|| devět // litování & Harry Styles ||
Pohled Alice:
„O můj bože, vy jste se políbili!" vypískla Alexis, až jsem se divila, že z toho neskáče radostí.
Právě jsem řekla Ise a Alexis, co se stalo před dvěma dny, když byla ta obří bouřka, a musím říct, že jsem litovala toho, že jsem se o tom vůbec zmínila.
Po tom deštivém dni a všech těch incidentech, co se stalo mezi mnou a Niallem, se situace akorát zhoršila a jak dny plynuly, tak stále zhoršovala.
„My se nepolíbili - on políbil mě," opravila jsem je a Alexis se začala smát.
„To ale nemění nic na tom, že jste se líbali," nenechala se Isa.
Vždycky měla o všem pravdu, a jak už jsem řekla - dávala skvělé rady pro ty, co nebyli ve vztahu.
„Já prostě... já prostě nevím holky. Je nepříjemný pocit, že má přítelkyni a-''
„Ser na jeho přítelkyni, Alice, ten kluk tě má rád a sama jsi řekla - on byl ten, co tě políbil. Ber to s klidem," skočila mi do řeči Isa.
„Ne, ne, vy mi nerozumíte! Vám to nedošlo? Vy to vidíte jako nějakou strašně romantickou věc, ale ono to tak vůbec není! Políbil mě jen, protože se cítil špatně," vyhrkla jsem.
Alexis se ušklíbla a podívala se na Isu.
Nejsem blbá. Moc dobře jsem věděla, co si o tom myslí.
„Jasně, jasně. Jo vlastně - nechtěl Josh, abychom šly uklidit ten regál?" řekla jí Isa a ona rychle přikývla, že s ní půjde.
„No jo! Jdeme, uvidíme se později, Alice?" řekla Alexis neobratně.
Vzhlédla jsem nahoru a zakroutila hlavou. „Ne, hele, řekněte Joshovi, že jsem šla domů dřív," zamumlala jsem na ně a při tom jsem si sundávala jmenovku.
Alexis se na mě zmateně dívala a pak se otočila na Isu. „Nikdy jsi neodcházela takhle brzo, Alice, vždyť víš, že jsme ty řečičky o puse nemyslely tak vážně," omlouvala se mi Isa.
„To není kvůli tomu. Potřebuju trochu klidu, uvidíme se zítra," rozloučila jsem se a namířila si to do místnosti, kde jsme měli své skřínky.
Cítila se špatně, že jsem tohle všechno dělala. Vypadala jsem potom jako nějaká holka, co všechno brala strašně vážně, ale koho to zajímalo.
Všichni potřebujeme chvilku klidu od všeho a na určité věci zapomenout.
Když jsem vstoupila do místnosti, spatřila jsem napůl nahého kluka, převlékajícího se do svého normálního oblečení.
Byl to Harry.
Než si stihl nandat svou košili zpět, spatřila jsem několik tetování na jeho těle, ale neměla jsem náladu se nad tím rozplývat či tak něco, takže jsem ignorovala jeho přítomnost a vydala se ke své skřínce. Vyndala jsem si z ní svoje věci, prudce skřínku zavřela a dala jsem si batoh na záda.
„Ty se nebudeš převlíkat?" otočila jsem se k Harrymu, který na mě stále zíral. „A proč vůbec odcházíš tak brzo? Nekončíš náhodou až hodinu po mně?" dodal potom.
Pokrčila jsem rameny. „Nepřevlékám se tu. Odcházím, protože se necítím zrovna dobře." Snažila jsem se znít klidně a příjemně, ale nějak jsem se nemohla přenést přes to, že jsem byla naštvaná na svoje kamarádky.
„Jsi v pohodě?" zeptal se a já rychle přikývla.
„Seš si tím jistá? Slyšel jsem, jak třískáš těmi dvířkami od skřínky," řekl. Myslím, že Harry zpozoroval moje chování už ráno, takže hádám, že tušil, že jsem naštvaná.
