Když jsem přistála v hangáru, doma nikdo nebyl. Ve všech podlažích byly díry a raději jsem nechtěla vědět, jak a proč k tomu došlo. Mohla jsem si to jenom domyslet. Wanda tu nebyla, ani Vision. Clint pro ni musel přijít, a když je Vision nenechal dobrovolně odejít, Wanda použila svoje čáry máry a chudáka Visiona poslala silným a tvrdým betonovým základem každého podlaží celé základy. Nechtěla jsem zbytečně zdržovat, proto šla jenom do laborky, kde si vzala náramek a vstoupila do svého staršího obleku. Dva roky byli přece jen dva roky. Místo toho, aby si při každé návštěvě upgradovala oblek, radši jsem ten možná čas trávila s ostatními anebo se snažila najít a posbírat veškeré možné nové informace pro Steva. Nebyl čas se zabírat minulostí a chybami, které jsem při tom pátrání napáchala.
Cesta zpět do Německa nebyla dlouhá, ale za to jsem byla celá nervózní a žaludek se mi svíjel v křečích. Opravdu jsem byla připravená bojovat proti Tonymu, vlastnímu otci a postavit se na stranu druhého týmu? Odkdy jsme byli rozdělení na dvě skupiny a museli si vybírat? Proč nás to muselo rozdělit a rozhádat? Proč? Jediné, co jsem chtěla, byla spravedlnost a aby moje rodina byla znovu pospolu a šťastná, jako tomu kdysi bývávalo. Proč jenom museli přijít s tou smlouvou?
„Pozor!" Zakřičel Sam, když zaslechl zvuk připomínající tátovo oblek. Mohla jsem je všechny zdálky vidět, jak se postavili do pozoru a čekali na možný útok. Nebylo tak těžké je najít, jen stačilo sledovat to malé modré a k prasknutí narvané auto, kterým se dva super-vojáci a Sam rozhodli jet. Chudák brouk, to auto mělo podvozek skoro až na zemi.
„Nejsem táta. Nemusíte se bát." Ujistila jsem je, když jsme se před nimi objevila a pomalu přistála. Steve se narovnal a rozešel se k mému obleku, který se od Tonyho značně lišil. Ten můj nebyl tak vyspělý a barevně se srovnáním s tátovým, byl úplně jiný. Zatím co táta dal na červenou se zlatou a prvky stříbrné, já volila modrou a stříbrnou. V jednoduchosti byla krása. Zmáčkla jsem tlačítko na zápěstí, zbroj se otevřela, a když všichni uviděli mou maličkost, oddychli si a usmáli se na mě. Vystoupila jsem a zastavila se před Stevovo vysokou a mohutnou postavu. „Slyšela jsem, že by se vám hodila pomoc." Steve se zasmál, a bez dalšího prodlužování vtáhl do objetí. Pousmála jsem se, ruce mu ovinula kolem pasu a hlavu zabořila do hrudi. Políbil mě do vlasů, jak tomu tak bylo vždy. Ať se to tátovi líbilo sebe míň, Steve pro mě byl, jako straší bratr.
„Už nás takhle neděs." Vynadal mi Sam. Uchechtla jsem se, se Stevem se od sebe odtáhli a zrak z jeho tváře přesunula na tu Samovu. Pokrčila jsem rameny a nevině se na toho muže tmavší pleti podívala. „Ups, hádám, že asi čekáš, že se omluvím," naklonila jsem hlavu a kousla se do jazyka, „ale to se nestane. Promiň, Bird-mane." Sam se zasmál, ruce si založil na hrudi a zakroutil hlavou.
„Tvůj táta nebude nadšenej až tě s náma uvidí, prcku." Připomenul mi Clint. V očích mě zaštípaly slzy, odkašlala jsem si a párkrát zamrkala, abych tu mlhu rozmrkala. Obávám se, že v poslední době nebyl nadšený z ničeho, co jsem udělala. Zrak upřený na zem podzemního parkoviště zvedla k jeho postavě. Nepatrně jsem přikývla a zhluboka se nadechla. „Ostatně, jako vždycky." Podotkla jsem a Steve mi položil ruku na rameno, v gestu podpory. Pousmála jsem se a odkašlala si. „A navíc jsem nechtěla sedět doma na zadku."
