„Jak se cítíš?" zeptal se mě Kayl, který kráčel po mém levém boku. Po druhém boku jsem měla Brandona, který mě podpíral.
Ještě nějakou chvíli jsme zůstali v lese a domlouvali se, co vlastně podnikneme. Především jsme vysvětlovali ostatním členům vlčí smečky, co je harpyje zač, aby věděli, čemu budou čelit. Nyní jsme mířili přes les na místo, o kterém si byl Brandon stoprocentně jistý, že se harpyje objeví.
Shlédla jsem na vlčího přítele.
„Není to tak hrozné." pronesla jsem, ale pravda byla, že mi v noze neustále bolestí tepalo.
„Za to se strašně omlouvám."
„Počkej, za co?" nechápavě jsem na něj shlédla. Jakoby zahanbeně sklopil hlavu.
„To já tě zranil." hlesl sklíčeně. Překvapena tím zjištěním jsem se zastavila a tím zarazila i Brandona, který se dosud zdál být duchem nepřítomný.
„Ty? Ale... vždyť toho vlka jsem zasáhla řetězem do krku a..." slova mi odumřela na jazyku, když Kayl natočil huňatou hlavu na stranu a odhalil tak spálený šrám na krku. „Proboha... Moc se omlouvám, Kayle."
„Ty se neomlouvej." odvětil. „Jsem rád, že jsi se ubránila. Nesnesl bych pomyšlení na to, že to díky mě jste zemřeli." vydechl sklíčeně. Přikývla jsem a lehce jsem jej pohladila po hlavě. „Hej, bacha na moje háro." otřepal se a na ten krátký bláznivý okamžik jsem se uchechtla. Uvědomila jsem si, jak rychle mě opustil strach, když na nás začali vlci útočit. Strach se změnil v adrenalin a touhu přežít. Bylo to až bláznivé, ale byla jsem ráda za to, jak to dopadlo, a že jsem nemusela použít zbraň, kterou mi Kayl dal.
„Pojďte. Musíme jít. Za chvíli bude půlnoc." zavelel Brandon. V jeho očích byly na chvíli pochyby, ale když se naše oči setkaly, rychle své pocity zamaskoval. Raději jsem přikývla a nechala ho, aby mě opět podepřel. Přeci jen se mi tak nyní lépe šlo. „Kayle, víš co máš dělat?" zeptal se přítele.
„Jo. Neboj se. Budeme tam." přikývl vlk, otočil se a odběhl za ostatníma. Ohlédla jsem se za nimi, ale brzy se rozprchli a zmizeli mi z dohledu.
„Tak pojď." hlesl ke mně šerif a společně jsme pokračovali v cestě. Byl zamlklý. Tázavě jsem k němu zvedla pohled, ale pokud si toho všiml, ignoroval to. Nedivila jsem se. Už tak jsme měli za sebou jednu bitvu a nyní byla před námi druhá a důležitá. Její konec rozhodne o budoucnosti města a jeho obyvatel. Bylo ještě moc věcí, co se mohlo pokazit a co bylo v sázce.
Pokračovali jsme beze slov dál. Snažila jsem se střídat pravidelně nohu za nohou a ignorovat bolest, která mi ze zranění vystřelovala.
Po několika metrech se ale Brandon zastavil.
„Sedni si. Kouknu se ti na to." prohodil. Chtěla jsem ze zvyku odporovat, ale jeho pohled mě od toho odradil, a tak jsem poslušně klesla do trávy. Rozhlédla jsem se. Kolem byly tlusté kmeny starých stromů, několik keřů a vesměs seschlá tráva.
„To je divné..." hlesla jsem. „V posledních týdnech hodně pršelo. Jak to, že je tady tráva suchá?"
„To je místem." odvětil prostě šerif a klekl si přede mnou a opatrně natáhl mou zraněnou nohu. Sykla jsem bolestí.
„Jak to myslíš?"
„A co myslíš ty? Nenapadá tě, kde jsme?" povytáhl obočí a zkoumal ránu. Jeho otázka mi vězela ale v hlavě. Určitě by se mě neptal, kdybych o tom neměla vědět vůbec nic. Zamyslela jsem se a přemýšla o tom, co jsem se všechno od něj dozvědala o městě a jeho okolí. Nenapadalo mě ale jediné místo, kde měla být seschlá tráva.
Už jsem se chystala odpovědět, ale na poslední chvíli mě něco napadlo.
„Tohle je to místo, že?"
„Záleží, jaké myslíš." poušklíbl se.
