„No tak, Kiano. Prober se." doléhal ke mně příjemný hlas. „Ospalče, vstávat." jemný dotek na tváři mne probral. Otevřela jsem oči a okamžik se snažila zaostřit, než jsem nad sebou spatřila Brandona. Měla jsem položenou hlavu v jeho klíně a modrýma očima mě pozoroval. Uvědomila jsem si, že dotek, který jsem cítila byl způsoben jeho rukou.
„Ty jsi mě... hladil?" zeptala jsem se. Odfrkl si, ale nemohla jsem si nepovšimnout, že jeden koutek úst se mu povytáhl.
„Říkal jsem si, že to bude lepší, než kdybych tě propleskával. I když nepopírám, nepadlo mě to."
„Ha ha." ušklíbla jsem se a zvedla se. Sykla jsem bolestí, jak mi píchlo v hlavě. Jako bych měla mygrénu.
„Pomalu." podepřel mě rychle a pomohl mi se posadit na lavičku.
„Co... co se stalo?" vydechla jsem ztěžka.
„Omdlela jsi. Musím ale uznat, že kdybys měla ty „magické schopnosti", kterými ses tu oháněla, asi bych se k tobě nepřiblížil ani o krok."
„Tak v tom případě je škoda, že jsem je neměla tehdy, když jsem do Seatownu přijela." odvětila jsem, načež se ušklíbl.
„V takovém případě by jsi ale zřejmě nezažila to dobrodružství."
„To je fakt." musela jsem s ním souhlasit a oba jsme se usmáli, ale pak jsem se probrala. „Brandone, co se vlastně stalo?"
„Co? Ty to nevíš?" povytáhl obočí.
„Popravdě? Jen hádám. Raději to ale uslyším od tebe." přiznala jsem. Posadil se lépe vedle mě a protáhl si nohy. Letmo jsem se rozhlédla. Seděli jsme osamotě na lavičce v místním parku, obklopeni stromy a tichem. Slunce už svítilo, takže jsem musela spát docela dlouho.
„Byla jsi posednutá." prohodil nakonec a pohlédl na mě.
„Takže jsem se nemýlila..." zašeptala jsem si pro sebe a skryla tvář do dlaní.
„Ne, nemýlila. Jen by mě zajímalo, jak ses dostala v posednutí tak daleko od místa, kde jsem tě nechal." prohodil a povytáhl obočí, přičemž ze mě nespouštěl pohled. Mé proviněné začervenání mu zřejmě dalo odpověď, kterou očekával.
„To vysvětluje vše. No... ale asi jsem nemohl očekávat, že mě poslechneš."
„Nemohla jsem zůstat tam. Nevydržela bych to. Všechny zvuky by tam doléhaly. Když už jsem musela být skrytá, chtěla jsem alespoň vidět."
„Ach ti novináři." povzdechl si a prohrábl si rukou vlasy, které byly rozčepýřené. Uvědomila jsem si, že celkově vypadá znaveně.
„Brandone, co se vlastně stalo? Jak to dopadlo?" vychrlila jsem na něj otázky.
„Žiju, to ti nestačí?" prohodil hravě s kamennou tváří, ale zablesknutí v očích ho prozradilo. Nadechovala jsem se k odpovědi, ale předběhl mě. „Nejdřív ty. Řekni mi, jak se to stalo." vybídl mě a zkoumavě mě sledoval.
A tak jsem byla nucena mu všechno vypovědět. Řekla jsem mu všechno co se stalo od doby, co jsem opustila místo, na kterém mě nechal, přes zvuky děl, spatření ducha a následného vniknutí do mě. Popsala jsem, jak se mě zmocnily vzpomínky Alice i její zlost, díky které mě ovládala. V jejím područí jsem nebyla nic jiného než loutka.
„To muselo být hrozné."
„To bylo." souhlasila jsem a zachvěla se. „Nejhorší chvíle byla, když jsem si uvědomila, že ten vztek není můj. Že se nemohu pohnout tak, jak chci." vydechla jsem.
„Ale viděsila jsi mě k smrti, když jsi tam tak klidně nakráčela. Svou chybu jsem si uvědomil, až jsem letěl vzduchem." ušklíbl se.
„Jak je vůbec možné, že jsem tě... tedy, ona... odmrštila?"
