3.

7.3K 340 5
                                    


„Kde je vůbec Steve se Samem?" Zeptala jsem Nat a Wandy, když jsme seděly v mém pokoji. „Odletěli do Londýna chvíli před tím, než jsi přijela." Vysvětlila Nat a já se na ni podívala. „Mise?" Zakroutila hlavou a na tváří měla smutný výraz. „Ne, Peggy. Zemřela." Pootevřela jsem pusu a v očích mě zaštípaly slzy. Věděla jsem, jak moc pro něho byla výjimečná. Řekl mi, že to byla jeho první láska.

„To je strašné." Obě ženy přikývly a potom mezi námi nastalo hrobové ticho. Bylo mi Steva tak líto. Věděla jsem, co pro něho Peggy znamenala. Muselo ho to sebrat. Bože, musel se tak trápit. „Zrovna jsem měla v plánu letět za nimi. Nechceš letět se mnou a porozhlédnout se po Londýně?" Zeptala se mě Nat s úsměvem a nadzvednutým obočím. Pousmála jsem se. „Ale bude to na tebe, když se něco stane." Varovala jsem ji a ukázala na ni prstem. Natasha se uchechtla. „Nic se nestane." Zvedla jsem se z měkké matrace a ze skříně vytáhla batoh.

„Tak na co ještě čekáme?"


-------------------------------


Dlouhou dobu jsem se přemlouvala, jestli jsem měla vejít dovnitř nebo. Pro kolemjdoucí jsem musela vypadat buď jako blázen nebo jako klaun. Chodila jsem sem a tam a přitom si nervózně hrála s prsty a kousala se do rtu. Nakonec mě Nat chytila za ruku a odtáhla dovnitř, což vyřešilo můj problém s váhavostí. Bylo už po obřadu, kostel byl prázdný a Steve stál na konci uličky a díval se na její fotku ve velkém rámečku na stojanu. Schovala jsem si ruce do kapes od kabátu a pomalu Natashu následovala. Steve se k nám otočil, když zaslechl přibližující se kroky a Nat byla první, které si všiml.

„Po probuzení z ledu jsem myslel, že mi všichni umřeli. Pak jsem zjistil, že ona žije. Ještě, že jsem ji měl." Řekl tiše, chraplavým hlasem protkaným zaschlými slzami, a zrak znovu přesunul na Peggy fotku. Bývala opravdu půvabná a krásná. Chápala jsem, proč ji Steve tak moc miloval. „Měla tě moc ráda." Nat se usmála a oba se dívali na její černobílý portrét.

„Kdo podepsal?" Zeptal se po chvíli ticha Steve a natočil se k ní. Páni, to šlo rychle. Ani jsem nestihla lusknout prsty a Steve změnil téma. Přešlápla jsem nervózně na místě a zrak z nich raději sklonila k špičkám bot. Ta smlouva se mi nezamlouvala stejně tak, jako jemu, Samovi a Clintovi, ale ten byl prý v „penzi". Bruce s Thorem o ni ani neměli ponětí, protože se zdá, že se po nich z ničeho nic slehla zem. Nikdo neví, kam se oba muži poděli. Bála jsem se, že je tohle nedorozumění, tahle smlouva všechny roztrhne, zničí a Avengers se tak navždy rozpadne. Moje rodina, moji přátelé, to jediné, co jsem kdy znala bude pryč a to jenom díky pár lidem seshora, co si usmysleli, že bylo načase superhrdinům utnout tipec. Jestli mi Ministr vnitra a jeho poskokové zničí rodinu, generál Thaddeus a Everret Ross budou mít co dočinění se mnou.

„Tony, Rhodey, Vison." Odpověděla Natasha.

„Clint?"

„Prý je v penzi." Jakmile to Nat dořekla, usmála jsem se a zastrčila si pramínek vlasů za ucho. Jo, jasně a já jsem čínskej bůh srandy.

„Wanda?"

„Ještě uvidí..." Nastha se na chvíli odmlčela a důkladně si toho blonďatého muže prohlédla „Já letím podepsat smlouvu do Vídně. V Quinjetu je spousta místa." Nabídla, i když jsme obě dobře věděly, že Steve měl jiné plány. Povzdechl a pohled sklopil k zemi. „To, že je to cesta nejmenšího odporu ještě neznamená, že je to chybná cesta. Zůstat spolu, to je teď nejdůležitější." Nat měla pravdu, jediné, co jsem chtěla a přála si, bylo, aby všichni zůstali spolu. Ať už se dělo, co se dělo. Byli jsme rodina a ta měl vždy držet při sobě.