Zasmála jsem se. „Co se tím snažíš říct, Stylesi?"
Na jeho obličeji zazářil úsměv a pokrčil rameny. „Že odcházíš, protože jsi kvůli něčemu naštvaná," hádal. Usmála jsem se na něj a on se dál smál.
„Docela dost... každopádně, měla bych vypadnout, než přijde manažer a přikáže mi tu zůstat," odpověděla jsem a srovnala si tašku na zádech.
„Já už jdu taky, takže jsme na tom stejně," ušklíbl se.
Oba jsme rychle prošli obchodem. Musím uznat, že jsme vypadali opravdu podezřele, jako bychom něco kradli, ale co jako? Užívala jsem si to a aspoň mě to nenutilo myslet pořád na ty samé věci.
„Kde máš auto?" zeptala jsem se ho.
Očekávala jsem, že ukáže na nějaké vážně drahé auto, ale on odpověděl něco, co jsem vážně nečekala: „Um, nemám auto. Jezdím autobusem," skousl si nervózně ret.
Cítila jsem se spíš zmateně, než šokovaně. Vypadal jako ten kluk, co si mohl dopřát cokoliv chce, ale on jezdil autobusem? Kluk jako on si nezasloužil jezdit autobusem.
„Oh, co? Ty si ze mě děláš srandu?" podezírala jsem ho, ale on zatřásl hlavou.
„Um, právě jsem se sem přestěhoval ze severu Londýna. Musel jsem tam všechno nechat," vysvětlil mi.
„Počkej, ty tu žiješ sám?" zeptala jsem se a on přikývl.
„Uh, jo, proč myslíš, že tu pracuju? Mamka a starší sestra tam zůstaly, ale já se rozhodl přestěhovat se sem do Irska," usmál se. Podle toho, jak to říkal, si to tu asi užíval.
Usmála jsem se a pak si dala rty k sobě. „Ok, tak další otázka. Chceš jet se mnou, nebo pojedeš autobusem?" zeptala jsem se.
„Jet s tebou?" odpověděl.
Podívala jsem se nahoru k němu a zasmála se. „Jo, autem."
„Tvým autem?" zeptal se znovu a já se musela zasmát ještě víc. Vypadal překvapeně, ptal se na tolik otázek, ale snažila jsem se být milá, jak nejvíc jsem to dokázala.
„Ano, Harry. Mým autem."
„Dobře, ale kam pojedeme?" zeptal se, když jsem vyrazila na parkoviště k mému autu.
„Nikam extra, pojedeme na fotbalový trénink mého bráchy. Končí to v půl deváté, ale budou tam mít nějaké občerstvení či co, zvu tě," řekla jsem.
Najednou jsem se cítila nervózně nad tím, co jsem udělala. Nikdy jsem se nezeptala kluka, jestli někam nechce jít anebo nikam jsem ho nikdy nepozvala, aniž bych věděla, jestli vůbec někam chce. Nemusela jsem se dneska bát, protože Niall trénoval v pondělí, středu a pátek, dneska bylo úterý.
Nebylo se čeho bát.
Pohled Nialla:
„No tak, kluci, musíte zabrat!" zakřičel jsem na tým.
Před sebou jsem viděl Rolanda, jak sprintoval přes celé hřiště. Byl zpocený, věděl jsem to, protože vlasy většiny kluků z týmu byly mokré, stejně tak i moje, jelikož jsem se rozhodl běhat s nimi kolečka.
„Poslední kolečko a začneme náš poslední cvik," zakřičel Louis přes hřiště.
Rozhodli jsme se, že budeme dneska vyučovat oba dva, protože jsem opravdu neměl co dělat doma, takže jsem trval na tom, že budu trénovat s klukama. Moje oči se ale soustředily především na Rolanda. Nedivil jsem se. Byl to Alicin malý brácha, samozřejmě, že jsem na něj dohlížel.