„Už jsi někdy slyšela duchařské povídky o poltergeistovi?" zeptal se a sledoval mě. Přikývla jsem. „Ti berou sílu ke svým projevům z vycucání síly z žijících. Alice udělala s tebou něco podobného. Jakmile se do tebe dostala, začala tě ždímat o tvou energii, jako houbičku. To je také důvod, proč jsi omdlela, když tvé tělo opustila. Jednoduše tě vysála."
„Počkej... vysála mě?" hlesla jsem a masírovala jsem si spánek. „Co by se stalo, kdyby ve mně byla o chvíli déle?"
Reagenův výraz byl jako vždy neměnný, ale v očích se mu objevily pochybnosti, nakonec ale přeci jen vydechl:
„Nepřežila bys. Díky Bohu se mi ale podařilo jí z tebe dostat brzo... nebo alespoň v čas."
„Díky. Dnes se mi ještě nechtělo umřít."
„To bych ti ani nedovolil." prohodil vážně a přitom mě sledoval, až jsem pod tím pohledem se nervózně zavrtěla.
„Teď jsi na řadě ty. Pamatuji si vše do okamžiku, než jsem omdlela."
„Toho si pamatuješ tedy zřejmě dost." poušklíbl se. „Divím se vůbec, že jsi byla celou dobu při vědomí. Evidentně se Moudrá nemýlila ani v tomto."
„V čem?"
„Že nejsi jen médium, ale jsi silné médium." odpověděl s naprostou vážností. Napadlo mě, kde jsou časy, kdy jsem tomu nevěřila.
„Takže mě „posedla" kvůli tomu, že jsem médium?"
„Ano, dalo by se říct." přikývl. „Jako médium jsi daleko citlivější, vnímavější. Proto jsi viděla i tu mlhu a slyšela zvuky. Dokázala jsi nahlédnout na krátký okamžik do historie. Nebo alespoň tvá mysl zachytila vibrace. To nedokážu říct přesně, ale princip je to stejný."
„Sama nevím." pokrčila jsem rameny. „Ale teď už mi to vážně řekni. Co se stalo pak?"
„No, jak víš, Alice z tebe vystoupila. Byla zničená z toho odhalení, že jí nezradil člověk, kterého nenáviděla, ale ten, kterého milovala. Také si ale uvědomila svou chybu, že proklela nevinné lidi. Takže..."
„Stáhla kletbu?" zalapala jsem po dechu.
„No... tak na půl." ušklíbl se a opřel se lokty o opěradlo lavice. „Mohla zrušit kletbu jen co se týče Braxtonové. Na její rod totiž mířila kletbu přímo."
„Takže Brooksová je..."
„Kdyby jsi mě to nechala doříct, tak se to dozvíš." protočil očima, ale neuniklo mi jeho pobavení. Zavřela jsem tedy ústa a poslouchala. Chvilku mě sledoval, jako by si nebyl jistý, zda dokážu skutečně mlčet, ale nakonec pokračoval ve vysvětlování. „Ano, Brooksová už není harpyje. Nebo alespoň už nemá tu hubu plnou ostrých zubů, drápy a křídla." ušklíbl se. „Po Aliciině odpuštění se změnila zpět v člověka a ač měla díky tobě, nebo respektive Alicii, zraněné ruce od střel, byla nepříčetná vzteky, že o své schopnosti přišla."
„Cože?" vykulila jsem oči. „Ona je chtěla?"
„To víš. Díky nim dokázala mít v hrsti celé město. Bylo to to jediné, co odmalička znala. Obyčejný lidský život jí oproti tomu příjde... jak to říct, bezmocný?"
„Strašné pomyšlení, že by se jí snad líbilo zabíjet dál muže." zatřepala jsem se nad tou představou.
„Možná to chce čas, ale pro jistotu jsme ji předali do péče ředitelky Moreyové. V tento okamžik se o ní už starají zřízenci Hanigbourského panství." prohodil a přitom se mu v očích mihlo něco jako radost ze zadostiučinění. Zřejmě zachytil můj pohled. „Zůstane zatím na panství tak dlouho, než nám znalci budou schopni říct, zda to na ní nezanechá nějaké stopy."
„Čili jí budou zkoumat, jestli není blázen?"
„Lépe bych to neřekl." přikývl.
„A co její služebné?"
„Ty jsou naštěstí v pořádku. Tedy, když se to tak vezme. Když byla zrušena kletba u Brooksové, ztratila veškerou svou moc a ta se rozplynula i nad jejími služebnými. Jsou opět z nich ženy s vlastní vůlí."