„To, kde upálili tu údajnou čarodějku?"
„No, skoro." ušklíbl se a vstal. Pohlédl k mýtině, která byla za keříky. „Tady se kdysi odehrála bitva mezi Jihem a Severem. Právě na toto místo chodila Alice sbírat své bylinky, které jí nakonec stály život." vydechl. „Tahle mýtina si pamatuje úplný začátek. Postarám se, aby si pamatovala i jeho konec." Ani jsem si v tom zmatku a napětí neuvědomila, že jsme skrz les došli do parku. I když nutno přiznat, že park byl od lesa k nepoznání – nebo alespoň tahle část.
„Jsi si ale jistý?"
„Čím?" zvedl ke mně nechápavě pohled od mé zraněné nohy a tázavě mě pozoroval.
„Že chceš do toho jít." odvětila jsem tiše a neuhýbala jsem před jeho pohledem, i když bylo těžké nečervenat se, když mi držel nohu ve svých teplých dlaních. Přitom jsem si vzpomněla na událost u chalupy...
„Ano." vytrhl mě ze zamyšlení jeho hlas. „Dnes se vše rozhodne. A z tohoto pole odejde jen jeden vítěz, ať už to dopadne jakkoliv." pronesl tak odhodlaným a pevným hlasem, že nebylo možné mu to nevěřit. Nadechovala jsem se k tomu, abych něco řekla, ale nakonec jsem opět vydechla. Nebylo možné ho nijak přemluvit. Sklopila jsem raději tedy pohled ke svým rukám.
Brandon svou pozornost přesunul k mé noze. Zachvěla jsem se při tom, jak mi prsty přejel kolem rány a sykla, jakmile jí zmáčkl.
„Je to hlubší, než jsem si myslel," zamumlal si pod nosem a rozhlédl se. Po chvilce si začal sundávat kabát a následně i košili.
„C-co to děláš?" vykoktala jsem ze sebe překvapeně a snažila se nečervenat a přitom na něj nezírat. Děkovala jsem Bohu, že má na sobě alespoň ještě tílko. Zastavil se v pohybu a jedno obočí mu povyjelo nahoru.
„Jen ti tu nohu zavážu." prohodil klidně. Opět přesunul pozornost k mé noze a z kostkované košile utrhl pás látky.
„To jsi nemusel." zamumlala jsem poněkud chabě, načež mi jeho odpovědí bylo jen neidentifikovatelné zamručení. Dost zručně mi nohu obvazoval. „Myslela jsem, že ti pach krve vadí." prohodila jsem po dlouhé době mlčení.
„Vadí." odvětil prostě. „Musím se přemáhat, abych se do tebe nezakousl. Doslova." ušklíbl se. „Ale neublížil bych ti." letmo na mě pohlédl a od blankytně modrých očí se mu odrazil lesk měsíce. Raději jsem nepoukazovala na to, že při smrti Olivera jsem měla jen na kahánku. „Tak, hotovo." vydechl, když mi nohu dovázal. „Zítra se ti na to podívá doktor."
„To není..." má slova přehlušil vzdálený skřek. Ten zvuk mi okamžitě zježil chloupky po celém těle. Brandon byl hned na nohou a pohlédl k nebi, to ale skrývaly koruny stromů.
„Je čas." pronesl a otočil se k odchodu.
„Počkej!" rychle jsem se stavěla na nohy, když jsem ale na zraněnou nohu stoupla, bolestí jsem sykla.
„Kdepak, ty nikam nejdeš." zavrtěl hlavou a díval se na mě přísným pohledem.
„Jsme v tom ale spolu..."
„Kiano, ne." zopakoval pevným hlasem a přešel o několik kroků zpět ke mně. „Tebe se tohle netýká. Je to můj boj." pevně mi stiskl paže, když jsem se s ním chtěla dohadovat. „Už tak je do toho vtaženo více lidí, než se mi líbí." natáhl se pro svůj kabát, který ležel na zemi a přehodil mi ho přes ramena. „Zůstaň tady. Budeš tu v bezpečí. Kdybych se už nevrátil, počkej až harpyje odsud odletí. Bude jim chvíli trvat, než se dají po boji dohromady. Toho využij a zmiz odsud." zalovil v kapse a do ruky mi vtiskl klíče od auta. „Hlavně odtud nevycházej, dokud bude bitva. Slíbíš mi to?" díval se mi upřeně do očí a tiskl paže.
„Slibuji." vydechla jsem nakonec rozechvěle. Po mé odpovědi si snad úlevně oddechl, neboť mu ramena o pár milimetrů klesla.
