Probudil jsem se v prázdném domě. Po Buckym tu nebylo ani památky. Dokonce tu nebyli ani věci, které si tu nechával permanentně, jako kartáček nebo náhradní oblečení ve skříni.
Chvíli jsem přemýšlel, co se asi stalo, ale jak znám Buckyho, je hodně nepředvídatelný. Určitě přijde večer. Měl něco důležitého a nechtěl mě tím zatěžovat.
***
Ještě ten večer jsem šel k němu domů. Nebyl tam. Nebyl nikde. A po pár dnech jsem začal mít strach. Přece se mu něco nestalo...nebo ano? Co když už měl dost toho starání se o mě?
Ale...vždyť on je...to jediné, co mám. A protože jsem nechtěl být sám se svými myšlenkami, zamířil jsem do obchodu.
"Tak co, něco nového?" zeptala se starostlivě Kate místo pozdravu.
"Nic..." řekl jsem rádoby lhostejně, ale to mi neprošlo.
"Steve..." obešla pult a objala mě.
"Už je to týden Kate...týden!" zesílil jsem objetí a neudržel slzy. Nechápal jsem to.
"Moc mě to mrzí Stevie..." utěšovala mě. Byl jsem moc rád, že sdílí mou starost, ale lépe mi nebylo. Strávil jsem v obchodě ještě asi tři hodiny a pak jsem zaplatil za svůj nákup a šel domů.
Nemohl jsem se nepodívat, jestli se náhodou Bucky nevrátil domů. I když to bylo úplně na jiné stranu města, než jsem bydlel já, musel jsem, jinak bych dnes neusnul...asi neusnu ani tak. Nebyl tam, tak jsem se otočil na cestu zpět domů.
"Bucky...vrať se mi..." vyklouzla mi myšlenka. Klidně bych se k němu nastěhoval. Vařil bych mu. Udělám všechno jen...chci aby tu byl. Setmělo se, ale já se nebál.
Měl jsem úplně jiné myšlenky, takže jsem neslyšel kroky za mnou, které byli čím dál hlasitější. Byl jsem v tu chvíli tak bezmocný, že jsem se ani nestihl leknout, když mi někdo zezadu zakryl oči a druhou rukou mě jakoby objal tak, abych se nemohl hýbat. Chvilku jsem myslel, že by to mohl být Bucky, který si jen dělá srandu, ale z omylu mě vyvedl známý hlas.
"Koho pak to tu máme takhle pozdě v noci?" Colin.
"Málem bych se lekl, díky, že jsi mě ujistil, že nemám čeho..." pronesl jsem sarkasticky. Nechtěl jsem, aby si myslel, že se ho bojím. Ruku kterom měl na očích mi dal kolem krku.
"Nějakej drzej na to, že tě můžu kdykoli zabít," snažil se neznít naštvaně. Zasmál jsem se.
"Tak už dost!" prudce mě otočil k sobě a vzal mě za vlasy.
"Se mnou si hrát nebudeš, chlapče!" je pravda, že byl tak o dvě hlavy větší, než já, ale respekt jsem z toho určitě neměl. Neřekl jsem nic.
"Ale já bych mohl, co?" řekl opět se škodolibým úsměvem. O co mu jde? Už ani nechodíme spolu do školy. Zatáhl mě za vlasy tak, že jsem zaklonil hlavu na levou stranu a olízl mi krk. To jsem fakt nečekal.
"Seš nechutnej," řekl jsem jen a snažil jsem se ho odstrčit.
"Nechutnej jo? Teď tu nemáš toho svýho kamarádíčka, co by tě chránil co?!" ten jeho výhružnej pohled musel trénovat dlouho.
"Vlastně tu není nikdo," konstatoval.
"Můžu s tebou udělat, co chci..." začal se trošku děsivě smát, to už jsem se mu ale vykroutil a kopl ho do nohy tak, že spadl na zem. Dal jsem se do běhu, ale ten můj kopanec zjevně neměl takový účinek, jak jsem si myslel. Za chvilku jsem byl totiž na zemi pod jeho tělem. "Copak, copak?" ozval se a vstal. Vzal mě za paži, zvedl mě a narazil na zeď nějakého domu. Vytáhl z kapsy nějaký nůž a olízl ho. Toho asi hodně baví olizovat věci.
"Říkal jsem ti, že neutečeš,"
"A já jsem ti říkal, že už se ho nedotkneš," slyšel jsem hlas, který jsem postrádal celý týden.
"Bucky...!" zvolal jsem, když se Colin kroutil v bolestech. Asi je vážně anděl.
***
"Někdy si říkám, jestli si to neužíváš," zamál se. Byl jsem naštvaný. Dělal, jako by se nic nestalo. Ticho nás pronásledovalo až domů. Byl jsem tak šťastný...ale nechápal jsem, co se stalo. Věděl to, ale přesto nic neříkal.
Šel dělat večeři. Dnes jsem ji měl dělat já. Ne, že by mi to vadilo. Přemítal jsem, jestli se třeba nechce odstěhovat. Ah...Bucky, ty budeš můj konec.