Cítila jsem jako páté kolo u vozu. A nejhorší na tom ze všeho bylo to, že i já jsem si musela vybrat stranu, podle generála Thaddeuse aka generála Griveouse – jak jsem mu ráda říkala – jsem též mohla být budoucí hrozbou pro svět. A vzhledem k tomu, že jsem byla dcera Tonyho Starka, vlastnila vlastní železný oblek a moje rodina se skládala ze superhrdinů, automaticky jsem byla jednou z nich. Ale ať jsem se snažila a bojovala sama se sebou, prozatím jsem stála na obou stranách. Nedokázala jsem se rozhodnout.

„Ale čeho se tím vzdáme? Promiň, Nat. To já nemůžu." Povzdechl Steve a zatřásl hlavou. „Já vím." Nat chápavě přikývla a rty se ji zvedly do smutného úsměvu. „Tak co tu teda děláš?" Zeptal se. „Nechtěla jsem, abys byl sám." Přiznala a vtáhla ho do objetí. Kousla jsem se do rtu a sledovala je se zvednutými koutky. Moji dva nejlepší přátelé na celém světě. Nechtěla jsem, aby nás nějaká hloupá smlouva rozdělila. Byli jsme rodina.

Když Natasha odešla kostela, Steve si mě konečně všiml se smutným výrazem a nepatrným úsměvem mě vtáhl do pevného obejtí. „Ahoj." Zamumlal mi do vlasů a ruce mi ovinul kolem pasu. „Ahoj." Zašeptala jsem a snažila se udržet slzy na uzdě. Tak moc jsem mu toho chtěla říct, omluvit se, jak za to, co se stalo a co se bude dít, tak mu povědět, že mě mrzelo, co se stalo Peggy, ale na nic z toho jsem se nezmohla.

„A co tu děláš ty, hm?" Zeptal se mě, když jsme se od sebe po dlouhé době odtáhli. „Stejné, co Nat. Nechtěla jsem, abys byl sám. A Sam se nepočítá." Tiše se zasmál a podíval se na mě. Pousmála jsem se, srdce mi v hrudi při tom zvuku radostně poskočilo. Nerada jsem ho viděla smutného, a když se mi ho podařilo rozveselit, znamenalo to pro mě všechno. Věděla jsem, že by pro mě udělal to samé.

„Rád tě zase vidím." Usmál se a jeho modré oči byly zarudlé, ale stále se v nich odrážela ta jiskra života. „Jo, to já taky." Úsměv jsem mu opětovala a zadívala se mu do tváře. Také vypadal strhaně a unaveně, jako táta, ale na rozdíl od něho, Stevovo kůže stárnutí neznala, takže byla čistá a neposkvrněná vrásky. Na chvíli mezi námi nastalo ticho, ale ten příjemný druh ticha. Nemohla jsem to už vydržet a musela se ho zeptat. Potřebovala jsem vědět, jestli jsme nějak pokročili nebo zamrzli na tom samém místě, jako tomu tak bylo posledně. Odkašlala jsem si, Steve povytáhl obočí a pohled upřený na rudý koberec na podlaze přesunul na mou tvář. „Takže, nějaké nové informace o Buckym?" Zeptala jsem se a nadzvedla obočí. Hlavně nenápadně. „Zatím ne. Pořád to stejné." Přikývla jsem, semkla rty a rozhlédla se po místnosti. Pravdou bylo, že někde tam hluboko uvnitř už jsem si dávno svoji stranu vybrala, jen jsem nechtěla ublížit ostatním a především tátovi. Už od samého počátku, co jsem začala Stevovi a Samovi pomáhat, jsem to věděla, na které straně jsem stála; jakou cestu jsem si vybrala. Když jsem byla mladší, Steve vyprávěl tolik příběhů z jeho dětství. Tolik mi toho řekl o sobě, ale i o Buckym. Věděla jsem a chápala, co pro něj znamenal. Byl to jeho nejlepší přítel a hlavně rodina. Jen jsem chtěla udělat tu správnou věc. A hlavně potom všem, čím si Bucky prošel, druhá šance na lepší život pro něho bylo to nejmenší, co jsme mu se Stevem mohli dát. Jen jsem doufala, že to tak uvidí i ostatní, až se nám ho povede najít.

„Pojďme. Vezmu tě na hotel." Řekl Steve, chytil mě za ruku a společně jsme se rozešli ven. Proč jsem jen měla pocit, že se stane něco zlého?

Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓जहाँ कहानियाँ रहती हैं। अभी खोजें