„Přesto tu je něco, co mi neříkáš." pozorovala jsem jej. Letmo na mě pohlédl a odevzdaně tedy vydechl.
„Tři z nich jsou mrtvé, dalších pět vážně zraněných. U ostaních ta zranění nejsou tak vážná nebo žádná. Stejně tak mezi vlkodlady byly ztráty a zranění." hlesl a zadíval se nepřítomně před sebe. Dal se do mě strach a už jsem se nadechovala k otázce. „Pokud se chceš zeptat na Kayla, ten je naštěstí v pořádku. Sice potlučený a s pár zranýními, ale živý."
Úlevně jsem si oddechla.
„A jak dopadlo tedy prokletí u vlkodlaků. Zrušila ho Alice?"
Brandon se zvedl a protáhl se. Poté se na mě zadíval a opět se mu koutek úst zvedl.
„V tomhle nebyla Alice ta, kdo to prokletí zrušil."
„Nebyla?" zamračila jsem se. „A kdo tedy."
„Ty." ta jednoduchá odpověď mě překvapila. Zamrkala jsem.
„Já? To je hloupost. Nic jsem neudělala."
„Udělala jsi toho víc, než si uvědomuješ." prohodil a sledoval mě. „Zjednodušeně bych mohl říct, že jsi je donutila se sjednotit a začít používat hlavy. Probudila jsi v nich jejich lidství. Bez magie či nějakých schopností jsi je dokázala z toho dostat."
„Jak to?"
„Jejich prokletím bylo to, že se dle Alice řídili rozkazy jednoho člověka, ať už starosty nebo jeho ženy. Byli tedy prokletí k tomu, aby se nedokázali rozhodovat. Jejich lidské podstaty byly potlačeny. Dokud jsi ji v nich nevzkřísila. Každý se pak mohl rozhodnout sám za sebe. Uvědomili si i svou podobu. Osvobodili se."
„Takže... díky tomu se teď už nebudou proměňovat ve vlky?"
„Ano i ne.." odpověděl a já tázavě na něj pohlédla. „Ve své podstatě je kletba zrušena. Ale jak říkám. Kletba ani odpuštění Alice na ně nemělo takový dopad, jako na starostku. Takže je jejich prokletí zrušeno na půl. Nebo alespoň do té míry, že při dalším úplňku je už na nich, zda se chtějí proměnit, nebo zůstat ve své kůži. Týká se to však těch, kteří nás napadli. Bohužel ne všichni vlkodlaci u toho setkání byli."
„Seatown tedy není stále v bezpečí?" hlesla jsem. Brandon na mě zamrkal, ale poté se rozesmál.
„Kiano, ve městě řádila harpyje, vlkodlaci a upír. Pochytání pár zbývajících vlkodlaků je oproti tomu hračka."
„Jen aby..." špitla jsem, přičemž jsem se začervenala, ale jeho smích byl nakažlivý, takže jsem dlouho uražená zůstat nemohla.
„Pojď, vezmu tě domů. Potřebujeme si všichni odpočinout."
„A kde je Kayl?"
„Ten je už doma. Poslal jsem ho tam hned, co jsme trochu situaci měli pod kontrolou." odvětil.
„Tak dobře. Ale jdu po svých." rozhodla jsem. Přijala jsem ale jeho pomoc. Lehce jsem se o něj opřela a on mě podepřel, abych moc nezatěžovala zraněné noze. Pak jsme pomalu vyšli směrem k městu.
„Co se pak stalo s Alicí?"
„Odešla do světla. Došla pokoje." vydechl a zdál se zahloubán ve svých myšlenkách. Po chvilce nad nimi ale zavrtěl hlavou a zdál se být opět plně přítomen.
Chvíli jsme kráčeli vedle sebe mlčky. Neměla jsem toho zrovna málo, nad čím jsem musela přemýšlet. Především za posledních několik hodin těch důvodů značně přibylo. Ale byl to úžasný pocit. Pocit vítězství. Tak klidná a uvolněná jsem nebyla snad ode dne, kdy jsem do Seatownu přijela. Nyní už nehrozilo nebezpečí od harpyjí či vlkodlaků – tedy, alespoň ne od všech, dle slov šerifa.
„Brandone?" hlesla jsem po chvíli, kdy jsme kráčeli mlčky vedle sebe. Odpovědí mi bylo jenom zamručení. „Kde jsi vlastně našel popis té nešťastné události s Alicii?"
