,,Jsme v Kentucky,'' pronesl ke mě Leo tiše. ,,Neměli bychom si užívat tenhle les, nebo co to je?''
,,Je to národní les Daniela Boona,'' pronesl náš leader do rytmu hudby, kterou vydával jeho mobil. ,,A já to tady miluji.''
,,No tak jako tak...'' vzdaloval se Leo na něco si pro sebe pronášel. Nakonec zmizel mezi stromy.
,,Kam šel?'' přistoupil ke mě Hyuk, náš maknae.
,,Hádám, že mi oznamoval, že se jde projít,'' domýšlel jsem si jeho slova. ,,Nebo si prostě jen odskočil.''
,,Stejně mě pořád ještě trochu děsí,'' pronesl tajuplně Hyuk a nakonec se otřepal pod návaly záchvatu zimnice. ,,Tak tichý a uzavřený.''
,,Jeho třeba děsí tvoje hlasitost,'' dobíral jsem si ho a vykročil ke zbytku, který se pohyboval do rytmu hudby. Sám jsem se začal pohybovat v jejím rytmu, čím blíže jsem byl. ,,Neřeš to,'' mávl jsem nad tím rukou, ,,sám se časem uvolní a otevře se.''
,,Přesně,'' zakřičel Ken, i když jsem si jistý, že netuší o kom mluvím, ,,Jako tvoje pamperska, Hyukie.''
,,Co?'' vykulil oči Hyuk a už si to mířil ke Kenovi. ,,Jsem snad dítě? Kdo se tady tak chová?'' A už se pošťuchovali.
,,Hongbine,'' zavolal jsem na člena, který má z nás všech nejlepší úsměv. To dělají ty dolíčky. Proto ho má tolik holek rádo. Byl nejblíže mobilu, jenž ležel na kapotě SUV, proto jsem na něj zakřičel: ,,Dej to více nahlas.''
,,Dobře,'' souhlasil a zvýšil hlasitost na přenosných reproduktorech. Má jich v pokoji slušnou zásobu. Užívali jsme si hudbu a nikdo z nás neměl zapotřebí se předvádět.
Dokonce i Leo se vynořil z divokého podrostu, kterého bylo u okraje lesa až moc. ,,Ztište to,'' pronesl jen tak tak, aby jej bylo slyšet. Samozřejmě jsme jej ignorovali. ,,Rušíte akorát zvěř.''
,,Alespoň nás nechá být,'' pronesl spokojeně leader. ,,Nemám rád, když je kolem mě tolik zvířat,'' zavrtěl hlavou a předvedl nám hraný smutek.
,,Kéž by hudba odháněla i hmyz,'' povzdechl jsem si a odehnal něco velkého a létavého, co letělo až moc blízko mě. Leo souhlasně pokýval hlavou. Alespoň někoho mohu přivítat na palubě téhle lodi.
,,Zkusíme to,'' pronesl Ken a doběhl k telefonu. Zvedl mobil z kapoty SUV. To jediné se sem bylo schopné dostat. Vyhnal hlasitost na maximální příčku, až i okna auta se otřásaly do rytmu. Leader Cha, nebo-li N souhlasně pokýval hlavou. Převzal si svůj mobil.
Spokojeně s ním tancoval a užíval si jeho rytmus. Stejně jako mi. Jen Leo si otevřel přední dveře na straně spolujezdce a sedl si. Tváří se jako kyselý citrón. My ostatní se přidali k leadrovi. Protože to on nám přeci jde příkladem, že ano? A navíc, tenhle výlet je sbližovací. Do jisté míry i smiřovací.
Nebylo málo a skoro jsme po našem debutu byli rozpuštěni. Hyuk totiž odmítal být na blízku Leovi. Proto bylo navrženo, abychom si udělali volno a přitom se víc skamarádili.
Rytmus začal zpomalovat a bylo jasné, že píseň končí, přestali jsme tancovat a shlukli se kolem leadra ještě víc. A poté se za ním jako poslušné psí ocásky vydali k Leovi.
,,Ale no tak,'' pokoušel se jej leader obejmout, ale Leo jej jako vždy odstrčil. ,,Nebuď takový,'' nedal se N. Od Lea jen chybělo jeho klasické...
,,Jdi pryč,'' pronesl bez změny výrazu, tónu hlasu nebo jen mrknutí oka.
N se zatvářil uraženě a i se svým mobilem, jenž tiskl k sobě se vzdálil od Lea, schoval se za námi. Pustil si pomalejší baladu a poodešel kousek dál. To je ale herečka. Všichni jsme sehraně přejeli pohledem od leadra k Leovi, na kterého to mělo nulový dopad.
,,Ty Leo,'' začal Hongbin. ,,Zkus být trochu vřelejší a...''
Stačil jsem zaregistroval velkou rozmazanou tmavou šmouhu, která se přenesla přes střechu auta. Všichni jsme se úlekem automaticky skrčili. Hyukovi i Hongbinovy ujel i vyděšený úlek. N ten doslova zařval strachy a s mobilem stále k sobě natisknutým ustupoval malými krůčky vzad.
