„Udělala jsem volské oko.“ Oznámím a odtrhnu se od něho. Přejdu k lednici a vytáhnu pár rajčat, které nakrájím na půlměsíčky. Stojí tam a dívá se na mě, jak připravuji snídani. Neovládnu se a přejedu od jeho boků po jeho pekáči buchet na břiše. Je tak dokonalý.
„Jak jsi se vyspala?“
„Dobře.“ Odpovím mu a uculím se. Jelikož jsem zády k němu, tak mě nemůže vidět.
„Jenom dobře? Po to tvém včerejším výkonu jsem spal jako beránek.“ Se smíchem odchází se posadit do obývacího pokoje na pohovku.
-Pohled Nancy-
Táta nás odvezl dříve. Nejprve jsme jeli k Petovi domů, pak nás oba dva odvezl do školy máminým autem. Ta jeho oblíbená Audi je jen pro dva. Než vystoupím z auta, zhluboka se nadechnu. Je tu spousta lidí, spousta lidí mě viděla v poutech. Po boku Peta jsem šla k mé skříňce.
„Ahoj.“ Uslyším známý hlas, ale nedokážu ho zařadit, komu patří. Otočím se a spatřím Vivienne.
„Ahoj.“ Pozdravím ji. Otočím se na Peta, ten na ni hledí a snaží se ji někam zařadit. Ani ne o sekundu později vytřeští oči, asi mu to už docvaklo. Široce se usměje na Vi. Rozhodně mu to docvaklo.
„Jak se máš?“ Zeptám se jí.
„Jde to.“ Odpoví. Zdá se mi to nebo je to taková ta trapná konverzace.
„Líbí se ti tu v novém domově?“ Vůbec nevím, o čem se mám bavit. Je to tak divný, bavit se před Petem. Musí cítit, jak se cítíme nesvé před ním, ale on nehodlá odejít, je strašně zvědavý.
„Jo, máme hezký dům.“ Fajn, hezký dům.
„Pomohla by jsi mi, kdybych potřebovala?“ Vyhkrnu najednou. Vůbec nepřemýšlím. Co to do mě vjelo? Vi na mě kouká a vůbec to nechápe.
„Jasně, že ti pomůžu. Potřebuješ mou pomoc?“ Vůbec neví, o co jde. Jak ji mám říct, že bych ji potřebovala, kdyby mě zase zatkli, k výslechu?
„Určitě jsi slyšela o tom, že mě zatkli. Potřebovala bych potvrdit alibi.“ Její tvář se rozzáří a obejme mě.
„Jasně, ráda.“ Náhle ucítím další lidi, co mě objímají. Odhaduju Q a Jenny, kdo jiný by mě objímal?
„Můžete mě pustit.“ Zasměju se a podívám se do jejich tváří. Obě dvě se usmívají od ucha k uchu, jak neobvyklé. Odkašlu si.
„Tohle je Vivienne.“ Představím ji holkám. Místo podání ruky, kterou jim nabízela, ji obejmou, dost silně.
„Já jsem Quinn, ale všichni mi říkají Q. Tohle je Jenny.“ Představí sebe i Jenny Vi.
„Mě nikdo nepředstavil. Já jsem Pete.“ Představí se a nikomu neuniklo jeho mrknutí oka s tím jeho úsměvem. Já vím, co to všechno mělo znamenat.
„Čauves. Á, nový člověk do party. Jsi vůbec legální?“ Tom. Ten se vždy ukáže v pravou chvíli. Pete mu to určitě vyžvanil nebo vyžvaní.
„To je Tom.“ Představím ho. Podá ji ruku a hodí po ní ten jeho sexy úsměv s plnými rty. Každá holka by je chtěla líbat, já patřím mezi ty, která už je ochutnala.
Všichni Vi vzali do party v pohodě. Škola taky byla fajn, když nepočítám ty pohledy ostatních. Neustále si o mě povídali, dokonce jsem i nějaký ten rozhovor slyšela. Mluví o mě jako o vrahovi. Přitom jsem nikoho nezabila. To jim to mám do té hlavy nakopat?
