Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

15.

Netušila jsem, že láska mohla tak moc bolet. Ha. Hořce se směji a po tvářích se mi kutálejí slzy. Před tím vším jsem si říkala, jak jsem byla ráda, že jsem ho potkala, ale teď? Teď bych si přála ho nikdy nepotkat a už vůbec zachraňovat. Neměla jsem tehdy T'challovi na tom letišti bránit, ne, měla jsem ho nechat dělat jeho práci; měla jsem ho nechat mu to jeho hrdlo rozdrápat. To byla jedna z mnoha chyb. Bože, co všechno jsem pro něho udělala a obětovala. Rozházela jsem si to s tátou, náš vztah už tehdy držel na vlásku a on mohl být tím posledním, co by ho zničilo, přetrhlo. Zastávala jsem se ho. Věřila mu. Dávala mu naději. Přátelila se s ním. Zatraceně, dala jsem mu svoje srdce a on se mi takhle odmění? Po tom všem?

Ani náhodou, kamaráde.

Byla jsem bláhová a skočila mu na to. Skočila jsem do jeho pasti a opět si cítila jako své staré šestnáctileté já, které bylo odkopnuto těsně před plasem. Od toho rána, kdy mi bylo srdce silou vytrženo z hrudi, vídávala jsem ho skoro každý den s jinou ženou, a něco se ve mně pohnulo, co mi donutilo otevřít oči a uvědomit si, že to možná bylo ve mně. Možná, že jedním z těch problémů, bylo, že jsem se rychle a velice hluboce zamilovávala a věřila každému, kdo se na mě jen přátelsky podíval. Zavřela jsem se do sebe a bavila se jen o věcech spjatých s prací a o ničem jiném, pokud to nebylo jinak nutné. Žádné sdílení emocí, pocitů nebo skupinového sezení u televize a povídání o všem a všech. Těm dnům byl konec. Ne více. Alespoň jednou v životě jsem se chtěla chovat profesionálně, dospěle. Jenže všechno jednou mělo svého konce; jen některé věci se daly dostatečně dlouho přehlížet, dokud nedosáhly svého limitu. Nevšímala jsem si lidí a především své rodiny kolem sebe, bylo mi jedno, jaký to na ostatní mělo vliv. Zdálo se, že můj profesionální přístup a odstup od ostatních všem začínal lézt na nervy a netrvalo dlouho, než pohár přetekl.

Moje nové chování a nové já mi vydrželo jen pár týdnů, než na mě můj nově přidělaný parter vyjel a upozornil mě na to. A nejhorší ze všeho na tom bylo, že se to stalo před všemi ve společné místnosti.

„Co máš sakra za problém?!" Zakřičel Alex, zvedl se z pohovky a naštvaně se na mě podíval. Nechtěla jsem dát najevo, že mě jeho nevhodné a naprosto nečekané chování zaskočilo. Nohy, které jsem měla založené pod sebou, zvedla a položila na zem a narovnala se. Všichni se na nás dívali s vykulenýma očima a zadrženým dechem. V tu chvíli by mohlo být slyšet, i jehla, kdyby ji někdo upustil.

Nezapomeň, žádné emoce, připomněla jsem si a důrazně si toho mladého muže, který mě okřikl, prohlédla. Jen můj výraz samotný mu musel dávat najevo, že si neměl zahrávat s otevřeným ohněm, pokud tomu nerozuměl a neuměl zacházet se sirkami blízko hořlavé látky. „Vůbec nevím, o čem to mluvíš." Na rtech mi pohrával úsměv a hlas jsem držela klidný, podobně, jako svůj přístup. Natáhla jsem se ke stolku, uchopila hrnek s nedopitou kávou, zvedla se a pomalu se rozešla do kuchyně.

Hlavně si to nedělej ještě horší, Alexi, pomyslela jsem si, když jsem procházela kolem jeho osoby a všimla si toho výrazu v jeho napnuté tváři.

„Ty víš moc dobře, o čem to do hajzlu mluvím a byl bych rád, kdybys ode mě neodcházela, když s tebou mluvím!" Zastavila jsem se v pohybu, volnou ruku zaťala v pěst a zavřela oči. Tak přece jenom to udělal. Mohla jsem slyšet zaskočené hlasy a ostatních smíšený s jejich zalapáním po dechu. Otevřela jsem oči, ale zůstala k němu otočená zády. Ještě jsem mu dávala šanci, aby to nechal být. Neotočila jsem se.

„Tys mě snad neslyšela?! Už toho tvýho chování mám dost a je mi úplně ukradený, že je tvůj papínek Tony Stark. Lidi říkali, že si jiná, že si hodná a milá. Ale hádej co?!" Alexovo hlas se každou další vteřinou a štěkotem zvyšoval a zesiloval. Slyšela jsem ten jed a vztek provázející jeho každé slovo. Bylo dobře, že pro mě nic neznamenala. Nechtěla jsem a nedovolím, aby mě ovlivňovala. Byla jsem lepší, silnější; měla jsem navíc. „Spletli se. Seš sobecká, nepozorná a arogantní mrcha!" Čeho bylo dost, toho bylo dost. Obávala jsem se, že jsem ten boj prohrála. Jeho slova mě ovlivňovala více, než jsem si připouštěla.

