Kývnutím hlavy nám jeden ze strážníků naznačil, že máme vyjít a vydat se jejich směrem. S Em stále držejíc se za ruce vycházíme a jdeme směrem k nim. Ruce si držíme navzájem, ale ani jedna z nás to ani moc nevnímá. Bojím se trestu, který přijde. Bitky jsme se neúčastnili, ale já mohu za její vznik. Udělala jsem to úmyslně, protože jsem věděla, co přijde, ale nevěděla jsem, že to zajde až tak daleko. To nemohl vědět nikdo, ani já ne. Nesmím si to dávat za vinu. Vinu nese ten detektiv, protože mě vyprovokoval. Může si za to sám. Dopadl tak, jak měl. Je to jeho vina, já za nic nemohu, je to jeho vina, já za nic nemohu. Opakuju si, abych nebyla vynervovaná. Cítila jsem, jak mě horko polévalo po celém těle, ruka, kterou jsem držela Em, se mi potila víc a víc. Em se mě snažila uklidnit tím, že palcem mi dělala kroužky na hřbetě ruky.
Jak to všechno dopadlo? Včera po té velké bitce všechny černý odvedli do vazeb na samotku. Všichni tomu říkají očistec, protože všichni začnou litovat všeho a je jim odpuštěno, všechny hříchy jsou odpuštěny. Když jste na samotce nebo-li v očistci už delší dobu, nějaký měsíc, tak se z té samoty zblázníte. Co tam naleznete? Postel, toaletu a jídlo, které vám přináší bez nějakého kontaktu s lidmi. Já bych se rozhodně zbláznila, nevydržela bych to.
„Proč tě vyslýchali?“ Nemusím se ani otáčet za hlubokým hlasem, který se ozývá ode dveří. Hned poznám, kdo tam stojí.
„To samé, co minule.“ Odpovím mu. Ještě než udělal první krok, tak jsem se podívala do jeho jasně modrých očí. Ty oči jsem obdivovala, když nebudu počítat jeho úžasnou, vysportovanou postavu. Vešel do mého pokoje a posadil se na postel vedle mě, zády k chladné zdi.
„Co to je?“ Optal se mě a kývnutím poukázal na moje čmáranice na linkovaném papíru. Byla to jen jedna čára přes druhou, až vytvářeli jakýsi chuchvalec. Nebylo to nic, jen černá díra, jak bych to nazvala já.
„Projevení emocí.“ Odpovím a pokračuji v čmárání čáry jedné přes druhou. Zcela začnu ignorovat Joshe, že sedí vedle mě a dívá se na mě. Začnu si pobrukovat náhodné melodie, které mě v ten moment napadne. Cítím jeho dech na mém krku, dech se přibližuje k mému uchu a letmým dotykem po něm přejede.
„Jsi s panem detektivem spokojená? Ty mrško.“ Zašeptá mi do ucha a přitom cítím jeho rty, jak přejíždí mém uchu, když pohybuje rty. Po celém těle mi naskáče husí kůže, jakmile ucítím ty jeho plné rty na mém uchu. Otočím hlavou na pravou stranu. Je tak blízko, že nás dělí jen milimetr od dotyku.
„Jsem naprosto spokojená.“ Uculím se na něj, to ho rozesměje. Má tak hluboký smích, který mi připomíná smích mého otce. Ale představa, že mi ten detektiv dá konečně pokoj, je naprosto dokonalá. Škoda, že většina snů se neplní, pokud pro to nic neuděláte. Já pro to něco udělala, i když to nebylo zrovna spravedlivé, ale jestliže jsem ve věznici, tak to spravedlivé je. Nic horšího se mi stát nemůže, ve vězení jsem. Jediné, co se ještě horšího může stát je elektrické křeslo nebo ještě hůř, trest smrti.
„Proč jsi tady?“ Podívám se mu do tváře, která okamžitě po otázce ztuhne. Skloní hlavu a nad něčem přemýšlí. Je jasné, že jsem ho touto otázkou zaskočila.
„Jen jsem tě přišel zkontrolovat.“ Odpoví mi tiše. S takovou odpovědí se jen tak nespokojím, jen pro zatím. Podle jeho výrazu tváře rozpoznám, že malinko lže.
„Jsem v pořádku.“ Mírně pozvednu koutky úst, což způsobí, že udělá přesně to samé. Čekám, že se zvedne a odejde, ale on nic, stále seděl vedle mě.
„Ty nejdeš ven?“ Otočím se na něj s otázkou.
„Ty nejdeš ven?“ Zopakuje mou otázku a to mě rozesměje.
„Kdo byli ti lidé, s kterými jsi mluvila?“
„Proč?“ Vůbec nechápu, proč ho to zajímá? Není to moje věc?
„Jen jsem zvědavý.“ Trhne rameny a s menším úsměvem se podívá na mé rty.
„Moji nejlepší přátelé.“ Ta odpověď mu bude snad stačit.
