|| devatenáct // očekávat nečekané ||
Pohled Alice:
Moje oční víčka se otevřela přímo do lesknoucího se světla. Všimla jsem si, že jsem byla v bledě bílé pro mě neznámé místnosti. Zkoušela jsem se trochu pohnout, ale překážela mi v tom ta tvrdá, úzká postel. Neustále jsem slyšela otravné pípání, které mi trochu připomínalo zvuk mého budíku.
Podívala jsem se dolů na mé ruce, které byly omotané divnými hadičkami, které jsem nikdy nechtěla na sobě mít. Pak jsem si všimla, že jsem měla v nose další studenou hadičku a že jsem se nemohla hýbat. Zasténala jsem.
Byla jsem v nemocnici.
Jediná má reakce byla, že jsem začala brečet. Byla jsem na místě, o kterém jsem si vždycky myslela, že bylo peklo. Uvědomění, že jsem tu byla sama a nevěděla jsem, co se stalo, akorát způsobilo, že jsem začala brečet ještě víc. Už jen pohled na tuhle místnost mi vrátilo vzpomínky na to, když jsem tu byla posledně. Moje mysl začínala šílet, protože posledně jsem tu byla při tátově smrti a to všechno se mi postupně vracelo do hlavy.
Prosím, řekněte mi někdo, že právě sním a všechno to bude brzo pryč.
„ALICE!" ucítila jsem úlevu, když jsem uslyšela mamky hlas z venku, po chvilince hned vběhla do místnosti a okamžitě se mnou navázala oční kontakt. „Oh, zlatíčko, ty jsi vzhůru! Díky bohu, že ses probudila!" v očích se jí začaly objevovat slzy štěstí a já se na ní s bolestí koukala.
„M-Mami, kde jsem? Co se mi stalo? Bojím se," zmateně jsem se vyptávala.
Byla jsem na světě už devatenáct let a nikdy jsem neležela na nemocniční posteli. Teda kromě toho, když jsem se narodila, ale tohle bylo poprvé a začínala jsem z toho šílet. V mém dětství jsem nikdy nebyla nijak vážně nemocná nebo jsem si nikdy nic nezlomila, proto jsem nikdy v nemocnici být nemusela.
Máma na mě koukala a hlasitě si povzdechla. „Zlato... ty a Niall jste měli bouračku, když jste jeli do Dublinu. Před dvěma dny mi volali, našli vás na dálnici, nějaký karavan vás v noci neviděl," popotáhla a jemně mě hladila po vlasech.
Niall.
Posledně, když jsem ho viděla, jsme si užívali života, šťastně spolu zpívali a dost se nasmáli. Hádám, že potom jsme se vybourali a já se ocitla až tady.
„Je... je v pohodě?" podívala jsem se na mou mamku. Máma ke mně zvedla pohled a zůstala zticha, a mně hned došlo, že pokud nemá odpověď, tak se něco muselo stát. Ucítila jsem horké slzy, které rychle sklouzávaly po mých tvářích a já sledovala okolí se zaťatými pěstmi. „Mami, prosím tohle mi nedělej. Prosím, řekni mi, že je v pořádku. Nejsem připravená ho taky ztratit, ne, ne," vzlykala jsem.
Její ruka se dotkla mé pravé ruky a já si uvědomila, že má ruka byla tak ztuhlá, že jsem nemohla cítit její dotek. „Alice, uklidni se," utišovala mě. „On bude v pohodě. Je jen trochu víc zraněný než ty. Všechno bude v pořádku," uklidnila mě.
„Jak může být všechno v pohodě. Mami, necítím tvůj dotek a moje celé tělo strašně bolí... nenávidím to, mami. Nemám ráda, když jsem zraněná a už vůbec nemám ráda vidět tebe, jak jsi z toho zničená," popotáhla jsem. „Chci jít domů... chci vidět mého-chci vidět Nialla," rozhodla jsem nakonec.
Ona si jen povzdechla a než mohla cokoli odpovědět, několik doktorů vběhlo do pokoje a mně to okamžitě začalo být nepříjemné. Máma se na mě podívala a postavila se ze židle.
Nikdy jsem nevěděla, že dokážu být tak slabá.
+++
Pohled Zayna:
„Zayne, já nechci, aby ségra taky umřela," podíval jsem se na Rolanda sedícího naproti mně, brečel a schovával si obličej v rukou.
Společně jsme byli v nemocnici v čekárně, obklopeni Niallovou rodinou a Alicinými příbuznými, taky tu se mnou byla má mamka. Už to byly celé dva dny a Alice se pořád nevzbudila, ani Niall.