Upustila jsem hrneček na zem, který se roztříštil na několik malých kousíčků, jako moje srdce před několika týdny a s rudým hněvem v očích se vrhla na svého kolegu. Povalila jsem ho na zem a držela ho za límec. Díval se na mě, jako na zdivočelé zvíře. „Chceš vážně vidět, jaká jsem mrcha?!" Vyštěkla jsem mu do tváře, když jsem mu horní část těla nadzvedla za límec od trika a probodávala ho pohledem. V očích mě štípaly zadržované slzy a klouby na rukou jsem měla úplně bíle, jak moc jsem svírala materiál jeho oblečení. Mlčel. Ten bastard jenom zkoušel mou trpělivost.

„No tak chceš?!" Zakřičela jsem, Alex se zasmál a rty se mu zvedly do samolibého úšklebku. „Na to nemáš. Ostatně jako na spoustu jinejch věcí." Semkla jsem čelist, div jsem si nevylámala všechny zuby. V tu chvíli jsem viděla jenom rudě. Ruce jsem zaťala v pěsti a začala ho mlátit hlava nehlava.

„Parchante!"

Rána.

„Ty ani netušíš, čím vším jsem si prošla!"

Další rána.

Nevnímala jsem křiky a protesty ostatních, mlátila jsem Alexe dál a do každé další rány pěstí, která se setkávala s jeho čelistí, přidala záměrně větší sílu a švih. Až s ním skončím, ani vlastní matka ho nepozná.

„To stačí!" Zařval Steve, který mě od jeho pomláceného těla odtrhl a ruce pevně ovinul kolem pasu. Vyzvedl do vzduchu, ale rychle jsem se mu vytrhla a tvrdě dopadla na zem. Zapřela jsem se rukama o mramorovou podlahu a zhluboka dýchala. Vlasy mi spadaly do obličeje, lepily se mi na zpocené čelo, a také mi především bránily ve výhledu na jejich zklamané a šokované tváře; na tváře mé rodiny.

„Co to do tebe vjelo?" Zeptal se mě Steve, když prohlížel Alexovo nehybné tělo. Měl štěstí, že byl jenom v bezvědomí. Kdyby mě od něho Steve neodtrhl, kdo věděl, co by se stalo. Alex v bezvědomí ležel na zemi a celý jeho obličej, který měl pokrytý krví, mu začínal otékat a zabarvovat se do různých barev. Ať vypadá jako klaun, který taky je a ať má na obličeji klidně i podělanou duhu, pomyslela jsem si, varovala jsem ho, aby si dával pozor. Měl poslouchat.

Zrak jsem nechala upřený na Alexově pomláceném obličeji a hlavu nechala sklopenou, tak aby mi moje dlouhé a husté kadeře vytvářely štít před ostatními. „Myslím, že je v bezvědomí." Řekl Sam, když se přidal na podlaze k Stevovi a prsty Alexovi přiložil na krk, hmatajíc puls. Alex Williams mohl být vůbec rád, že ještě nepřekročil na druhou stranu.

„Dýchá, ale měli bychom ho rychle dostat na ošetřovnu."

Necítila jsem se špatně. Ani trochu. Zasloužil si to. Byl to sobecký parchant, který se zajímal jenom o sebe a o svou image. O svůj status a žebříček úspěšnosti. Ah, jaké jsem to měla štěstí na muže. Potichu jsem se zasmála a hřbetem ruky si setřela slzy ze tváří a pot z čela. „Má štěstí, že dýchá." Přiznala jsem, odhrnula si z obličeje spadané vlasy, zvedla se a zastavila se před jeho bezvládným tělem. Steve se Samem mě sledovali se zaskočenými výrazy na tvářích, když jsem se předklonila nad Alexovo oteklém a zakrváceném obličeji. Rukou jsem si přidržovala vlasy, aby se tak moje konečky neušpinily od té červené barvy. Nerada jsem na svoje milované vlasy používala levné barvy.

„Vím, že mě slyšíš," začala jsem a dívala se mu při tom do očí, jako kdybych čekala, že je každou vteřinou otevře, „a věř mi, když řeknu, aby sis na mě od teď dával pozor..." usmála jsem se a naklonila hlavu, „protože je dost možné, že příště tam Steve anebo někdo jiný nebude, aby mě zastavil. A věř mi, Alexi, že tentokrát se nebudu muset držet zpátky." V tu chvíli, co jsem se narovnala a na všechny se podívala, uvědomila jsem si, že ani já jsem samu sebe nepoznávala. Nezapomeň, žádné emoce, připomněla jsem si znovu. Párkrát jsem zamrkala, semkla čelist a rychlým korkem se ze společné místnosti vydala k výtahu. Potřebovala jsem zmizet. Nemohla jsem tam zůstat a dívat se na své přátele a rodinu, kteří se na mě dívali jako na nepřítele, na nebezpečnou hrozbu. Jejich pohledy mě od té doby strašily pokaždé, co jsem zavřela oči.