„Ten hnědovlasý kluk by tvůj přítel?“ Zvednu jedno obočí s šokem ve tváři.
„Byli tam hnědovlasý a ani jeden není můj přítel!“ Můj výraz ve tváři ho rozesměje naplno.
-Z pohledu Milejšího-
Venku je tma a jen hvězdy svítí, chci jít domů za svou manželkou svýma dcerami, jenže nemohu kvůli jednomu případu. Za dnešní večer piji už třetí kávu, která mi vůbec nepomáhá držet naplno při smyslech. Sedím tu ve své kanceláři a pročítám papíry k případu. Včera jsme vyslýchali tucty lidí, kteří nevědí nic, což nám vůbec nepomohlo.
Z únavy si promnu oči a začnu si masírovat spánky. Nemáme žádné pojítko, motiv, svědky ani nějakou blbou stopu! Nejde se vůbec pohnout dál. Ještě několik minut a přijdou výsledky nalezené DNA. Otisky na místě činu patřili Nancy Pietersové, netuším, kde se tam vzali, ale mohla je tam zanechat už dávno, stejně to nedává smysl.
„Už přišli výsledky.“ Ozve se ode dveří hlas mého parťáka Jima. Zamává papíry v ruce a vejde do místnosti, kde se posadí na kancelářskou židli u našeho společného stolu. Papíry hodí přede mne, abych se na to podíval první. Podívám se, to mě velice překvapí, co uvidím uvnitř černé na bílém.
„Co tam vidíš?“ Hlasitě vydechnu a papíry otočím k němu, ať se podívá sám.
„Sakra! Jak to tam holka dokázala?“ To také netuším. Ta holka mi přijde fajn, pokud ji nenaštvete, celkem v klidu.
Včera jsme ji vyslechli, vše popřela, dokonce i kamerový záznam nám dal její alibi. Celou noc až do rána byla ve své cele, nikam se nepohnula, ani ji nevyváděli, že by se jí udělalo nevolno. To není možné. Tohle bude ten nejtěžší případ, jaký jsme kdy řešili. Dokonce se k nám přidali ještě dva detektivové, všichni se snažíme dát něco dohromady, cokoli.
„Něco mě napadlo.“ Prolomí naše ticho Brad. Na magnetovou ceduli připne další fotku malé Nancy. Je tam úplně stejná fotka, jen má modré šaty, na té, kterou právě připnul Brad má šaty červené.
„Nic nemáme, ale tohle je jediná možnost, které se můžeme chytit.“ Ukázal na ty dvě fotky.
„A tu, že Nancyino dvojče stále žije.“ Nastane několik minut ticho, nikdo nemá odvahu promluvit. Musíme to prověřit, musíme prověřit tu smrt.
„Jmenovala se Layla a zemřela v šesti letech. Při pohřbu nebyla otevřena rakev, takže ji nikdo neviděl mrtvou.“ Dokončí svou přednášku Brad.
„Kde teda byla? Vstala z mrtvých?“ Přijde mi to směšné a na hlavu. Nikdo nevstává z mrtvých, to přece ví každý!
„To netuším. Měli by jste ji znovu vyslechnout.“ Proč mám pocit, že nám to spíše přikazuje než říká. Ale musím uznat, že má pravdu, třeba bude něco vědět.
„Dobře, já ji vyslechnu.“ Nabídne se Jim. Protočím na d ním oči a pochybuji, že se k němu bude chovat mile. Nebo nejhůř nebude mluvit vůbec.
„Neměl bych ji vyslechnout já? Sám víš, že s tebou nechce mluvit.“
„To nechce nikdo!“ Vykřikne na mě. Má nějaký problém s rodinou? Nikdy na mě jen tak neřval.
„Promiň, jen jsem unavený.“ Omluví se mi a dál se věnuje své práci v prozkoumávání informací o Layle Pieters.
Jestli ta její mrtvá sestra opravdu žije, tak to bude opravdu něco. To bude případ století. Mrtvá holka po nějakých třinácti letech vstane z mrtvých, aby zabila nějakého chlapa. Ta holka se přeci musela někde schovávat. Musíme zjistit kde, jestli je to opravdu pravda. Jestli je pravda, že stále žije, to znamená, že Nancy je opravdu nevinná, jak tvrdila. Taky možná mi z té únavy už začíná pořádně hrabat. Potřebuju se vyspat.
„Mám takový pocit jako by ty otisky tam nechala schválně.“ Promluví Jim, když něco vyťuká do počítače.
Živá Layla a ty její vraždy, všechno to do sebe zapadá. Nancy dokonce měla alibi že? Takže zatímco si Nancy užívala s tou holkou, tak Layla zabíjela. Zatímco byla Nancy zamčená mezi čtyřmi stěnami v nejstřeženějším vězení pro mladistvé v USA, tak Layla opět zabíjela.
Tady je kousek z toho, jak na to přišli. Není to zrovna geniální, ale snad je to alespoň trochu dobrý. :D