V tu dobu mě ani nezajímalo, že Niall byl její přítel. I když jsem Nialla opravdu nenáviděl, stále jsem si přál, aby oba dva byli v pořádku, alespoň ale byli mimo riziko smrti. Pamatuji si, jak její mamka klepala na naše dveře a začala se vyptávat, jestli jsme neviděli Alice anebo jejího přítele.
Řekla nám, že Alice neodpovídá na její zprávy a telefonáty. Potom ten samý večer jí zavolali a potom to šlo všechno z kopce. Chtěl jsem to dát vědět Harrymu a její kamarádce Alex-nebo Alexis, nebo jak se to jmenovala, ale věděl jsem, že by se to její mamce nelíbilo.
„Neříkej to, kluku, tvoje sestra bude v pohodě," nikdy jsem nebyl ten typ člověka, co by ostatní utěšoval, ani ten typ, co naprosto miluje děti, ale kdybych se měl vcítit do Rolandovy kůže, pak bych si dokázal představit tu obrovskou bolest a strach o jeho sestru. „Mysli jen na to nejlepší."
„Nechci ji ztratit jako mého tátu," řekl a já nad jeho slovy nadzvedl obočí. Těmi jeho smutnými slovy mi moc nepomáhal, takže jsem se podíval po svojí mamce a ta okamžitě pochopila, že já ho nedokázal zklidnit.
„Budu hned zpátky," omluvil jsem se všem, dal jsem si ruce do kapes a šel někam, kam nemám dovoleno jít, ale já musel. „Pane, sem nemůžete jít," varovala mě sestřička a já se k ní otočil.
„Jdu jen na toalety," zalhal jsem jí.
Chvíli si mě ještě prohlížela a pak kývla. „Tak dobře," po tomhle jsem se otočil a šel dál. Chtěl jsem se usmívat nad tím, jak lehce se nechala obalamutit.
Cítil jsem se nepříjemně, jak jsem tak kráčel nemocniční chodbou. Procházel jsem okolo lidí, kteří skoro umírali. Leželi na jejich posteli, celí zabalení v obvazech a všude jizvy. Pokračoval jsem dál v chůzi, až jsem se ocitl přede dveřmi do pokoje.
Věděl jsem, že jsem neměl dovoleno tam jít. Byli jsme varováni, abychom tam nechodili, dokud nás doktor nepustí. Jenže já byl hrozně zvědavý, co se stalo a jak moc to bylo vážné. „Seru na to," zašeptal jsem si pro sebe a pomalu vešel do místnosti.
Pípání se ozývalo celou místností, zíral jsem na osobu, kterou jsem chtěl vidět. Jeho oči byly zavřené a jeho levá ruka byla obtočená několika obvazy, jeho obličej byl trochu pohmožděný společně s jizvami, které pokrývaly část jeho čela.
Bylo mi ho líto.
Všechen odpor, který jsem k němu cítil, byl okamžitě pryč. Když mi bylo líto Nialla, pak jsem si nemohl představit sám sebe, jak bych koukal na Alice. Věděl jsem, že jsem ji nemohl vidět, protože jen rodinní příslušníci k ní mohli, opravdu mě to štvalo.
I když ani tady bych neměl být, stál jsem tu před klukem, se kterým chodila holka, kterou jsem miloval. Má zvědavost mě převálcovala a já prostě musel vidět, jak moc byli zranění.
Vyrušily mě hlasy, které se ozývaly celou chodbou. Srdce mi okamžitě začalo bít v panice, bez rozmýšlení jsem se rozeběhl ven z pokoje a namířil si to rovnou na toalety, kam jsem původně měl jít.
Ale nemohlo to skončit jen takhle.
Chtěl jsem vidět Alice.
Zhluboka jsem dýchal a díval se na sebe v zrcadle. Měl jsem opravdu tmavé kruhy pod očima, ale ani mě to nepřekvapovalo, protože jsem vždy zůstával v noci vzhůru.
„Ugh, Zayne, musíš si odpočinout," říkal jsem si sám době do zrcadla. „Odpočinout," zopakoval jsem v šepotu. Opíral jsem se rukama o umyvadlo a jemně bouchal svou hlavou o zrcadlo, protože to byla možná jediná možnost, abych přišel k rozumu.
+++
Pohled Alice:
„Ugh, můžeš sakra přestat pípat?" zasténala jsem a otočila se k tomu pípajícímu stroji.