Sotva se šmouha dotkla země, zastavila. Téměř na místě. Když nebyla v pohybu, všichni jsme mohli vidět koně s černou srstí od níž se nádherně odrážely paprsky slunce, jenž se skrývalo za stromy lesa. Kůň netrpělivě tančil na vysokých nohách. Dvakrát hrábl kopytem do země, až odlétla tráva do vzduchu. Pohodil hlavou a jeho krátká hříva se v doznívající odpovědi na tento pohyb vlnila kolem jeho krku.
Toužil se rozeběhnout, ale jeho majitel mu bránil v pohybu vpřed. Vzhlédl jsem. V jeho sedle seděla žena. Dlouhé nohy pevně objímali trup koně a i když sebou kůň divoce házel, ze sedla se nehnula. Jako by k němu byla lepidlem přilepená.
Otěže držela v jedné ruce, o což bylo působivější, že rozdivočelé zvíře udržela na místě. Druhou ruku měla založenou v boce. Pohlédl jsem jí do obličeje. Shlíželi na nás přísné oči, které si museli povšimnout snad každého detailu, který na každém z nás byl.
Pomalu jsem se narovnal. Dlouho jsme všichni byli skrčení. Snad jako bychom čekali, že střechu našeho auta přeskočí ještě další děsivá stvoření. Ostatní se také narovnali. I Lea jsem přistihl přikrčeného. Je vůbec možné, aby tohle kůň dokázal? Vždyť to auto má na výšku přinejmenším 160 centimentrů? To je šílené. Ta holka je šílená!
,,Zbláznila jste se?'' vykřikl jsem na ní, aniž by si uvědomil, že mi možná nemusí rozumět. ,,Vaše zvíře mohlo někoho z nás trefit kopytem,'' ukázal jsem na koně, který nespokojeně frkal, ,,do hlavy!'' dodal jsem naštvaně.
,,Aha,'' pronesla, ,,vy nejste zdejší,'' promluvila korejsky. To mě ohromilo. Umí korejsky? To jí pak můžu od plic něco říct. ,,Tak vám něco povím,'' zadívala se na leadra, který roztřesenými prsty vypnul hudbu, aby jí bylo lépe slyšet.
,,Tohle je les,'' spolu s tou větou jí dal její kůň jasně vědět, že stání na místě je pro něj značně nepohodlné, když se postavil na zadní nohy. Sotva dopadl, jezdkyně mu jasným syknutím dala najevo, aby se mírnil. A kůň zůstal na místě. Ani se nehnul. Jen přežvykoval a z huby mu odkapávali sliny. ,,Zvířata i lidé tady mají rádi klid.''
,,Ano, budeme se to snažit respektovat,'' pronesl leader. ,,Ztišíme si hudbu na potřebné mini-''
,,Ticho je to, co tady všichni nalézají,'' kůň se začal pohybovat k laedrovi. Ustupoval do strany, jako by sám chtěl. Úžasné, moje oči nepostřehli jedinou pobídku. Ne, že bych se nějak o tenhle druh sportu zajímal, ale když jsem měl tu příležitost, i jako lajk jsem pobídky zaznamenal. ,,A nalezeno tady bude,'' pronesla, sotva její kůň zastavil před leadrem.
Sehnula se a leadrův telefon si vzala, jako si snad byl její vlastní. Poté jasnou pobídkou vyslala koně kupředu. Kůň s radostí zařehtal, napjal svaly na zadních nohách, předníma se lehce vznesl do vzduchu, jak se připravoval k prudkému zrychlení a v další vteřině jsme hleděli na leadra, který byl stejně překvapený jako my. ,,Můj mobil,'' pronesl zaraženě. Zřejmě na něj nedolehl fakt, že mu ukradla telefon.
,,Rychle do auta,'' pronesl Leo bez toho, aniž by se nějak vzrušoval. Jen se přes řadící páku přenesl, aby zaujal místo řidiče a čekal, až budeme všichni v autě. Štěstí, že jsme si ještě nestihli rozbít tábor.
Měli jsme v plánu spád pod širákem, aby se při tomto nočním dobrodružství utužili naše vztahy. Ale teď je potřebné dohnat zlodějku. Hádám, že až se vrátí manažer se zásobami, bude se divit, kde jsme.
Vyrazili jsme hned, jak byl i stále šokovaný N v autě. Leo zamířil do míst, kde naposledy bylo možné vidět jezdkyni na jejím strašidelném černém koni. Naštěstí se v blízkosti toho místa objevila cesta. Určitě se vydala po ní.
Zamířili jsme na ní taky a prohledávali okolí. ,,Tamhle je,'' zvolal Leo, který musel mít jako řidič oči na cestě. Před námi byli vidět pravidelně lesk odrážející podkovy, jenž se zvedaly a dopadali v pravidelném rytmu a jezdkyně, která seděla v sedle stejně pevně při pohybu, jakožto i v zastavení.
Leo šlápl na plyn, aby se jí vyrovnal. Bylo až děsivé, že se kůň nezalekl auta, které se k němu zezadu přiblížilo a nakonec jelo vedle něj. V poklidu a beze spěchu si cválali, jako kdyby někam nespěchali.