„Jsi mezi námi?“ Uslyším toma a všimnu si jeho ruky, kterou mi mává před obličejem. Přikývnu. Chci mu něco říct, ale jakmile otevřu ústa, To mi do nich nacpe dvě hranolky.
„Chutná?“ Zazubí se na mě. Místo odpovědi přikývnu a hranolky sním. Já jsem si raději dala k obědu brambor se zeleninou a malými kousíčky masa. Na tak mastný jídla jsem moc nebyla, ale jinak, když jsem mohla, tak je sním.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Druhý den ráno, když jsem sešla do kuchyně připravená jít do školy, čekalo tam na mě velké překvapení. Stáli tam ti dva policajti. Hubeňour a Milejší. Ztuhnu, protože vím, co se teď stane. Zatknou mě a už naposledy.
„Asi už tuším, proč jsme sem přišli.“ Promluví ke mně Milejší.
„Tvoje DNA se shoduje s tou na místě činu.“ Cože? Nasucho polknu. Takže mě zavřou?
„Půjdeš do vazby, ale nejprve půjdeš opět k výslechu, podle toho, co nám řekneš, půjdeš na detektor lži.“ Detektor lži? To mě vysvobodí? Nepomůžu si a nohy se mi tak rozklepou, že se sesunu na zem a rozpláču se. Mamka ke mně okamžitě přiskočí a snaží se mě utěšit, ale vůbec to nepomáhá.
Nějak se dostanu do policejního auta. Vůbec nevím jak, nevnímám okolí kolem sebe, přestávám vnímat úplně vše. Slzy nejdou zastavit, prostě tečou dál a dál. Nějakou záhadou se dostanu i do výslechový místnosti, kde se posadím na svoje místečko.
„Tak nám pověz, jak to doopravdy bylo.“ Podívám se kolem a ten Hubeňour tu není, sedí naproti mně ten Milejší.
„Nevím, vůbec ho neznám.“ Odpovím mu. Zvednu k němu můj uplakaný pohled. Oči mám černé od tužky na oči. Řasenka je voděodolná, ta se jen tak nerozteče.
„Neviděla jsi ho někde?“ Zeptá se mě na něho znova. Ne! Nikdy jsem ho neviděla, taky nevím, proč bych ho zabíjela.
„Třeba ti něco udělal a ty jsi se na něho naštvala, to se stává často.“ Řekl to tak prostě jako by to bylo na denním pořádku.
„Nepohádali jsme se.“ Odpovím mu.
„Stává se ti někdy, že se někde probudíš a nevíš, jak jsi se tam dostala?“ Zeptá se. Na co naráží? To jako, že piju?
„Ne.“ Zašeptám. Jsem tak vyčerpaná, mám pocit, že už nic nezvládnu.
„Nebo najednou potkáš někoho, s kým jsi se potkala a ten ti vyčte, jak jsi byla na něho ošklivá.“ Na co naráží? To, že si nic nepamatuji?
„Neslyšíš třeba nějaké hlasy v tvé hlavě?“ Hlasy? To si myslí, že jsem nemocná?
„Co tím myslíte?“ Dělám ze sebe blbou.
„Nic.“ Povzdechne si a vstává ze židle.
„To si myslíte, že jsem psychicky nemocná?!“ Zařvu na něj. Prudce se ke mně otočí. Tak moc mě naštval! Myslí to vážně?
„Pošle mě tě k doktorovi.“ S touto větou odejde za dveře.
Komu jsem, co udělala? Musím být trestaná tak tvrdě? Proč mi tohle dělají? Kéž by tu někdo by se mnou. Obejmout mě někdo mohl. Ale nikdo tu není. Jsem tu sama, budu sama napořád? Rozpláču se ještě víc. Vůbec to vše kolem nechápu, proč mi tohle dělají? Chci jít domů!
Musím se stím pochlubit. :D Když jsem psala o té voděodolné řasence, tak jsem nejprve napsala vodotěsná. :D Ještěže jsem si to po sobě přečetla. Co jsem to za debila. :D
Taky mě už napadl nový příběh, ty vraždy mě nějak chytli. Až se rozhodnu, že ho začnu psát, tak sem napíšu, jak se jmenuje. :))