„V ten den, kdy jsi pořádala slavnost Seatown News a já musel odejít. Šel jsem do místního archívu a pak i do knihovny." tón hlasu, kterým to řekl, mě donutil k němu zvednout pohled. Najednou ho měl opět napjatý a nečitelný. „Byla to jen náhoda, že jsem na ten dokument narazil." přiznal. „Pak jsem na něj zapomněl."
„Když jsi tedy na kroniku narazil náhodně... co jsi hledal?" Po mé otázce jeho oči potemněly a já si nebyla jistá, zda jsem otázku měla pokládat. Tváří mu přeběhly stíny a zdálo se, že ani neodpoví. Nakonec se ale zastavil a po chvilce váhání se ke mně otočil.
„Ještě dnes musím odjet z města." pronesl a jeho stručná a nečekaná odpověď mi vyrazila dech.
„Cože?! Proč?! Vždyť jsme vyhráli, starostka..."
„Když zůstanu, přivolám akorát na město ještě větší nebezpečí." zarazil mě a pozoroval mě. Ani jsem se nepokoušela tvářit, že to chápu. Byla jsem hodně zmatená.
„Jaké větší nebezpečí by mohlo být, než harpyje, vlkodlaci a upír zároveň?" Sevřel čelisti.
„Přišel jsem na to, kdo poslal Olivera, kdo ho ovládal. Kdo přeměnil služebné harpyje. Kdo tak moc si přeje vidět mou smrt či neštěstí."
„Brandone, kdo to je? O čem to mluvíš." stiskla jsem mu ruce. Pohlédl překvapeně na ně, jako by se probral z úvah, než zvedl pohled a naše oči se setkaly.
„Sfinga. Asi. Jde po mě. A pokud budu v Seatownu, ublíží těm, na kom mi záleží. Zničí klidně i celý Seatown, pokud nedostane to, co chce."
„Sfinga?" zopakovala jsem nevěřícně a nedokázala si představit tu velkou staroegyptskou stavbu, jak by snad mohla opustit své místo v Gíze a jít po Brandonovi. Povzdechl si a prohrábl si rukou vlasy.
„Kdysi jsem slyšel zvěsti o královně upírů. Nikdy jsem tomu nepřikládal žádnou váhu. Bylo pro mě nemožné si představit, že by snad po světě chodil nějaký upír více jak dvě století. Tahle královna měla žít dávno před Kristem." hlesl a díval se na mě. „V pozdějších stoletích jí dali jméno Sfinga. Byla totiž jedinou bytostí, která se dokázala proměňovat. Egypťané vytesali její sochu v Gíze, aby poslali všem zprávu jako upozornění. Bohužel, dnes se ta stavba považuje jako div světa a ne varování. Ostatně, já sám jsem o tom do nedávna nevěděl. Jen... Oliver tvrdil, že jsem mu přebral lásku, přitom jsem nic takového neudělal. A poté tvrdil, abych utekl, že po mě jde...
Jediná bytost, která by po mě mohla jít je ale upírka, která mě přeměnila a já vyklouzl z její moci. Pokud by to ovšem nebyla ta samá, do které se zamiloval i Oliver... jen v jiné podobě..."
„Takže... tebe proměnila královna upírů?" vydechla jsem ohromeně, když mi vše vklouzlo do sebe a pochopila jsem, co se mi snažil říct. Nevesele přikývl.
„Myslím, že ano. V tom případě by všechno, co říkal Oliver byla pravda, aniž bych to sám věděl. Proto se mě snažil varovat. A já teď musím jeho radu poslechnout. Musím odjet ze Seatownu, než na něj strhnu pohromu.
„Brandone, ale ty nemůžeš odejít! Jsi jediný, který dokáže město ochránit!"
„Nebo přivolat zkázu..."
„Kdo pak pochytá vlkodlaky, když tu nebudeš?"
„Kayl je dost schopný. Dokáže převzít místo."
„Kdo mu ale bude krýt záda?" povytáhla jsem obočí. „Vždyť vy dva jste prostě nerozlučná dvojka. Navzájem si kryjete záda, pomáháte si. Chod města by tak hladce bez vás dvou nešel. Ty máš své schopnosti a Kayl své. Ale nedokážu si představit, že by Seatown dál fungoval bez tebe. Potřebuje dobrého šerifa. Potřebuje tebe." Dívala jsem se mu vážně do očí a tiskla mu ruce. Mlčel a jen mě sledoval. „Navíc, říkal jsi, že se zatím jen domníváš. Máš nějaké přesné důkazy a důvody si to myslet?"