„Dobře." Vzduchem se ozval další křik. Tentokrát už blíže. Okamžik se ještě na mě díval a pak se otočil k odchodu a zamířil k mýtině. Krk se mi stáhl obavou.
„Brandone!" zavolala jsem za ním. „Ten polibek... co znamenal?" Sledovala jsem postavu, na které si hrály stíny vrhané měsícem.
„To ti povím, až tohle všechno skončí." prohodil po krátkém tichu a měla jsem pocit, že se snad i pousmál. Pak se už otočil a zmizel mi z očí.
*****
Skřeky harpyjí se rozléhaly široko daleko. Krev mi při tom zvuku tuhla v žilách. Schovávala jsem se mezi keři, pod korunami stromů a sledovala mýtinu, na které Brandon stál bez hnutí. Zdálo se, že s ním ty zvuky vůbec nic nedělají.
Uběhlo sotva pár minut od doby, co mě Brandon zanechal pod stromy. Nějakou chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla, že se nemohu skrývat v povzdálí. Musela jsem vědět, co se děje, a tak jsem se pomalu mezi kmeny stromů dostala na místo, kde jsem se nyní schovávala. Bylo to skvělé místo na to, abych viděla, ale sama vidět nebyla.
Náhle jsem sebou trhla. Na obloze se cosi mihlo. V zápětí noční oblohu zahalila velká křídla, která nesla své majitele. Služebné harpyje se ve vzduchu točily dokolečka a řvaly jedna přes druhou. Vypadaly jako supy, kteří krouží nad mršinou. To uvědomnění mnou otřáslo, když jsem sledovala Brandona, jak sám stojí uprostřed mýtiny a netečně oblohu sleduje.
Vzduch pak proťalo zavřeštění silnější, než ty ostatní a na nebi se vytvořil kruh s dírou uprostřed, kterou se k zemi snesla starostka. Jakmile přistála, otrhané šaty jí povlávaly chvíli kolem zkřiveného těla po proměně, než poryv vzduchu, který rozvířila svými křídly, ustal.
Krátce po ní se k zemi snesly i její služebné, které se shromáždily za zády své velitelky. Oproti ní svá křídla složily a jen vyčkávavě situaci sledovaly, stejně jako já ze své skrýše mezi keři.
Brooksová zvedla hlavu a prohlížela si Brandona. Ten se nepohnul ani neprojevil žádnou emoci.
„Už jsem myslel, že jsi to zabalila." prohodil po chvíli ticha klidně Brandon. Na zkřivené tváři starostky, která se jen ztěžka podobala její obvyklé tváři, se objevil úšklebek.
„Tenhle poslední souboj bych si nenechala ujít, Reagene." téměř ta slova zavrčela. Snad to bylo jen díky překážení ostrých zubů, které nyní v ústech měla.
„Dám ti poslední šanci, Brooksová. Seber se i se svými nohsledy a zmizte odsud. Nikomu se pak nic nestane." pronesl šerif dostatečně hlasitě, aby to slyšely všechny. Na to se ale rozlehly podivné skřípavé zvuky, které nejspíše byly projevem rádoby smíchu starostky.
„Nebuď směšný, Reagene." odfrkla si starostka. „Ty jsi tu sám. I ta hlupačka Braxtonová tě v tom nechala... nebo jsi jí taky zabil?"
I přes tu dálku jsem si dokázala představit, jak se Brandon tváří stále stejně, netečně, ale vystouplá žíla na krku ho prozrazuje. Jeden koutek úst se mu nepatrně pozvedl.
„A kdo říká, že jsem sám?" pronesl tiše. Klidně se rozhlédl po harpyjích, které znejistili díky jeho vyrovnanosti. „Teď!" křikl však najednou a jako na povel se z křovin okolo mýtiny vyrojili vlkodlaci. Bez váhání se rozběhli přímo proti zaraženým harpyjím, kterým okamžik trvalo, než si uvědomili situaci, ve které se ocitly. To už ale pár vlkodlaků po nich skočilo a začalo se ozývat vrčení a skřek obou ras. Ve tváři starostky se mihlo překvapení, poté se ale s čirou nenávistí zadívala na Brandona.
„Vlkodlaci?!" zasyčela a pomalými kroky k němu zamířila. Ve svitu měsíce se jí nebezpečně zaleskly ostré, smrtící drápy na rukou i nohou. „Jak jsi to udělal?! Měli tě zničit!"
