Vyšli jsme z budovy a nasedli do tátovi černé, elegantní Audiny A5 z roku 2013. Prodal svoje dvě auta, aby si mohl tohle dovolit. Pan Murray nasedl do svého vlastního auta a celou cestu jel za námi. Tohle auto se mi líbilo, bylo takové luxusní a pohodlné, až budu dospělá, jedno takové si určitě pořídím nebo podobné. Když otec zabočil do naší ulice, pan Murray, co jel celou dobu za námi se od nás odpojil. Vystoupili jsme a já věděla, co mě doma čeká. Mamka. Bude se zase vyptávat. Táta na mě počkal přede dveřmi a vzal mě kolem pasu. Do domu jsme vešli společně. Jak jsem očekávala, tak se stalo. Do cesty nám skočila mamka a začala se vyptávat.
U večeře jsem jen seděla a hleděla do jídla, kterého jsem se ani nedotkla. Vím, že tímhle to ještě neskončí. Ten Hubeňour mě nesnáší, to je přece jasný. Pořád se mi snaží pomstít, přitom jsem mu nic neudělala! Strašně se bojím, že mě zatknou a zavřou. Budu celý život sedět v base? Je mi 16 let!
„Nemám náladu.“ Oznámím rodičům a vstanu od stolu. Tiše jdu do svého pokoje. Potřebuju někoho, koho mohu obejmout. Potřebuju objetí, tulení. Na mobilu vytočím číslo Quinn. Nic. Jenny. Nic. Tom: Nic. Povzdechnu. Snad Pete, to může zvednout. Nechce se mi poslouchat ty jeho kecy. Všichni normální lidé jsou nedostupní.
„Halo?“ Promluvím na mě hlubokým, falešným hlasem. Už protáčím oči.
„Mohl by jsi přijít?“ Optám se. Nastane chvilka ticha, jen slyším z druhé strany dlouhé hmmm, to znamená, že přemýšlí.
„Dobře.“ Odpoví a típne mi to. To bylo rychlý.
Na Peta čekám zhruba čtvrt hodiny. Nebydlí daleko, jen o ulici dál. Od něj nedostanu jen objímáka, ale taky pěknou dávku smíchu. Mohla bych od něj vyzvídat, třeba jeho táta něco říkal. Na smích jsem náladu neměla, ale co, budu to muset vydržet a potom mi to ani nebude vadit. Potichu jsem sešla po schodech dolů k vchodovým dveří, kde čekám na Peta. Rychle přeběhl silnici a místo pozdravu mě pevně objal.
„Ahoj.“ Zamumlám.
„Ahoj.“ Pozdraví mě a políbí do vlasů.
„Potichu, rodiče by neměli vědět, že tu jsi.“ Oznámím mu. Vezmu ho za ruku a už ho táhnu po schodech nahoru do mého pokoje. Jakmile se dveře od mého pokoje zabouchnou, Pete se posadí na mou postel a hledí na mě, začíná mě děsit, tím jeho pohledem.
„Jak ti je? Potom, co tě opět zatkli před celou třídou.“ Přece má i tu svou starostlivou stránku.
„V pohodě, i když jsem byla přede všemi ponížená. Viděl jsi toho poldu, jak si toužíval?“ Poslední otázku jsem procedila skrz zuby. Nenáviděla jsme ho a kéž bych mu to mohla někdy oplatit.
„Jo viděl. Poldové jsou kokoti.“ Mrkne na mě. Rukou plácne na volné místo po pravé straně. Přejdu k posteli a posadím se.
„Říkal něco doma táta?“ Optám se. Chtěla bych znát pravdu, ale zároveň se bojím, co řekne. Pete přikývne.
„A co říkal?“ Začnu si hrát s prsty u rukou, jsem z toho strašně moc nervózní.
„No…“ Odmlčí se a přemýšlí, co by řekl.
„Mohli tě zatknout už dnes a odvést tě do vazby, ale jelikož jsi mlčela, tak nemohli.“ Odpověděl na moji otázku, ale já věděla, že to není vše. Bála jsem se toho, co přijde.
„A dál?“ Odvážně se mu podívám do jeho modrých očí.
„Kdyby nikoho nenašli, neobvinili, tak můžou zavřít tebe, protože mají dva svědky, kteří tvrdí, že tě s ním viděli. I otisky to potvrzují. To, že budeš mlčet a nepřipustíš, že jsi ho zabila, tak ti trest zkrátí, ale nezachrání tě.“ Můžou mě zatknout? Co budu dělat? Co když mě zatknou? Začnu se klepat, tak mě Pete k sobě přitiskne a obejme kolem ramen.
„To bude dobrý.“ Začne mě utěšovat. Pomalu si lehneme v objetí na postel. Pete mi neustále něco říká, ale já ho vůbec nevnímám. Celá vystrašená jsem musela myslet na to jedno, jestli mě zatknou. Oči mi začínali těžknout, tak jsem nakonec usnula na Petově hrudi.
-Pohled Layly-
Klepala jsem na Danielovi dveře. Vůbec mi neotvíral. Co tam sakra dělá? Stiskla jsem ruce v pěst a pořádně zabouchala na dveře.
„Už jdu.“ Slyším jeho otrávený hlas za dveřmi. Konečně, řekla jsem si v duchu.
„Ahoj Laylo.“ Rozzářila se mu tvář, když mě uviděl.