Clint se zasmál, odstoupil od dodávky a poplácal mě po druhém rameni. „Tak to si s Wandou můžete připít." Jakmile zmínil její jméno, obě jsme se na sebe podívaly a se rty zvednutými do nepatrného úsměvu a sympatií v očích si vyměnily pohledy. Obě dvě jsme odmítaly být zavřené a mít domácí vězení. „Ráda tě zase vidím, Hoode." Usmála jsem se, rukou ho chytila za paži, než se ke mně sklonil a dal mi pusu do vlasů. „Já tebe taky, prcku." Bože, jak jsem nesnášela, když si ze mě všichni utahovali, především Clint, nejen z mého věku, ale především výšky. Kolikrát jsem jim měla připomínat, že moje výška byla naprosto normální pro parametry každé ženy? Patřila jsem do střední kategorie. A pokud si nevšimli, tak sám Tony nebyl nijak vysoký, aspoň jsem to mohla házet na jeho geny a dispozice, které mi předal. Jen při myšlence na tátu mi píchlo v hrudi. Cítila jsme se strašně, že jsem podrazila a neuposlechla – což nebylo poprvé - vlastního otce. Ale co jiného jsem měla dělat, když moje srdce vyhrálo nad rozumem? Srdce byl sice jenom sval, ten největší v celém lidském těle a i když můj rozum stál na straně táty, upřednostnila jsem srdce. Znovu. Ale jestli to bylo to nejchytřejší, co jsem kdy mohla udělat, to už byla otázka jiná. Věděla jsem, že tenhle spor nás dva, náš už dost tak křehký vztah, úplně zničí. Dala jsem přednost kamarádovi, před vlastním otcem. Jak by mi to mohl někdy odpustit? Protože kdybych byla v jeho kůži, nikdy bych sobě neodpustila. Nikdy.
„A co seržant," začala jsem, měníc téma, „už je zase v pořádku?" Nevydržela jsem to a musela se podívat jeho směrem. Ty jeho propalující modré oči mě nepřestávaly sledovat od té doby, co jsem vyšla ze své skrýše z obleku. Jen jsem zatím nevěděla, jestli se mi ta jeho nová pozornost líbila nebo ne. Jeho pohled byl mnohem intenzivnější, než tomu tak bylo předtím v jeho bytě v Bukurešti. Když se naše oči střetly, před očima mi rychle přeběhla vzpomínka, jak mě odstrčil na místo toho, aby mě silou odhodil na zeď, jako to udělal u ostatních. Proč? To byla otázka, která se i honila hlavou od té doby, a znervózňovalo mě, že jsem na ni neznala odpověď. Koutky úst se mu zvedly do nepatrného úsměvu a kývl hlavou. Naše konverzace měla sice jen krátkého trvání, ale to bylo v pořádku, za tu chvílí, co jsem ho osobně poznala, jsem zjistila, že seržant James Barnes mluvil více tělem, nežli slovy. Jeho oči mi říkaly všechno, co jsem potřebovala vědět. Cítila jsem se jako školačka, která se snažila nečervenat, když se na ni dívala její školní láska. Také jsem nemohla nepřehlédnout, jak se mi začala lehce třepat kolena. Pokud jsem měla tuhle bitvu, co mě čekala, měla vyhrát s čistou myslí, Stevovo starý kamarád mi to jenom tak akorát stěžoval. Byl opravdu pohledný a věřila jsem, že za jiných okolností bych se nechala unést jeho šarmem. Jenže přítomnost byla úplně jiná a já si nemohla dovolit zakoukat do někoho, kdo - až tohle všechno skončí - zase zmizí, a vypaří se z povrchu zemského. Nemohla jsem se zamilovat do někoho, kdo byl jen duchařskou povídačkou.
„Předpokládám, že Tony už vyklidil letiště?" Odrhla jsem zrak z Buckyho a podívala se na Steva, který přikývl. „Ještě, že jsem přiletěla včas."
„Jo, to máš recht." Ozval se nový hlas, který vycházel směrem od dodávky. Hlavu jsem natočila jeho směrem a povytáhla obočí. Toho muže jsem nikdy neviděla, tak co tu dělal? „Ty kráso, stále tomu nemůžu uvěřit," pokračoval dál, jeho hlas se třásl nadšením a nervozitou, „koukám na dceru Tonyho Starka." Pousmála jsem se a celého si ho důkladně prohlédla. Nevypadal zrovna nějak nebezpečně, natož jako někdo kdo dokázal udržet krok s Avengers; to jsem nemyslela nějak zle – ale připadal mi, ať už ten muž byl kdokoli, jako pohodový a hodný chlap. Možná, trochu hlasitější, když byl z něčeho až příliš nadšený. Takže, kdybych to všechno sečetla, rozhodně by do kolektivu zapadl.
„Ráda tě poznávám, i když znáš moje jméno, ale já to tvoje ne." Nahodila jsem přátelský tón a natáhla k němu ruku. Muž zamrzl v pohybu, své tmavě modré oči vykulil do kořán, podobně jako ústa a koukal na mě, jako na ducha. Povytáhla jsem obočí, rty mi neposedně škubaly a letmo se vedle sebe podívala na Clinta se Stevem, kteří kývli hlavou. „Dej mu chvíli." Zašeptal Clint. Zrak z našeho nejlepšího – a jediného – lukostřelce vrátila na nejmenovaného muže. „S-cott, Scott Lang. Ale někteří mě znaj jako Ant-mana." Uchechtl se a náruživě mě chytil za ruku a začal s ní opakovaně třást. Nechtěla jsem ublížit Scottovo citům, ani ho nějak urazit a proto jenom přikývla, že jsem věděla, o čem mluvil.