Upřímně jsem nemohla pochopit, jak tu pacienti mohli vydržet spát, když každou chvilinku slyšeli bušit své srdce. Už mě ten stroj opravdu štval, ale byla to jedna z věcí, co mě udržovala naživu a dávala ostatním najevo, že jsem stála žila.
Byla jsem spíše naštvaná sama na sebe.
Naštvaná, že si nepamatuji, jak jsem se ocitla v bouračce.
Naštvaná, že to všechno byla moje vina, že jsme já a můj přítel skončili v nemocnici, protože jsem ho rozptylovala zpíváním pitomých písniček.
Naštvaná, že-
„Alice," moje oči zabloudily směrem ke dveřím, kde stál Zayn. Byla to už nějaká chvíle, co jsem ho neviděla a tohle rozhodně nebyl čas, kdy bych chtěla, aby on viděl mě. Stál přímo přede dveřmi a upřeně zíral přímo na mě.
Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že jsem byla vzhůru a viděla jsem každý pohyb a každý jeho výraz, zatímco tu stál. Ani mě nepřekvapovalo, že nedokázal pochopit, že jsem byla vzhůru, protože mě pálily oči pokaždé, co jsem mrkla, takže jsem měla oči spíše napůl zavřené.
„Zayne," zabručela jsem.
Musím přiznat, že mi bylo docela nepříjemné, že na mě zíral a já vypadala jako totální troska (i když jsem se posledně viděla v zrcadle v mém pokoji). Pomalu šel blíž, slyšela jsem jen jeho klapání bot o podlahu, i když neměl podpatky, stále to bylo slyšet.
„A-Ahoj, ty jsi vzhůru!" sedl si na místo, kde seděla posledně i má mamka. A když už mluvím o mamce - navštívit mě mohli jenom příbuzní.
Jak se sem sakra dostal Zayn?
„Co tu děláš?" tohle jediné jsem dokázala říct.
Popravdě jsem se cítila trochu lépe, když tu Zayn byl. Zvlášť, když on byl ten typ kluka, co se o nic moc nestaral.
„Ššš, jsi zraněná, Alice, proč bych tu neměl být?" zašeptal.
„Proč šeptáš?" zachraptila jsem a on se podezíravě díval po pokoji.
Potom se otočil zase na mě. „Promiň, nemám dovoleno tu být. Trochu jsem se sem proplížil," řekl jemně.
Zmateně jsem se na něj dívala, ale nakonec jsem to hodila za hlavu. Zkoušela jsem se trochu posadit, ale bolest v mé hlavě mě nenechala, tak jsem tu dál jen ležela. „Oh, nemusíš se o mě bát. Bolí mě už jen vidět sebe, jak jsem zraněná. Nechci, aby mě i ostatní takhle viděli," vysvětlila jsem.
„Ty tu nejsi jediná zraněná, Alice," zamumlal si spíše pro sebe, čekal, že to neuslyším.
Trochu se mě jeho slova dotkla, protože tím určitě narážel na ostatní lidi, kteří tu skoro umírali. „Wow, díky za připomínku," řekla jsem tiše. Zayn se na mě ihned podíval a ušklíbl se.
„Ne, ne, Alice, nemyslel jsem to tak, já jen..." zastavil se uprostřed věty.
„Jen co?" naléhala jsem.
Zůstal zticha a upíral svůj pohled na podlahu, aby se vyhnul mému pohledu. „Zayne, no tak, nenapínej mě, řekni mi to," našpulila jsem rty.
On si povzdechl. „Nebude se ti to líbit, Alice, pak budu zase já ten důvod, proč jsi tak smutná," vydechl lítostně.
Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. „To je mi jedno, prostě to řekni," řekla jsem frustrovaně.
„Hele, viděl jsem Nialla a..." nemohl dokončit větu, protože jsem okamžitě ztuhla nad pomyšlením na Nialla. „Vidíš, přesně proto jsem ti to nechtěl říct! Věděl jsem, že budeš reagovat takhle," řekl okamžitě.
„Je na tom hůř než já?" zeptala jsem se zničeně.
„Jo."
„Všechno je to moje chyba," začala jsem brečet.
„To teda není! Dobře?"
Znovu jsem na sebe byla naštvaná. Byla jsem extrémně zničená už jen při pomyšlení na něj. On naprosto miloval a úžasně hrál fotbal, a co když teď nebude schopný ho hrát, jen kvůli mé kravině?
„Já-Já ho miluju, Zayne," vyhrkla jsem.