On se mnou ale nemluvil, protože tu dneska byla Natalie a on moc dobře věděl, že jsem Alice políbil. Necítil jsem se s Natalií dobře, protože jsem v poslední době měl v hlavě jen Alice.
Jenže to, co se stalo před dvěma dny mezi mnou a jí, byla jen scéna, která byla zase rychle zapomenuta. Po té puse mě objala a omluvila se mi - jenže další den se mě zase snažila ignorovat. Byla to moje chyba. Já byl ten, co ji políbil, a teď jsem měl špatné svědomí vždycky, když jsem viděl Natalii.
„Zlato, kolik je hodin?" zeptala se mě Natalie, nejspíš byla vyčerpaná. Byla znuděná a celý den vypadá otráveně, takže jsem očekával samé fňukání.
Podíval jsem se dolů na své hodinky a odpověděl jsem jí: „Je 8:10."
„Proč nemůžeme odejít, Ni? Myslím, že Louis, nebo Lou, nebo jak mu to říkáš, je tu s klukama, zvládne je pohlídat. Potřebuju si koupit ty nové boty, co jsou ve výprodeji ve Windsdoru." Její ruka se opřela o moje levé rameno a já si povzdechl.
Díky bohu, že nevěděla, že jsem dneska neměl trénovat vůbec, protože to by mě jinak přemlouvala už od začátku. „Lásko, uvidím, co můžu dělat, trénink už stejně skoro končí," odpověděl jsem jí.
„Dobře, ale slib mi, že mě vezmeš do toho obchodu?" prosila a já jen rychle kývl hlavou na znamení souhlasu. Seděl jsem tu s ní asi pět minut, dokud jsem neuslyšel volat Rolanda jméno jeho sestry.
„Alice?" běžel k ní přes hřiště, a když jsem se otočil na ni, trochu jsem se lekl.
Nebyla tu sama, nějaký kluk šel vedle ní.
Pohled Alice:
„Přišla jsi trochu dřív," zašeptal Roland a při tom stále civěl na Harryho vedle mě.
„Já vím! Chtěla jsem se tu najíst," slabě jsem se usmála.
Roland lehce přikývl a ukázal na Harryho. „Dobře, kdo je to?" zeptal se. Skousla jsem si ret a podívala se na Harryho, který byl nejspíš nadšený, že může sledovat kluky hrát fotbal.
„Uh Rolande, tohle je můj kamarád z práce, Harry. Harry, tohle je můj mladší bráška, Roland," představila jsem je navzájem.
Harry mu podal ruku, aby si s ní potřásli, ale Rolandovi málem vypadly oči z důlků, když spatřil tetování na jeho ruce. „Whoa! To jsou pravé tetování!" vykřikl a Harry se zasmál.
Když si tak povídali, moje oči mezitím spatřily to nejhorší, co dnes mohly.
Byl tu on, s jeho přítelkyní s divně vypadajícím obočím, celý zamilovaný do ní se na ni sladce usmíval. Všechno se to ještě zhoršilo, když se Niall otočil směrem ke mně a spatřil, jak na něj zírám - přísahám, že to bylo den ode dne horší.
V tu chvíli jsem se cítila dobře, že jsem s sebou vzala Harryho. Ne, nechtěla jsem, aby žárlil nebo něco, ale Harry mě nutil, abych se nesoustředila jen na Nialla. Dnes tu vůbec neměl být, neměl dnes trénovat.
„Hej, kluci, koukejte na jeho tetování!" zařval na jeho tým Roland a oni si dali malou přestávku. Všichni dvanáctiletí kluci se namačkali okolo Harryho a pozorně zkoumali všechna jeho tetování, zatímco já tu stála jak nějaké páté kolo od vozu.
Vypadá to, že jsem byla páté kolo od vozu všude.
„Kluci, trochu osobního prostoru pro mého kamaráda!" zakřičela jsem do jejich malého kroužku a vytáhla Harryho od nich. Harry vypadal s nimi tak šťastně, když jim mohl vyprávět o všech těch tetováních, ale já tu nehodlala celé hodiny jen stát a koukat se přes celé hřiště na ty dvě hrdličky.