„I já mám svá tajemství." zavrčel Brandon v odpověď a všimla jsem si, že se mu tvář změnila. I když jsem ho už tak viděla, stále mi to nahánělo hrůzu. Během pár vteřin se z člověka, o kterém jsem si myslela, že ho už jakž takž znám, stal úplně někdo jiný, cizinec. A pěkně krvelačný.
Brooksová už na nic nečekala a s rykem se pustila do svého protivníka.
Srdce se mi splašeně rozbušilo a s každým výkřikem mi tuhla krev. Cítila jsem se hrozně, když jsem sledovala dění na měsícem zalité mýtině, kde proti sobě bojovaly dva „oddíly". Snažila jsem se vyhledat pohledem Kayla, ale byl to nadlidský výkon. Vlci zuživě bojovaly se služebnými Brooksové a míhali se sem a tam. Nezbylo mi nic jiného, než jen doufat, že je Kayl v pořádku.
Tak se můj pohled soustředil jen na Brandona uprostřed všeho toho dění. Ten zůstal sám se starostkou a neustále na sebe naráželi. Brandon se vyhýbal ostrým drápům starostky, která se pohybovala překvapivě mrštně a rychle a sám se jí snažil pravděpodobně poranit křídla, aby se nemohla nad ním vznášet a dorážet na něj i pařáty. Strnula jsem a zalapala po dechu, když ho přeci jen starostka zasáhla a sekla drápem do paže. Po kůži mu začala stékat rudá krev. Zavrávoral a tvář se mu na krátký okamžik zkřivila bolestí, ale vyburcovala v něm ještě větší vztek a hned se v odvetě vrhl zpět na starostku a ještě zuřivěji na ní dorážel.
Dnešního rána, když jsme připravovali vše důležité, mi Brandon vysvětloval i to, co se bude odehrávat při střetu s harpyjí.
Jako upír byl v podstatě nesmrtelný a nezranitelný. Z rukou člověka nezemře, pokud ho útočník nezasáhne kůlem do srdce. Při útoku harpyje byl ale stejně bezmocný jako ostatní. Harpyje měla ve svých drápech zřejmě nějakou látku či jed, díky které dokázala Brandona zranit či zabít.
„Bohužel jsem to zjistil teprve, když jsem se s Brooksovou setkal v bitvě poprvé a od jejích drápů a pařátů jsem byl už málem rozřezaný na půl." pronesl tehdy s hořkým úšklebkem.
Nyní se pral ale jako lev a využíval i svých upířích „schopností", takže někdy bylo těžké zahlédnout, kde zrovna je.
Jak jsem se schovávala ve křoví a jen bitvu jako divák sledovala, cítila jsem se naprosto neschopně. Zatímco mí přátelé dole se bili pro záchranu města na život a na smrt, já nemohla nic dělat, ničím přispět.
Pochopila jsem, proč Brandon trval na tom, abych zůstala skrytá. V té bitvě bych nepřežila ani minutu, to bylo nad slunce jasnější. Obzvláště této noci, za úplňku. Síla všech, kteří podemnou na mýtině bojovali, byla díky plnému měsíci na maximu.
S přibývajícími minutami narůstalo zraněných. Stejně jako harpyje, tak i vlci byli zranění. Někteří leželi bez hnutí, ale z té vzdálenosti jsem jen těžko mohla říct, zda už došlo na ztráty. Doufala jsem pevně, že nikdo dnes nezemře, snad jen kromě vůdců. Byl to buď Brandon nebo starostka. Strach se mi zahryzl do duše a držel mě ve své moci.
Po nějaké chvíli, kdy jsem sledovala děj na mýtině, míhající se těla, útoky i úskoky obou stran, začala na mě padat podivná únava. Ač mne ovládal strach o životy přátel a zvuky okolí mi téměř neumožnily se hnout, pociťovala jsem stav únavy. Oči mi těžkly.
Zmateně jsem se rozhlížela kolem. Mýtina se mi před očima začala míhat a rozplývat. Před očima jsem měla mlhu. Nebo to snad nebylo jen výplodem mé fantazie? Únavou?
Zamrkala jsem, ale mlha nemizela. Stále jí přibývalo. Stoupala a zahalovala všechny pode mnou. Zdálo se ale, že ani Brandon ani nikdo jiný si toho nevšímá. Dál zuřivě bojovali. Najednou jsem sebou trhla. Blízko mě se ozvala rána, doslova jako z děla. Vyděšeně jsem se rozhlédla, ale nikdenikdo. Pak se ozývala jedna rána za druhou. Opět jsem zalétla pohledem na mýtinu, ale buď byli všichni do boje tak zabraní, že si zvuků nevšímali, nebo jsem přicházela o rozum.
