Nic nevidím. Ale jedno vím jistě. Sedím na židli a jsem spoutaná. Už vím proč nic nevidím. Mám okolo očí ovázaný šátek nebo něco podobného. Místností se ozívají kroky. Někdo jde ke mně. Strach se ve mně naplňuje. Jsem v tuto dobu naprosto bezmocná.
"Vstávej!" ozve se hrubí a hluboký hlas. Je to nejspíš muž. Když nereaguji tak se mnou začne třást.
Začnu mručet.
"Už je vzhůru?" tentokrát je to jiný hlas. Takový něžný. Nejspíš žena.
"Jo, už jo." odpoví jí muž.
Začne mi odvazovat ruce a následně nohy. Šátek mi nechá.
"Co se děje? Kdo jste? Proč jsem tady? A kde to jsem!?" poslední otázku skoro zakřičím.
"Moc se ptáš. Vše se časem dozvíš. Teď jdeme." zatáhne mě silněji za paži a tím mě donutí si stoupnout. Přehodí si mě přes rameno. Vyjeknu.
"Kam mě nesete?"
Mojí otázku ignoruje a nese mě dál.
Po delší době mě posadí znovu na židli.