„Hele, mravenče, utni to," zvolal na něj Sam, tón hlasu zbarvený pobavením, „tu ruku ještě bude potřebovat." Scott se zarazil, pustil mu ruku a s omluvným výrazem se ode mě odtáhl. „To je v pohodě, Same. Ne každý den potkám fanoušky." Hodila jsem Wilsonovo směrem přes rameno a ujistila Scotta pohledem, že se nic nestalo. „Každopádně," začala jsem a otočila se ke zlatému chlapci, „zatímco ty se postaráš o povídání s tátou, vím, že tam je další Jet, který budete s Barnesem potřebovat, abyste mohli dostat toho doktůrka." Bucky nad zmínkou svého příjmení naklonil hlavu, nepřestávajíc mě sledovaz, zatímco Steve pozorně poslouchal. „Takže, zatímco si budeš chatovat s Tonym, pokusím se vplížit do toho hangáru a připravím vám váš odlet." Chvíli bylo ticho, než Steve otevřel pusu, nepochybně připraven můj nápad změnit, ale rychle jsem zvedla ruce do vzduchu a sklapla je k sobě. Nechtěla jsem, aby mi na mém plánu něco měnil. Měla jsem to promyšlené, a doufala, že to tak i vyjde.
„Super! Takže jdeme na to!"
----------------------------------
Zatímco Steve mi získával čas a držel s tátou domluvenou diskusi, nepatrně jsem se vplížila a dostala se do jejich Quinjetu, který byl v hangáru u severní ranveje. Nastavila jim souřadnice, aby se s tím potom Steve nemusel zdržovat a vyčkávala na znamení, ale žádné nepřicházelo. A když jsem se vyběhla z letounu a zastavila se u otevřeného vchodu hangáru, bitva už dávno začala. „Zatraceně, Steve." Zanadávala jsem pod nosem a vyběhla ven. „Byla bych vděčná, kdybys příště dal vědět." Sykla jsem a rozběhla se ven. „Jo, a kdyby to někoho zajímalo," zahnula jsem vpravo a schovala se za přepravný vozík, mezi ostatními auty, „Jet je připravený na odlet."
„Že ti to trvalo." Ozval se Samův hlas ze sluchátka. Odfrkla jsem si a stiskla náramek, přivolávajíc si oblek, který jsem nechala na parkovišti. „Nemáš vůbec zač." Zády jsem se opřela o plech přední části auta a rozhlédla se po celé ploše letiště. Steve spolu s ostatními běželi ke mně, směrem k hangáru kde na ně čekal jejich slíbený odlet. Byla jsem připravená se k nim přidat, ale neposlední chvíli jsem si to rozmyslela, když je Vision zastavil. Kdybych zůstala schovaná a nedala o sobě vědět, mohla jsem tak využít moment překvapení a pomoci jim. Táta a jeho tým stále neměli ani ponětí, že tam na tom letišti byla s nimi. Nevěděli o mně, mohla jsem samu sebe využít v náš prospěch. Díky mě Steve mohl mít navrch.
Rozdělené týmy stály na prosti sobě a čekaly, kdo se pohne první; kdo udělá první krok. A jak jsem se tak dívala na svou rozpolcenou rodinu, rozdělenou na dvě odlišné strany, tušila jsem, že to nejhorší nás teprve ještě čekalo.
„...ale pro vyšší dobro se teď musíte vzdát."
Semkla jsem oční víčka pevně k sobě, hlavu zaklonila a roztřeseně se nadechla. Zvedla ruka, natáhla ji k náramku na levé ruce a prstem jezdila po malém dotykovém displeji. Otevřela jsem oči a nakoukla za roh, abych lépe viděla na své přátele. Promiň, tati, pomyslela jsem si a oblek přivolala ke svému týmu, který se jim zastavil nad hlavami a poletoval ve stejné výšce, jako Vision.
„To nemůžeme udělat." Řekla jsem a pravou ruku obleku natáhla před sebe, rozevřela dlaň, ve které byl schovaný reaktor, mířící na červeného androida. „Ty tu nemáš, co dělat! Máš bejt v New Yorku!" Zakřičel táta a ukázal na můj oblek výhružně prstem. Bylo to docela komické ho sledovat, jak se mě snažil pokárat, když byl od hlavy až k patě schovaný pod vlastním oblekem. Iron Man v mrzutém režimu, aktivováno.