Klekla jsem si a rozhlížela se kolem, jak jsem se dál snažila zahlédnout zdroje těch zvuků. Kromě bojujících v mlze, která díky měsíčnímu světlu měla modrý a stříbrný nádech, nebylo po nikom ani stopy. Ozvaly se další střelné rány a tentokrát se k tomu přidalo táhlé naříkání a výkřiky smrtelné agónie. Tělem mi otřásla hrůza. Zacpala jsem si uši, ale zvuky tak byly ještě hlasitější.
Najednou mě polil studený pot. Vzpomněla jsem si na sen, který jsem měla před několika týdny. V tom snu jsem zažívala podobné pocity s rozdílem, že jsem střelce i děla viděla. Tady po nich nebylo ani stopy.
Z ničeho nic se mi zježily chloupky zezadu na krku. Měla jsem pocit, že mě někdo upřeně sleduje. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem ji spatřila. Přímo naproti mně, od místa kde jsem klečela, na druhé straně mýtiny stála postava. Tváře měla bílé jako stěna, nebo to snad dělala mlha kolem? Černé vlasy jí povlávaly kolem těla, ačkoliv žádný vítr nebyl. Stejně tak bílé rozedrané šaty. I přes tu vzdálenost se dívala k mému místu. Přímo na mě.
Hrůzou jsem vytřeštila oči. Tohle byl skutečně můj sen! Rozhlédla jsem se, ale pode mnou bojoval Reagen s harpyjí, ne vojáci z mého snu. Vytáhla jsem si rukáv a štípla jsem se. Ten podivný přelud nezmizel. Ruce se mi roztřásly. Pak jsem si to uvědomila. Ta žena tam nestála. Vznášela se! Byla dobré tři stopy nad zemí.
Hlava se mi zatočila. V ten okamžik se postava pohnula. Nevnímala své okolí. Bez odtrhnutí pohledu ode mne ke mně mířila, aniž by pohnula nohama. Prostorem jednoduše letěla. Zřejmě nějakým kouzlem se mi podařilo zvednout se na nohy. Ucouvla jsem o několik kroků dozadu. Ani to však letící ženu nezastavilo a nebezpečně rychle se přibližovala. Chtěla jsem vykřiknout, ale nenašla jsem na to dech. Letmo jsem zalétla pohledem k mýtině, ale nebyla nejmenší šance, že by mi snad Brandon mohl pomoct. Byl už tak dost zaměstnán.
Čím více se postava blížila, tím více jsem couvala. Toužila jsem utéct, ale přitom jsem postavu nechtěla spustit z očí. Po několika dalších krocích jsem nakonec překvapením hekla, když jsem zády narazila do kmene stromu. Zmateně jsem koukla za sebe, a když jsem se pohledem vrátila zpět, postava stála na pět kroků přede mnou. Nespouštěla ze mě zrak. Snad ani nemrkla. Nehnutě stála a zírala na mě, zatímco já se klepala a div jsem strachem nezešedivěla.
„C-co jsi zač?!" dostala jsem nakonec ze sebe. „Co ode mě chceš?"
Žena natočila mírně hlavu na stranu, jak to dělávají psi, když nerozumí. V jejích očích jsem viděla ale inteligenci. Prsty jsem sevřela do pěstí, abych se udržela na místě. Chtěla jsem otázku zopakovat, když se postava přede mnou konečně pohnula.
„Prokletí se nezmění! Prokletí zůstanou!" vykřikla a než jsem se stačila vzpamatovat, rozběhla se přímo proti mně a... Splynula se mnou.
Projela mnou ostrá bolest. Zhroutila jsem se k zemi. Držela jsem si hlavu v dlaních a kývala sebou ze strany na stranu ve snaze dostat to z hlavy, dostat to ze sebe. Hlava se mi začala točit, žaludek se mi svíral. Každý milimetr kůže mě bolel, jako by se mé tělo trhalo zevnitř, jakoby hořelo. Ta bolest byla nesnesitelná. Slyšela jsem bolestný výkřik, který patřil mě.
Svíjela jsem se a prsty zarývala do země. Z hrdla mi vycházely další a další bolestné výkřiky. Měla jsem pocit, že mi tělo vzplane.