,,Zastav!'' vykřikl N, který už se asi vzpamatoval a vykláněl se z okýnka přes Hyuka. ,,Okamžitě zastav a vrať mi mobil, ty... Ty zlodějko!'' zavřeštil jako nějaká zoufalá manželka, kterou opouští manžel, jenž ji živil, co si jí vzal a která tím pádem přichází o jediný zdroj obživy.
Ženě se na tvář vloudil spokojený úsměv. Pak se na leadra podívala. Ukázala mu jeho telefon. Poté povolila otěže, pobídla koně a začala se vzdalovat mezi stromy. Dál od cesty. N šokovaně - stejně jako my ostatní - sledoval jak mizí.
,,Zmizí nám,'' nahnul se z kufru přes zadní sedačky Ken a ukazoval na koně i jezdkyni, jenž se objevovali a mizeli za kmeny stromů. Díky génie, bez tebe bychom na to nepřišli.
Ale v jisté vzdálenosti se přestala vzdalovat a jen cválala dál od nás. ,,Co to je za šílenou ženskou?'' pronesl Leo a jeho výběr slov ohromil nejen mě, ale i ostatní. ,,Běží skoro 60 km/h.''
,,A jak dlouho takhle kůň dokáže běžet?'' pronesl vystrašeně N a nahnul se přes sedadla dopředu.
,,Moc dlouho ne,'' snažil jsem se jej uklidnit. Podíval jsem se na dvojici, která se míhala mezi stromy, jenž byli naší jedinou překážkou k tomu, abychom se k ní přiblížili. ,,Vidíš, už zpomaluje,'' ukázal jsem na ní.
Opravdu, čím víc zpomalovala, tím víc se k nám opět blížila. Co to hraje za hru? Nemůže nám prostě vrátit telefon? Pochopili jsme. Žádný hluk.
Leo opět vyrovnal rychlostní rozdíl a opět cválala vedle nás. ,,Prosím,'' zkoušel to N zoufale přes dobré slovo. ,,Slibuji, že v tomhle parku nepustíme už ani jedinou písničku.''
,,Slibujete?'' pozvedla obočí a zahleděla se na nás. Všichni jsme přikývli. I Leo na okamžik odtrhl oči od cesty a podíval se na ní. Zato ona nevěnovala cestě před sebou sebemenší pozornost. Nechala koně, až si běží, jak jemu se zlíbí. ,,Tak sbohem,'' rozloučila se.
,,Počkej...'' chtěl jsem jí zastavit, ale ona přitáhla koni otěže a zaklonila se. Kůň reagoval okamžitě, snad jako kdyby tohle měli secvičené. Ztratil svoji hybnost, až za jeho zadními kopyty, které fungovali jako brzy, zůstaly dvě dlouhé rýhy.
Tím se naše auto dostalo do vedení. Způsobená mezera mezi námi jí posloužila jako úniková cesta. Přeběhla naši společnou cestu a zmizela mezi stromy, jenž vedli druhou stranou na pole. Sledovali jsme jí, jak se silueta jejího koně objevuje a mizí, jak jí stromy kolem vždy na krátký okamžik zastiňovali svými útlými kmeny.
,,Na co čekáš?'' pobídl N nervózně Lea. Bál se, že jí ztratíme z dohledu. ,,Jedeme za ní,'' třásl jeho ramenem v zoufalství.
,,Rád bych,'' zavrčel Leo. ,,Ale uvízli jsme!'' oznámil nám naštvaně. On i já jsme otevřeli přední dveře. Zadíval jsem se na zem pod sebou. ,,Nalákala nás do bažiny. Asi jsme na jejím kraji.''
N až teskně zasténal a svezl se mezi Hyuka Hongbina, kteří vypadali, jako když jejich pleť dokáže měnit barvu podle teploty, jako takové ty prstýnky, co nosí malé holky.
,,Je chytrá,'' pronesl si Leo pro sebe, když se pokoušel postavit na povrch, jenž se tvářil jako pevná zem, ale pod nánosem seschlého listí se skrývala past. ,,Věděla přesně co dělá,'' přikývl uznale Leo.
Až moc dobře věděla, co dělá. Měla to na nás připravené. Jestli je to jedna z našich fanynek - ne, že bychom jich takto brzy po debutu měli hromady-, je tohle neoriginální způsob, jak nás zaujmout. To vám povím na rovinu, kdyby to na mě chtěl někdy někdo ještě zkusit. Jako že se Kim Won Sik jmenuji.
Holla, tak jsem neodolala a po Prologu, který se mě fakt líbil... Povedl se mi - aneb, není nad sebechválu XD jsem si dnes musela prostě ještě tu jednu kapitolu napsat. Protože na tu vždycky všichni čekají.
A hned nám okradli Nka. Chůdě malá, politujme ho, obejměme a utěšme naší přítomností. A ještě si z nich udělá zlodějka dobrý den a nažene je do bažiny. Teda ta má odvahu. Lituji jejich manažera, až je bude hledat. Tedy pokud přežije zjištění, že nejsou na svém místě.