„Jen to, co jsem ti už řekl. Co se ale týče královny – sfingy, najít nějaké informace není vůbec jednoduché." přiznal.
„Tak ještě nemáš nic podložené. Nedělej ukvapené závěry. Jednou jsi mi řekl, že teprve v Seatownu jsi našel místo, kam patříš. Domov. Nevzdávej se ho tak snadno."
Šerifův bedlivý zrak mě pozoroval a zkoumal ve tváři, než se mu nakonec opět zvedl jeden koutek úst.
„Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty mě budeš v Seatownu držet a přesvědčovat, abych zůstal."
„No... tak to jsme dva." ušklíbla jsem se a konečně jsem pustila jeho ruce, když jsem měla pocit, že už nezmizí. „A pokud budeš potřebovat hledat informace, pomůžu ti. Zajdeme za Moudrou, budeme hledat v knihovnách... Teď, když prokletí měsíce bylo zrušeno, nebudu se tolik bát vyjít ven. Jednou jsi mě ale vzal do policejní party, tak se mě tak lehko nezbavíš."
„Zdá se že ne." prohodil s hranou skleslostí, ale záhy se usmál, když jsem ho dloubla do žeber. „Tak dobře. Dokud nezjistíme víc, zůstanu. Kdyby ale mělo hrozit nebezpečí, odjedu." varoval.
„Tak to se budeme snažit a doufat, aby takový den nenastal." odvětila jsem s nepatrným pousmáním a otočila se zpět, abychom vyšli konečně z parku. Rychle si pospíšil a podepřel mě.
„A Brandone?"
„Hm?"
„Dlužíš mi ještě vysvětlení." hlesla jsem nejistě a zvedla k němu pohled. „Ten polibek?"
Shlédl na mě a tvářil se naprosto vážně a neutrálně.
„Panikařila jsi. Nenapadl mě jiný způsob, jak ti zabránit ječet." pokrčil rameny a letmou na mě koukl. „Nebyl to ale tvůj nejhorší zážitek ze Seatownu, že ne?" povytáhl provokativně jedno obočí.
„Brandone, víš co?"
„Hm?"
„Možná bys přeci jen měl z města odjet." ušklíbla jsem se na něj a má odpověď ho k mému překvapení rozesmála. Netrvalo dlouho a přidala jsem se k němu.
Vyšli jsme z parku, který snad konečně nebude zapovězený a bude moct konečně ožít. Byla jsem zvědavá na změny, které teď mohly díky vyřešení problémů nastat. Seatown se konečně mohl stát normálním městem. Ale kdo ví?
Hlavou mi ale vrtalo jméno Sfinga. Byli jsme skutečně v nebezpečí, nebo se Brandon zbytečně strachoval? Teď jsem se ale tím trápit nechtěla. Tak dlouho jsme žili ve strachu a nebezpečí, že alespoň pár dní klidu nám nikdo nemohl zazlívat.
„Víš," přerušila jsem mlčení mezi námi a vzhlédla k němu, „když jsem přijela, nesnášela jsem to tu to a uvažovala, jak se odsud co nejrychleji dostat, jak se dostat pryč..."
„Ode mě." ušklíbl se
„To taky." přikývla jsem s úsměvem. „Teď ale vím, že i přes to, čím jsme si prošli, co všechno se stalo a i té nohy," kývla jsem ke své zraněné noze a usmála se na něj, „jsem konečně našla zřejmě místo, kam patřím."
Sledoval mě svým blankytně modrým pohledem a nakonec se usmál, když jsme zastavili přede dveřmi domu.
„Vítej doma." mrkl na mě a s šibalskými ohníčky v očích mě políbil na hřbet ruky.
Ahojka lidičky! Je sice brzy, ale včera mi to nedalo a rozhodla jsem se napsat poslední stránky příběhu. A tady jsou! Doufám, že se vám kapitola líbila a jelikož se blížíme do finále, tak budu moc ráda za Vaše názory jak na tuto kapitolu, tak klidně na celý příběh! Děkuji moc.
Kapitola XXV. - Prokletí měsíce vyšlo dne 19.6.2016