Podívej, ozvalo se mi v hlavě a na to se mi před očima začaly míhat obrazy. Vzpomínky, jak jsem si uvědomila, které ale nepatřily mě. Viděla jsem sebe jako malou holčičku, poskakující po polích. O pár let později jsem klečela před smrtelným ložem ženy, mé matky. Další obrazy byly z období dospělosti. Byla jsem mladá, zamilovala se do staršího muže. Viděla jsem společné návštěvy, vycházky do lesa, kde jsem sbírala bylinky. A nakonec jsem spatřila, jak vycházím z domu s kbelíkem, abych si zašla pro vodu, když se z lesa vyřinul zástup lidí.
Zachvěla jsem se strachem, strachem jenž nepatřil mě. Lidé mě popadli a začali mě svazovat lanem, když náhle tlak lana ustal a místo toho mě pár hrubých rukou popadlo, zavleklo do domu a mrštilo se mnou do kouta. Než jsem se vzpamatovala, dveře byly zavřené a zabarikádované. Bušila jsem na ně pěstmi, volala, prosila. Okna byla zabedněna a zatlučena.
Zmáhala se ve mně hrůza. Strach byl k zešílení. Hledala jsem nějaký otvor, kude utéct. Zbytečně. Neustále jsem křičela, bědovala, prosila. Všichni k mým žádostem byli hluší. Štěrbinou dveří jsem vykoukla a spatřila honosně oblečenou postavu dámy, jak přikazovala a chlandým pohledem přihlížela. Stejně tak jako muž po jejím boku, její manžel.
V ten okamžik se můj strach a lítost přeměnily v hněv. Vykřikla jsem a začala ještě více bušit do dveří ve snaze se dostat ven. Zrada bolela více než mé pěsti, které bušily do dřeva. Pocítila jsem kouř. Někdo z venku zapálil dům.
Oheň rychle chytl a plameny se drásaly vysoko. Oči mě štípaly, přemohl mě dusivý kašel. Nedokázala jsem se nadechnout. Z posledních sil jsem se zachytila stolku a z plných plic jsem zakřičela:
„Vlci jsou vaší noční můrou, vlků se bojíte, vlků budete!" přemohl mě kašel. Sípala jsem ve snaze nabrat čistý vzduch do plic. „Starostko, nikdy ty ani jiné ženy tvého rodu nepoznáte, co je to láska! Bezcitná, chladná fúrie!"
Ta slova mnou otřásla, jako by si vyčerpala zbytek mých sil. Kolem těla jsem cítila nesnesitelné horko. Nakonec jsem zavřela oči a byla to černota.
Z očí mi stekly slzy bolesti, zrady. Pevně jsem sevřela ruce v pěst a zhluboka oddechovala.
„Vše zůstane tak jak bylo dáno!" ozval se mi v mysli hlas a já s ním souhlasila. Zhluboka jsem se nadechla a vykřikla jsem. Do toho výkřiku jsem dala veškerou svou zlobu, strach, bolest, bezmoc. K obloze vystřelilo několik vylekaných ptáků.
Nic se nezmění, rozhodla jsem se. Pevným, rozhodným krokem jsem se vydala vpřed a cítila jsem, jak se něco ve mně na okamžik zaradovalo, než mě zcela pohltil vztek.
Během chvilky jsem přešla vzdálenost, která mě oddělovala od mýtiny a tentokrát jsem bez zaváhání prošla kolem keřů, za kterými jsem se předtím krčila.
Mlha zmizela. Jasně jsem viděla každého, kdo na poli byl. Můj pohled ale padl jen na jednu osobu. Byla jsem v polovině cesty z kopce, když si mě všimli. Dvě harpyje se vrhly mým směrem. Mávla jsem rukou, snad abych se zakryla. Místo toho však harpyje zavřeštěly a odletěly. Nevěnovala jsem jim nejmenší pozornost. Pohled jsem nespouštěla ze svého cíle. Ten se zastavil, když si mě všiml. Stejně jako Brandon.
„Kiano?" hlesl zmateně. Můj pohled patřil jen starostce. Ta na mě civěla s překvapením, které se změnilo na pohrdání.
„Ty malý červe!" zaskřípala.
„Ne!" zařval Brandon, ale bylo pozdě. Harpyje zaútočila a vrhla se přímo proti mně. Opět jsem mávla rukou. Bylo to lehké, nenamáhavé gesto a přesto to vytrhlo starostku z rovnováhy a zakývala se. Zmateně zamrkala, ale záhy zaútočila znovu. Nepohnula jsem se z místa. Čekala jsem. Harpyje vytasila drápy dravce, který je hodlá zabodnout do své oběti.