„Jsem tam, kde mě je potřeba." Odpověděla jsem a snažila se nepovolit. Nebylo tak lehké bojovat proti vlastnímu otci, jak jsem si ze začátku myslela. Nebylo to vůbec snadné.
„Lilly Marie Starková," začal výhružně, hlas vážný, „přísahám, že až tohle skončí, postarám se, abys už nikdy nebyla schopná opustit vlastní pokoj."
„Doufám, že se ti to povede." Spolkla jsem ten obrovský knedlík a oblek dala zpět do pohybu, pomalu se blížící k druhému týmu. Steve s ostatními se také dali do pohybu, než se jejich zrychlená chůze změnila v běh. Mým cílem byl Vision. Sam si vzal na starost Rhodeyho. Letecké jednotky týmu se starali jen o ty, co se dokázali vznášet ve vzduchu, zatímco členové na zemi se starali o ty dole.
„Nechci vám ublížit, slečno Starková." Řekl Vision, když od sebe odhodil můj oblek a zůstal poletovat na místě, pozorně ho sledujíc svými ledově modrými oči. „Já tobě taky ne, Visione." Přiznala jsem a s těžkým srdcem ho odkopla a vystřelila. Chtěla jsem se především soustředit jen na toho látajícího a živého androida, ze kterého se stal Wandy přítel, ale moje pozornost si získal bojující pár mužů pár metrů od mé utajené maličkosti mezi auty. Byl to Bucky s mužem, převlečeným do černého obleku připomínající pantera, kterým nebyl nikdo jiný, než samotný Wakandský král, T'challa, přezdíván také jako Black Panther. Dívala jsem se, jak Kapitánovo nejlepšího kamaráda z mladí, odkopl na dřevěné boxy. Panter se k němu blížil dlouhými a rychlými kroky, nepochybně odhodlán dokončit, co začal v Bukurešti; zabít ho. Nemohla jsem dovolit – ne pokud jsem tomu mohla zabránit – aby ho zabil. Nedopustila bych si to. Steva by to zničilo. Neváhala jsem a oblek přivolala k jeho postavě, která se stále válela na zemi. Bucky ani nemohl vidět, jak se k němu T'challa nebezpečně a rychle přibližoval s vytaženými drápy, připraven mu rozdrápat hrdlo. Ale než se ostré drápy mohli dotknout kůže, ruka mého obleku ho zastavila, pevně držíc a odtahujíc královo ruku od seržantova krku. Oba dva muži se podívali na můj oblek, a než někdo z nich mohl něco udělat, mávnutím ruky jsem T'challu odhodila. Bucky se kolem sebe začal rozhlížet a netrvalo dlouho a jeho nebesky modré oči se střetly s těmi mými. Rozběhla jsem se k němu, prošla kolem jeho postavy, otevřela oblek a vstoupila dovnitř. I když jsem si se Stevovo dobře-vypadajícím kamarádem chtěla opravdu, opravdu ráda povídat – možná i flirtovat – nebyl na to čas.
„Najdi Steva a odleťte odsud. Jet už čeká jenom na vás."
Naposledy jsem se zadívala do jeho pohledné tváře zastíněnou hustými kaštanovými vlasy a vousy, než se vznesla ze země a letěla se postarat o ostatní. Netrvalo dlouho a oba super-vojáci se konečně dostali do Jetu, na cestě na Sibiř, kde měli zastavit toho muže, který se vydával za doktora. Steve toho o tom moc neřekl, ale možná to tak bylo i lepší. Čím méně jsem věděla, tím lépe.
„Tak pomůže mi někdo dostat toho War Machina nebo ne?" Ozval se Samův napůl mrzutý a napůl vyčítavý hlas přes síť; bezpochybně mířeno mým směrem. „Na cestě." Odpověděla jsem a rozletěla se za Rhodeym, který pomalu a jistě doháněl Jet, ve kterém seděl Steve s Buckym.
„Měli byste přidat na obrátkách." Doporučila jsem jim přes sluchátko a přeletěla Sama a blížila se ke známé dvojce, která už odjakživa držela vždy pospolu – k tátovi a Rhodeymu. Zdálo se, že Steve poslechl a Jet letěl rychleji, vytvářejíc mezi nimi větší mezeru. Byla jsem Jamesovi skoro v patách, když mě z části zasáhl ostrý žlutý paprsek. Vyhrkla jsem, neboť mě to zaskočilo.
„Lilly!" Zakřičel Sam. Obrazovky před očima zmizely, než se znovu naskočily a celý oblek přestal fungovat. Jak jsem tak začala volně padat a sledovat, jak se oblek chvílemi snažil vrátit k životu, říkala jsem si, jestli tohle byl můj konec. To poslední, co jsem si pamatovala, než se všechno ponořilo do tmy, byly přerušované hlasy mých přátel volající mé jméno.