„To je tvůj přítel?"
„Tvůj přítel je fakt super!"
„Viděla jsi to jeho tetování?!"
Křičeli na mě kluci ze všech stran. Cítila jsem, jak se mi obličej trochu červená, takže jsem rychle odvedla Harryho k jídlu, které bylo za tribunami. Ulevilo se mi, když jiný trenér zavolal na kluky, že přestávka skončila.
„Hele, ten kluk, který tam seděl s tou holkou... to byl Niall?" pošeptal mi Harry.
Když jsme sem jeli, Harry se zajímal o to, co se se mnou děje, takže jsem mu to vyprávěla celou cestu a on věděl o celém tom komplikovaném vztahu mezi mnou a Niallem. On mi zase vyprávěl o celém svém životě, takže to byla opravdu zajímavá jízda autem.
„Jo, to byl on," pošeptala jsem mu nazpět.
„Takže počkej. Ta holka je ta samá, co tě vlastně přišla s jejím tátou vyhodit z práce? Ta, o které jsi mi říkala?" uculoval se hloupě.
„Přesně tak."
Harry se zasmál a zakroutil hlavou. „Proč je stále s ní, když tě polí-''
„Poslouchej, nechci o něm mluvit. Pojď si objednat jídlo, jo?" zamumlala jsem otráveně a šla si stoupnout do řady s hot dogy. Harry jen pokrčil rameny a přidal se ke mně.
Oba jsme tu stáli ve velké frontě, která strašně pomalu ubíhala. „Už jsem ti někdy říkal, že jsi hrozně malá?" zavtipkoval Harry a zasmál se.
Ušklíbla jsem se a překřížila si ruce na prsou. „Nebo jsi možná ty až moc vysoký."
Pohled Nialla:
„Ne, jsem si jistý, že ty jsi prostě moc malá, ale hodíš se na svoji výšku. Rýsuje to tvůj vzhled," zasmál se.
Zaťal jsem nad jeho slovy čelisti.
Nebyl jsem naštvaný, že tu Alice byla s ním, vadilo mi jen, že jsem stál ve frontě přímo za ní a ona stále nezpozorovala, že tu jsem. Nikdy jsem neviděl Alice se takhle smát - dobře, ona se nikdy takhle nesmála se mnou.
Možná byl ten kluk její další bratranec? Nedělej hned ukvapené závěry, Horane.
Mohl to být další bratranec a já jsem na něj hned musel žárlit.
Alice a ten kluk se už mohli posunout ve frontě, ale byli tak zaneprázdnění sami sebou, že si toho nevšimli. „Um, promiňte, už se můžete posunout! Prosím, rychle, akorát zdržujete frontu." Chtěl jsem Natalii zastavit, ale ona už to dořekla.
Cítil jsem, jak mi rudnou tváře, když jsem viděl Alice a toho kluka, že se na nás otočili. Její pohled se okamžitě přesměroval na mě a koukala na mě, jak kdyby ani nedýchala. Její úsměv rychle zmizel pryč a já cítil zklamání. „Ugh, to jsi ty," začala do ní rýpat Natalie.
„Pardon, že zdržujeme," řekla tiše Alice předtím, než se otočila zpět na toho kudrnatého kluka a postoupila si ve frontě.
„Jasně, příště se jděte pošťuchovat někam jinam," promluvila znovu Natalie.
„Natalie, přestaň," drkl jsem do ní a koutkem mého oka jsem viděl, jak mě propaluje pohledem.
„Přestaň s čím, Nialle? Nejdřív se snažila svést tebe a teď je tu s nějakým jiným chlapem," naříkala. Cítil jsem se provinile, když to dořekla. Já jsem totiž ten, co políbil Alice a při tom chodil s Natalií.