Už byla téměř u mě. Než jsem stačila cokoliv udělat, těžká váha mě srazila k zemi a následně sevřela ramena.
„Kiano, prober se!" slyšela jsem šerifův hlas jako z dálky, ač klečel nade mnou a třásl se mnou. „Kiano! No tak!"
Chtěla jsem odpovědět, ale nemohla jsem. Otevřela jsem ústa, ale nevyšel z nich jediný zvuk. Místo toho jsem pocítila, jak má ruka se opět zvedla a žduchla do šerifových ramen. Jako by dostal elektrickým proudem, odletěl jak pírko několik metrů od místa, kde jsem ležela. Bleskově jsem se vyhrabala na nohy a jen tak tak uskočila před dalším útokem harpyje.
Vztekle zavřeštěla, když minula. Vylétla vysoko na oblohu, kde se otočila a střemhlav se snášela zpět dolů, připravena v útoku. Koutkem oka jsem zachytila pohyb a o půl sekundy později jsem chytila Brandona pod krkem a opět ho odmrštila. Zatnula jsem čelisti. Tohle jsem nechtěla! Ani jsem neviděla, kam tělo šerifa odletělo. Chtěla jsem běžet za ním a zkontrolovat ho, ale nemohla jsem! Zlost mě poháněla kupředu a pohled se mi zabodával do přibližující se harpyje. Pak mi to došlo. Nic z toho, co jsem cítila, dělala, jsem nebyla já. To něco ve mně mě ovládalo!
Alice! Uvědomila jsem si a jako v odpověď jsem zaslechla vzteklý výkřik vevnitř sebe. Starostka zavřeštěla. Byla už jen kousek nade mnou. V tom má ruka sklouzla za záda, kde nahmatala chladnou hlaveň pistole. „Ne!" vykřikla jsem v duchu a snažila se s tím bojovat, duch Alice ale byl silnější. Jediným pohybem zamířila a než se mohla starostka vzpamatovat, čtyřikrát vystřelila.
S nelidským řevem se harpyje zřítila k zemi a v rychlosti, kterou nabrala, udělala několik kotrmelců a odletěla pár metrů, než zůstala ležet. Otočila jsem se a mířila k ní. Byla mrtvá? V tom jsem postřehla, jak se tělo pohnulo a zaskučelo. Snažila se se posadit. Křídla měla prostřílená. Z děr po zásahu tekla krev.
Jakmile mě spatřila, šílená vzteky se vyškrábala na nohy a ohnala se. Stačilo mávnutí rukou a ona s bolestí opět zařvala a stáhla se. Cítila jsem, jak každé máchnutí rukou mě vyčerpává. Trochu jsem sama zavrávorala. Ruka se mi ale natáhla a mířila na ležící a zmítající se harpyji, která vztekle prskala.
Paže se mi roztřásla, když jsem si uvědomila, že mířím přímo na srdce. Bojovala jsem sama se sebou. Ne, nesmím to zmáčknout! Přesto se mi ukazováček na spoušti pohnul.
„Alice Woodová!" ozvalo se zvolání, které mnou projelo jako blesk. Zachvěla jsem se. Zarazila jsem se v pohybu a jen jsem oddechovala. Zlost ve mně zabublala. „Vím, že jsi to ty!" pokračoval Brandon pevným hlasem. Konečně jsem se mohla otočit a pohlédla jsem na šerifa. Kolem bylo ticho. Harpyje i vlci ustali v pohybu a šokovaně vše sledovali. „Opusť tělo, kterého ses zmocnila!" pronesl a propichoval mě pohledem. Udělal několik kroků mým směrem. „Nepatří ti. Smrt Brooksové ti nenáleží!" Zachvěla jsem se další vlnou vzteku.
„Náleží mi více, než komu jinému!" promluvila jsem, ale vyděsila jsem tím samu sebe. Ten hlas byl naprosto cizí, temný. Zjevně to zarazilo na chvíli i Brandona, ale rychle se vzpaamtoval.
„Chápu tvou nenávist..."
„Nechápeš! Nikdo nepochopí!" vykřikla jsem. „Zabila mě, chladnokrevně mě zabarikádovala v domě a upálila. A on jí pomáhal. Pomáhal ženě, kterou nenáviděl!" zavrčela jsem a opět jsem zamířila na starostku, která byla jen kousek od propastí bezvědomí.
„To nebyla ona!" odvětil pevně šerif. „Ano, upálili tě. Muž kterého jsi milovala, tě zradil... ale Brooksová nevydala rozkaz!" Ztuhla jsem. Měla jsem pocit, že nemohu ani dýchat. Pomalu jsem se otočila zpět čelem k němu. Brandon si zjevně oddechl, že získal opět její pozornost. Pomalým krokem ke mně zamířil.