„Ahoj.“ Pozdravila a bez svolení vešla do bytu. Smrdělo to tu trávou. Otočila jsem se a všimla si jeho provinilého výrazu.
„Vím, že jsem říkal, že to nebudu dělat, ale…“ Nedořekl to, bál se mojí reakce. Možná ho miluju, ale tohle na něm nenávidím. Někdy si připadám jako jeho matka. Vařím, uklízím a peru. Rychlými kroky jsem byla v koupelně a z poličky vytáhla sprej, všude kolem jsem ho nastříkala.
„Když jsi to říkal, tak to nedělej.“ Ironicky jsem se na něho usmála. Vzal moji tvář do dlaní a líně mě políbil na rty. Na jeho jazyku jsem cítila chuť marihuany. Hořko-sladká chuť.
„To jsi šla takovou dálku pěšky?“
„Jo, šla jsem několik hodin.“ Řekla jsem mu a ukázala na svoje černé balerínky na klínku. To je takový hovado. Vyděšeně se na mě podíval.
„Nejsi unavená?“ To myslí vážně?
„Odvezl mě sem táta.“ Mohla jsem říct, že jsem unavená, třeba by mě obskakoval. Přikývl a stáhla mě na klín, jakmile se posadil na pohovku. Byl to takový malý domeček o pár místnostech. Ale byl tu šílený bordel. Nebyla jsem tu den nebo dva, člověk by si to spletl z chlívem.
„Co sestra?“ Smutně jsem si povzdechla.
„Zase ji zatkli.“ Odpovím.
„To jako nadobro?“
„Ne, ale ještě jednou a nadobro to bude.“
„Třeba, když bude tvrdit, že to neudělala, tak si budou myslet, že je schizofrenik.“ Začne se tomu smát. Bouchnu ho loktem do ramene. Jak si z toho může dělat ještě srandu?
„Třeba by jí to prošlo a byla by v psychiatrické léčebně.“ Začne se tomu znova smát. Vražedně se na něho podívám.
„Promiň.“ Omluví se a sáhne si ruku na srdce.
„Já to myslím vážně. Ve vězení by nevydržela ani jeden den!“ Poslední slovo zdůrazním, aby to nepřeslechl.
„Děláš z ní holčičku, která nevydrží jeden den bez rodičů.“
„To taky ona je.“ S Nancy se nevídáme, ona mě nevidí, ale já jo. Mám ji ráda, snažím se ji chránit, chci pro ni to nejlepší, jsem jako její starší sestra.
„Tak se to aspoň naučí, jak být den bez rodičů.“ Zazubí se na mě.
Odfrknu si a vstanu. Odejdu do kuchyně se napít neperlivé vody. Bojím se o ní, co když ji vážně zatknou? Vůbec by to neskončilo dobře. Táta by byl na mě naštvaný. Udělala jsem chybu, to připouštím, ale nemůže mě za ni trestat nikdo jiný než já sama. Užírám se strachem o svou sestru a to mi stačí.
„Víš, že ti pomůžu, kdykoli budeš potřebovat.“ Objeví se za mými zády a obejme mě.
„Vím.“ Otočím se a políbím ho na ty jeho jemné rty. Mohla bych je líbat od večera do rána, celých 24 hodin.
„Do basy nepůjde, nebylo jí ještě 18 let.“ Mrkne na mě a povzbudivě se usměje.
„Nebudeme se o tom bavit. Mám toho plnou hlavu a to mi stačí.“ Zamumlala jsem a položila si hlavu na jeho hruď.
Stáli jsme tam několik minut, v tichu, objímající se. Bylo to uklidňující, když víte, že máte někoho, o koho se můžete opřít, svěřit se mu a ten dotyčný za vámi bude stát, postaví se za vás, bude vás bránit zuby, nehty.
„Co teda budeme dělat?“ Zašeptal do mých tmavých vlasů.
Podívala jsem se na něj se zákeřným úsměvem. Skopla jsem ze svých nohou černé, semišové balerínky.
„O něčem bych věděla.“ Zachichotám se.
Zvedne mě a já obmotám nohy kolem jeho pasu. Přisaje se na moje rty. Rukama mu zajedu do vlasů. Pomalu cestujeme bytem, dokud nenajdeme ty správné dveře od ložnice. Boty jsem nechala v kuchyni. Stejně je nepotřebuji. Oba jsme spadli na postel se smíchem. Bože, jak já ho miluju. Právě v tuto chvíli bych si přála zastavit čas, prožít to s ním naplno, ale nemohu, musím se starat o svou rodinu a chránit sestru. Moje lepší já, moje lepší stránka. Jednou s ní promluvím, jednou, ale ne teď a seznámím ji s Danielem, tím nejlepším klukem pod sluncem.
„Poslední dny jsi se nějak rozjela.“ Zašeptá mi do ucha a svlékne mi černé triko.
Na oplátku ho políbím, protože nějak tuším, že to, co se bude dít nebudou nejlepší dny, ale možná ty nejhorší. Je to jako polibek na rozloučenou, někdy ho políbím, ale už to nebude takový polibek.
Tak jsem dala něco ze života Layly, přemýšlela jsem u této části, že dám, jak vzpomíná, jak se s Danem potkala, ale přišlo mi to divný. :D Nikdy jsem se se svým příběhem nedostala tak daleko, ono to není až tak daleko, ale pro mě je to výkon. :D