnostním vyhlášení královny školy jsem seděla vedle Rachel na pódium ve velké posluchárně.
Byla jsem nastrojená do tyrkysově modrých šatů bez ramínek.
Látka byla příliš naškrobená a šaty mě tak příšerně kousaly.
Nemohla jsem se dočkat, až bude po všem a já se převleču.
V publiku jsem viděla rodiče. Seděli blízko pódia a tvářili se tak šťastně. Za chvíli budou mít po radosti, myslela jsem si.
Pozorovala jsem ředitelku školy jak vešla na pódium.
,,A teď, " pronesla pomalu, jen aby zvýšila napětí v sále, ,,přichází dlouho očekávaný okamžik naší měsíční volební kampaně! O vaší přízeň se ucházely dvě sympatické dívky, a to Rose Moorová ," všechny pohledy se zaostřily na mne a já zrudla a otočila se k Rachel, ,, a Rachel Rutherfordová", Rachel se seběvědomě usmívala na všechny strany.
,,Novou královnou naší školy se stává.." ozvala se fanfára.
,,Rosie Moorová!"
Publikum začalo zuřivě tleskat a já byla naprosto v šoku. Teď měl nastat proslov!
Co mám povídat?
Vzpamatovala jsem se a třásla se trémou. Mrkla jsem do nabitého hlediště a vnímala jen tátův obličej, najednou zklamaný z toho, že opravdu nemám připravenou řeč.
Nakonec jsem něco ze sebe vysoukala, byla to vlastně omluva.
,,Dámy a pánové", špitla jsem. ,,Já....já..... nečekala, že vyhraju. Moc děkuji všem, kteří mě volili!"
Podívala jsem se na tátu a rychle to skončila :
,,Nezlob se, tati!" Lidé tleskali jako blázni a táta do toho volal:
,,Co jsem ti říkal!"
Mé vítězství mělo ovšem hořkou příchuť.
Velké kamarádství s Rachel skončilo.
Na druhou stranu s korunou krásy jsem získala příjemný pocit jistoty, že mě ostatní žaci přijali mezi sebe.
Královna školy uprostřed 70's.
New York