28.

2.2K 142 5
                                    

Když jsem probudila, čekala jsem, že se probudím ve své cele, ležet na starém a opotřebeném lůžku, ale na místo toho jsem se probudila ve světlé místnosti plné všech možných pípajících a pracujících přístrojů a připoutaná k nemocničnímu lůžku za skleněnými zdi celé místnosti. Celý prostor se hemžil lidmi v bílých plíštích, létající z jednoho místa na druhé. Několikrát jsem zamrkala, aby si moje unavené a citlivé oči zvykly na to nepříjemně ostré světlo vycházející ze stropu a nepříjemně se zavrtěla. Přístroj po mé levici začal hlasitě pípat a nějaké čáry s čísly na jeho monitoru kaskádovitě skákat. Potřebuju pryč, říkala jsem, musím odtud zmizet. Ale než jsem se k tomu mohla odvážit, ozvaly se křičící hlasy. Ruka mi zůstala vyset nad hřbetem ruky, že které jsem si chtěla vytáhnout tu jehlu s trubičkou. Vypadalo to tak, že pokus o útěk jsem musela nechat na jindy.

„Je vzhůru! Běžte to říct panu Starkovi. Hned!" Zakřičel něčí mužský hlas.

Kdo byl ten pan Stark a proč ho museli zavolat? „Slečno, musíte se uklidnit. Jste v bezpečí. Nikdo vám už neublíží." Mladá žena, nejspíše jedna z doktorů nebo sester se ke mně rozešla a ruce měla zvednuté v gestu míru. Byly to jenom další lži. Lži a sliby, ze kterých jsem byla unavená. Ignorovala jsem ji, pásy, které mě držely připoutanou k lůžku, ze sebe snadně strhla a rychle se postavila na nohy. Vyhrkla jsem bolestí, když mi tělem projela ostrá bolest a než se mi podlomila kolena a mohla padnout na zem, paží se zapřela o postel. Až teď jsem si všimla, že jsem na sobě měla jenom nemocniční košili a spodní prádlo. Zvedla jsem hlavu a unaveně a se slzami v očích se na tu mladou ženu podívala. Stála na místě, jako socha a vypadala vystrašeně. Bála se mě. Bojí se mě. Když mě ta nepříjemná a bolestivá pravda s realitou dohonily, uvědomila jsem si, co všechno jsem provedla. Nezazlívala jsem ji to, také bych se sebe asi bála.

Jako první do místnosti vběhl ten muž s delšími hustými kaštanovými vlasy a železnou rukou a stoupl si před tu vystrašenou ženu. Zastínil ji tělem. Chránil ji snad přede mnou? To bylo poslední kapkou, co jsem potřebovala vidět. Opravdu jsem byla až takové monstrum? Se vzlyky jsem dopadla koleny na studenou podlahu a obličej si schovala do dlaní. Byla jsem monstrum, kterého se všichni báli. Ani jsem si nevšimla, že si ke mně klekl a vtáhl do objetí. Vískal mě ve vlasech a do ucha šeptal uklidňující slůvka. Přišlo mi to tak povědomé; připadalo mi to jako domov. „Omlouvám se. J-já nechtěla." Zavzlykala jsem a mírně se od jeho hrudi odtáhla.

„To je v pořádku." Zašeptal.

„Ne, není. Vždyť jsem tě střelila!" Vykřikla jsem a rychle si rukou zakryla pusu, když se na mě překvapeně podíval. Jak to mohlo být v pořádku? Postřelila jsem ho a to bezdůvodně. „Nemohla si za to a navíc už jsem se uzdravil." Řekl s úsměvem a poukázal na své pravé rameno, kterým pokrčil, aby tak potvrdil svá slova. Zakrotuila jsem nesouhlasně hlavou a zrak z jeho ramene sklopila k zemi. „To ale stále nemění ten fakt, že jsem to udělala a stejně tak i ty ostatní otřesné věci..." Do očí se mi okamžitě nahrnuly nové slzy. Měla jsem pocit, že jsem nemohla popadnout dech. Svíral se mi krk. „Zabila jsem je. J-já...Pane bože." Rychle jsem postavila, kolena se mi pod nečekanou vahou zachvěla a otočila se k němu zády. Jak se na mě potom všem, co jsem provedla, dokázal vůbec podívat?

„Nemohla si za to, nebyla to tvoje chyba..."

„Ne?! A čí teda? Pověz mi to." Zachraptěla jsem a otočila se k němu. „Chci vědět, čí je to chyba, když ne moje." Bezmocně jsem se mu zadívala do tváře. „Hydry." Jeho hlas byl najednou o pár oktáv hlubší, mohla jsem z jeho tónu slyšet skrytý vztek a bolest. Šel mi z toho mráz po zádech. „Vím, co jsou zač a co dokážou. Taky jsem to zažil. Vím, čím si procházíš." Nad jeho poslední větou jsem svraštila obočí a nechápavě si ho prohlédla. Otevřela jsem pusu, a než se stačila zeptat, co tím myslel, do místnosti vešli další lidé. První z nich byl postarší pán, který vypadal přesně jako ten muž z mých snů, a který musel být pan Stark, a ti poslední dva, – muž a žena - kteří, když jsem si je déle prohlížela, vypadali na sourozence, a oba byli tmavé pleti, jejichž jména jsem neznala.

Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓Where stories live. Discover now