***
Ráno jsem se vzbudil jako první. Udělal jsem palačinky. Nedělal jsem je od té doby, co jsem usnul na tom gauči. Musel jsem se usmát. Mám ho tak rád...proč?
"Dobré ráno..." uslyšel jsem za sebou a na mích ramenou přistály dvě ruce. Velké...oproti těm mím.
"Palačinky?" řekl vesele.
"Myslel jsem na ně".
Když bylo jídlo i horký čaj na stole, začal Bucky mluvit:
"Promiň. Promiň, že jsem ti nic neřekl, ani nedal vědět. Ten večer mi přišel dopis od matky, že otec dostal infarkt," v tu chvíli jsem se styděl za to, jak sem s ním v čera nemluvil. Potřeboval podporu a já mu dám opak.
"Naštěstí je v pořádku, ale musel jsem na týden zůstat se sestrou aby s ním matka mohla být v nemocnici. Claire před měsícem odjela do Anglie a vrátí se až zítra a s chůvou jsme ji za takových okolností nechat nechtěli," dokončil své vysvětlení a já na něj jen provinile koukal.
"Promiň...Bucky promiň, já...choval jsem se hloupě. Je mi vážně líto, co se stalo tvému otci".
"Nemáš se za co omlouvat. Najednou jsem zmizel a ani jsem ti nenapsal vzkaz..." usmál se.
"Bál ses o mě?"
"Pff...ne," zalhal jsem.
"Ale bál, vím to," řekl provokativně.
"Bááál ses o měě...!" prozpěvoval, když odnášel nádobí ze stolu.
"To už stačí," zasmál jsem se.
"Dobře, dobře...bál jsem se o tebe," vstal jsem od stolu a zamířil k němu.
"Ty pako! Ani nevíš, jak jsem se o tebe bál..." zašeptal jsem a lehce jsem ho udeřil pěstí do hrudníku.
Bolestně se usmál. Podíval jsem se mu do očí. Chvilku jsme na sebe jen tak koukali a pak jsem se rychle vymluvil na to, že jsem slíbil Kate, že se za ní stavím.
***
"Kate...musíš mi pomoct," vyvalil jsem na ni místo pozdravu.
"Co je? Co se stalo?" dívala se trošku vyděšeně.
"Bucky...vrátil se a...uvědomil jsem si, že ho nechci ztratit..." odpověděl jsem.
"Tak to nakonec přišlo..." usmála se.
"Neboj se, nikam ti neodejde, pokud ho nenecháš".
"Nevím, co bych dělal," přiznal jsem.
Byl jsem tam skoro do večera. Bucky je stejně v práci.
"Sakra! Ten chlap mi vlezl do hlavy." řekl jsem.
"Nevím jak to popsat. Je všude. Ztrácím se ve vlastním světě, ale on mě vždycky přivede zpět. Jako by se stával součástí toho všeho. Je jako...jako východ slunce. Po černé, deštivé noci přijde a všechno je jasnější. To světlo...myslím si, že jsem nic, ale on...v jeho očích jsem...v jeho očích jsem tak vzácná osoba...jsem...on je..." došla mi slova. To, co jsem si právě uvědomil mi vzalo dech. Že by...co je to za pocit? Jako by se všechno rozzářilo. A když jsem se podíval na Kate a ona se vzpamatovala z toho, co právě slyšela, řekla jen:
„On...ty jsi idiot! Běž!" jen jsem zmateně kývl na souhlas a s pohledem upřeným na Kate, jsem udělal dva kroky dozadu, jako bych chtěl získat jistotu, než jsem vyběhl ze dveří. Vlastně jsem si nebyl jistý ničím. Jestli jsem to, co právě cítím, cítil vždycky...jestli to cítí taky...jestli bude doma...jestli jsem blázen...ale jedno jsem věděl. Ať se stane cokoli, bude se mnou. Běžel jsem čím dál rychleji. Vrazil jsem do dveří, rozběhl jsem se k němu a prudce jsem ho objal.
"Bucky!" Můj kamarád byl trošku v šoku.
"Co se děje?" zeptal se a objal mě taky. Najednou jsem nemohl nic říct. Co když si to jen myslím? Ne, to ne. Musí to být pravda.
"Bucky...máme ještě víno?" zeptal jsem se. Zasmál se.
"Jasně, že jo..." šel do kuchyně a vrátil se se dvěma skleničkami a lahví v ruce. Sledoval jsem každý jeho pohyb. Sledoval jsem náznaky v jeho očích a jeho podvědomé reakce.
Nalil nám a já jsem vypil skoro celou sklenici najednou. Bucky se trošku zarazil, ale na požádání mi nalil znovu. Nechtěl jsem se opít. Jen uvolnit.
"Bucky, musím ti něco říct..." řekl jsem po dvou skleničkách a pro jistotu jsem si přihnul ze třetí.
"Povídej...víš, že mi můžeš říct všechno," usmál se. Chce všechno? Má to mít.
"Já..." byl jsem u něj moc blízko. Sklopil jsem pohled a pakračoval.
"Asi tě...miluju...Bucky," skousl jsem si spodní ret, a zhluboka se mu podíval do očí.