Isaac, 11 let
Kolem osmé večer musel zrzek opustit pokoj sestry jeho nejlepšího kamaráda a vydat se domů. Jednou zaklepal na dveře Noelova pokoje, ale neodpovídal, což mohlo znamenat, že už spí nebo že s ním nechce mluvit, protože ho vyměnil za starší kamarády jeho sestry, což bylo pravděpodobnější, než první možnost, ale nic z toho vlastně nebyla pravda.
Venku pořád pršelo, ale zrzkovi to nevadilo, vlastně byl za ten déšť rád. Déšť miloval víc než cokoliv jiného na světě. Miloval, když mohl sedět doma zabalený v dece, kterou mu před osmi lety upletla babička, pít kakao, které miloval stejně jako déšť, a pozorovat kapky jak stékají po okně, ještě víc ale miloval, když mohl být venku a nechat dešťové kapky padat na jeho kůži a smáčet mu vlasy a oblečení, i přesto, že se většinou třepal zimou, která pak způsobila, že onemocněl. Neznal nikoho, kdo by déšť miloval tak, jako on, takže to nemohl nikomu říct, ani Neolovi. Lidem by to připadalo divné, i jemu samotnému to připadalo divné.
Další věc, která mu na sobě připadala divná a kterou rozhodně nikdy nikomu nemohl říct, bylo, že se celou dobu, co v tom pokoji byl, nemohl přestat dívat na toho hnědovlasého kluka, sedícího na podlaze a pijícího pivo, přestože nebyl plnoletý. Isaac se párkrát zkusil podívat na tu druhou holku s růžovými konečky, jejíž jméno už dávno zapomněl, dokonce se jí zkusil podívat do výstřihu, protože to je to, co má kluk dělat, ale jeho zrak se potom zase vrátil na toho kluka.
Isaacovi se líbilo, jak se vlasy toho kluka na některých místech vlnily a na některých místech byly rovné, taky se mu líbilo, jak neuvěřitelně tmavé byly jeho oči a jak velký byl úsměv na jeho tváři, když si povídal s Isaacem. Nejvíc se mu líbilo, jak mu ten kluk rozcuchal vlasy.