Draco, Scorpius a Hermiona stáli před menším rodinným domem. Hermioně velmi připomínal jejich domeček v Londýně. Nepochybovala o tom, že zde žijí její rodiče, ale byla zatraceně nervózní.
„Jsi v pořádku?" zeptal se Draco a objal ji kolem pasu.
„Asi ano," zamumlala a dál v transu hleděla na domek před sebou.
„Vím, že se to lehko říká, ale měla bys něco udělat. Nemůžeme tu stát moc dlouho. Lidem by to přišlo divné," řekl Draco a Hermiona se na něj s malým úsměvem podívala.
„Ovšem," souhlasila a pomalu se rozešla ke dveřím. Když už byla skoro u nich, uslyšeli ze zahrady nějaké hlasy.
Obešli domek a schovali se za keř, aby na ně nebylo vidět. Jako prvního na zahradě Hermiona uviděla svého otce. Na tváři se jí rozlil úsměv a chtěla se za ním rozběhnout.
„Tatí," vypískl náhle dětský hlásek a Hermionino srdce se rozpadlo na milion kousíčků, když spatřila malou holčičku, která vypadala přesně jako ona, když byla malá.
Stála tam a sledovala svoje rodiče, jak jsou šťastní s jejich malou dcerkou. Vždycky chtěli holčičku a Hermiona jim ji sebrala. Připravila je o sebe a tím sebe připravila o ně. Jak za nimi teď mohla jít? Jak je mohla znovu přivést do světa kouzel? I když na ni byli vždycky pyšní, věděla, že tohle pro ni nechtěli.
„Já nemůžu," zašeptala a první slzy nechala, aby jí smáčely tváře.
„Já to nechápu," řekl zmateně Draco a plakající Hermionu si přitáhl do objetí.
„Jak bych mohla být tak sobecká a znovu je zatáhnout do toho zmatku s kouzly? Teď jsou opravdu šťastní. Nemůžu to udělat. Tohle vždycky chtěli a já jim to nemůžu vzít, když už to konečně mají."
„Jsi si tím jistá?" zeptal se a políbil ji do vlasů.
„Popravdě ani moc ne, ale je to správné. Aspoň vím, že jsou naživu a jsou šťastní. To bylo jediné, co jsem kdy chtěla. Aby byli šťastní," řekla a lehce se usmála.
„Dobře, pojďme odsud," řekl a společně se vydali zpátky na ministerstvo odkud se odletaxovali.
***
Dobře, nezabíjejte mě.