Začal jsem být ještě víc nervózní, když se Alice otočila zpět k nám. „Co prosím? To je ten důvod, proč ses snažila vyhodit mě z práce? Protože sis myslela, že ti chci přebrat kluka? Tak to se fakt pleteš," poznamenala a já okamžitě pustil Nataliinu ruku.
„Natalie, ne-''
„Pšt, já vím, že jsi chtěla Nialla, ale naštěstí má mě. Znám Nialla až moc dobře, on by nechtěl takovou holku, jako jsi ty." Alice se zdržela zatím stranou nad Nataliinou větou a ten kudrnatý kluk na mě zklamaně koukal.
Překvapilo mě, že Alice pokračovala v hádce, ale byl jsem za to dost nerad. Mohl jsem určitě říct, že se jí to dotklo, bylo to slyšet v jejím hlase. „Hej, stop!" ten kluk vedle Alice vstoupil dopředu, a i když jsem nechtěl, přistoupil jsem blíž k Natalii.
Ten kluk zíral přímo na mě. „Kterou z nich budeš radši obhajovat?" řekl mi a mně spadl pohled dolů.
„Mojí přítelkyni, koho jiného?" odpověděl jsem, ale dost rychle jsem mého rozhodnutí litoval.
„Holku, která je moje sestra," odpověděl mi povědomý hlas za mnou. Zklamaně jsem si povzdechl a Alice se obrátila na tu osobu.
„Rolande, pojďme," řekla a vyhýbala se očnímu kontaktu se mnou. Ten kluk a Roland začali odcházet pryč a Alice se ještě před odchodem otočila na nás.
Koukala přímo na Natalii a dívala se na ni zraněným pohledem, tím samým, jako ten den, co jsem ji políbil. „Slibuju ti, že tvůj přítel nikdy nebude chodit s holkou, jako jsem já. Užij si život s ním sama," řekla.
Vzala si své pití a ani jednou se na mě nekoukla.
Pohled Alice:
„To je můj dům," řekl Harry, já pomalu zastavila auto před jeho domem a čekala, až Harry otevře dveře od auta.
„Předtím, než odejdu, chci vědět, že budeš v pohodě po tom... vždyť víš."
Kývla jsem hlavou. „Jsem v pohodě, věř mi. Vlastně se cítím... líp," usmála jsem se na něj.
Lži.
„Dobře, tak se uvidíme v práci zítra?" zeptal se. Přikývla jsem a on kývl hlavou taky. „Dobře, děkuju za odvezení! Rád jsem tě poznal mladíku," otočil se Harry k zadnímu sedadlu a odešel.
Když Harry zabouchl dveře, nastartovala jsem auto a pomalu jela dál v naprosté tichosti.
„Nemám rád trenéra Horana," řekl Roland.
Zkřivila jsem obočí a koutkem oka na něj koukla. „Cože?"
„Řekl jsem, že už nemám rád trenéra Horana," zopakoval.
„Rolande, protože já ho nemám ráda, nezname-'' nenechal mě domluvit a začal mluvit o Niallovi.
„Ne, Alice, jak jsem řekl. Je to podvodník. Viděl jsem to na vlastní oči! Toho deštivého dne tě políbil a byli jste spolu celou noc, dneska se tam líbal se svojí přítelkyní a dělal naprosto to samé. To není správné," řekl. „A potom ještě chránil radši ji než tebe."
„Rolande, chránil ji, protože je to jeho přítelkyně. A Nialla nemůžeš brát za podvodníka, když se mnou nikdy nechodil. Měj ho rád Rolande - je to tvůj trenér," vysvětlovala jsem mu.
„Ale on políbil mou sestru!"
„Byla jsem smutná a potřebovala jsem nějakou podporu. Budeš tomu rozumět, až budeš starší. Přestaňme o tom mluvit, jo?" varovala jsem ho a on přikývl a pokračoval v koukání z okýnka.
Měla jsem pravdu.
Akorát se to zhoršovalo a zhoršovalo.