„Nenáviděla tě, to ano. Byla přesvědčena, že jsi jí vzala manžela, který miloval jen jí. Otce jejich dcery." pronesl a obezřetně přistupoval. „Chtěla tě vyhnat z města, daleko od něj, ale..."
„O čem to sakra mluvíš?!" vřískla jsem a ruce se mi třásly.
„Ten příkaz zapálení vydal on. Starosta." odpověděl šerif. To odhalení mnou otřáslo. Stejně jako Alicí.
„Ne, to je lež... byl to srab, jen se díval... on..." cítila jsem, že její zmatená duše bojuje sama se sebou a na okamžik jsem cítila opět vlastní moc nad svým tělem, ale Alice se hned vzpamatovala. „Lžeš!"
„Je to napsané zde!" zvedl Reagen ruku, ve které držel papír. „Je to opis z kroniky." pronesl a papír rozložil.
„Ne! Neopovažuj se!"
„19. sprna, 1890." začal číst. „Dnes jsem byl svědkem strašného činu. Ve městě byl vyhlášen poplach. Alice Woodová, která byla považována za čarodějnici, byla z provozování černé magie odsouzena k okamžitému zničení. Starostka trvala na tom, že se jí musíme zbavit. Povolala co nejvíce mužů, aby ženu svázali. Tvrdila mi, že jí chce dostat jen z města, ač by měla na to vynaložit sebe více peněz ze svého majetku."
Zachvěla jsem se smutkem i zlostí. Bolest kolem srdce mě tížila. Ruka s pistolí mi klesla. Sledovala jsem s bolestí Brandona.
„Shromáždila se polovina mužů z města. V čele se starostkou zamířili jsme k domu A.W. Dívka byla nalezena u domu. Dva muži jí zastavili a dali se do jejího uvazování, když se z davu vyřítil neznámý muž, který jí zajetí lana zbavil. K všeobecnému údivu a zděšení, dívku odvlekl do domu. Na to se z davu objevili další muži s prkny a kladivy. Jakmile muž z domu vyšel, zabarikádovaly jimi dveře i okna. Lidé se začali vzpouzet. Starostka se snažila vše zastavit, ale zatímco vznikl chaos a hádka, někdo dům polil petrolejí a zapálil. Bylo pozdě pro cokoliv. Dům vzplál rychle. Teprve v tom jsem si povšiml muže, který povstal vedle boku starostky. Byl to její manžel, starosta Brooks."
Zachvění ve mně zesílilo, div jsem nezačala zvracet. Útroby se mi všechny stáhly.
„Muž, který s dívkou měl pletky, jí sám nechal zničit. Snad on sám zapálil sirku, kterou svou milenku smazal ze země..."
„Ne!" vykřikla jsem a zhroutila se k zemi. Z očí se mi spustily slzy.
„Dál je informace o prokletí, které jsi vrhla na muže i na starostku." složil Brandon dopis. „Alice... ten muž tě podvedl. To on tě nechal upálit..."
Zachvěla jsem se a zabořila prsty do země.
„O několik týdnů později zmizel z města, neznámo kam. Ještě před tím, než se poprvé projevilo na starostce tvé prokletí. Zradil tebe i ji!"
„Ne!" Ten výkřik mnou zacloumal a opět jsem měla pocit, že se mi trhá každý milimetr kůže.
Z ničeho nic jsem spadla k zemi, neschopna pohybu. Před očima jsem měla černo, ale vnímala jsem, že jsem opět sama sebou. Zamrkala jsem, Brandona jsem viděla pouze přes bílou clonu.
„Už jsi lid Seatownu potrestala dost!" doléhal ke mně hlas Brandona. „Celé město trpí už několik století díky zradě starosty. Je čas vše skončit! Musíš nalézt mír!"
Poslední, co ke mně dolehlo, byl výkřik, který se mi zadral do kůže jako jehly. Pak mě pohltila tma.
Zdravím všechny! Moc se omlouvám za delší odmlku mezi kapitolami, ale konečně je kapitola hotova a zde! Jelikož se blíží finále, jsem velice zvědavá na vaše komentáře, názory, reakce, pocity, dojmy... cokoliv! :D Především doufám, že se kapitola líbila. Všem moc děkuji za "Sledování", hvězdičky a komentáře!
Kapitola XXIV. - Půlnoc vyšla dne 18.6.2016