TIME SKIP
(Den po svatbě)
„Lásko?" Zavolal na mě z obýváku Jungkook. Nechal jsem práce v pracovně a odešel za ním. Sice nemusím pracovat, protože Jungkookovi rodiče mu dali slušný svatební dárek, ale i tak chci, aby jsme pro jistotu měli i něco svého.
„Ano Králíčku?" Pousmál jsem se nad jeho zčervenáním. Jsme svoji už den, ale klidně bych si ho vzal po druhé. Jeho rodiče nám dali jeden jejich velký dům. Cítím se tak divně, když nám moji rodiče dali něco do domu.
„Podívej. Tady je krabička s našimi jmény." Vytáhl ze svatebních dárku malou krabičku. „To je ta krabička od Han." Jungkookův nostalgický pohled mě dostával do kolen.
„Tak ji otevřeme ne?" Došel jsem k němu a ze zadu ho objal. Nasál jsem jeho lahodnou vůni. Jungkook opatrně sundal stuhu.
„Já ti nevím.. je to hodně dávno co nám ji dala.. docela se jí bojím otevřít." Zasmutněl. Rukou přejel po obvodu krabičky. S úsměvem jsem mu dal pusu do vlasů. Je mi líto že Han už mezi námy není. Zemřela na rakovinu.
„Na nejlepší věci se čeká nejdýl Kookie~" Zašeptal jsem mu do ucha a svou rukou jsem následoval tu jeho. Jemně jsme oba chytli víko krabičky. „Na tři.. raz.. dva... tři" Víko jsme společně sundali. Dostal se nám pohled na dva nádherné stříbrné řetízky ve tvaru srdce.
„Hele. Je tu i vzkaz." Kookie rozevřel papírek, který byl úhledně přeložený na půl.
Moji drazí přátelé.
Jsem si přímo jista, že tento dárek ode mě otevřete, až když tu nebudu. A pokud ne, tak vám osvětlím situaci. Jsem smrtelně nemocná a doktoři mi dávají jen pár dnů života. Pokud se za ty dny něco stalo, tak vám to nemám za zlé. Jen doufám že jste spolu. Za tento dárek jsem dala své poslední peníze na svou léčbu. K čemu mi je zůstat na živu o pár dní na víc, když vím, že by se ta bolest stupňovala a já tak víc trpěla? Ale dál. Tato srdíčka mají v sobě malá překvapení. Prosím střežte je jako oko v hlavě. Mám vás ráda. Park Han-Byeol.
Oba jsme zůstali nevěřícně stát. Zíral jsem na ten papírek. Han, jak si jen mohla? Okem jsem se podíval na Jungkooka, který plakal. Víc jsem si ho na sebe natiskl.
„Klid lásko. Jsem tady."
„J-j-j-á to nechápu!.. Já tu dívku uhodil.." Tiché vzlyky se změnili na hlasité. Stoupl jsem si k Jungkookiemu čelem. Chytl jsem jeho tváře do rukou. Svůj pohled jsem upřel do jeho uslzených očí.
„Kookie. Han ti to odpustila, ale je pryč. Udělej jí tu radost a buď šťastný." Jungkook přestal plakat a smutně se usmál. Kývl na znak souhlasu. Podíval jsem se na ta srdíčka. Vzal jsem to se svým jménem. „Mohu ti ho připnout?"
Usmál jsem se. Kookie znovu kývl a otočil se ke mě zády, abych měl lepší přístup. Když bylo hotovo, Jungkook se na mě otočil. Vzal si přívěšek s jeho jménem a připl mi ho. Pohledem jsem zkoumal to srdíčko. Našel jsem způsob jak ho otevřít. Otevřel jsem ho a musel se usmát. Na jedné straně byla Jungkookovo fotka na druhé byla má. Hleděli jsme na sebe zamilovanými pohledy.
„TaeTae? Promluvil do ticha můj milovaný manžel."
„Ano Jungkookie?"Usmál jsem se a zavřel srdíčko. Jungkookie se zhluboka nadechl.
„Adoptujeme si děťátko?.."
ʕ•̫͡•ʕ•̫͡•ʔ•̫͡•ʔ•̫͡•ʕ•̫͡•ʔ•̫͡•ʕ•̫͡•ʕ•̫͡•ʔ•̫͡•ʔ•̫͡•ʕ•̫͡•ʔ•̫͡•ʔ
Annyeong!❤️
Mám pro vás skvělou správu. No, jsou vlastně dvě. Takže ta první. Tento příběh bude pokračovat, ale ne jako Taekook, ale jako Yoonmin.🎉
Proto nechávám tento konec otevřený. ❤️a za druhé asi nebude. Konec Taekooka a pokračování Yoonmina. Má to tak být? a nebo to mám prostě ukončit?🌸🙈