Hello my dears! Jak se máte? Posílám další díl a doufám, že se vám bude líbit ;)
Vím, že všichni čekáte na nějaký zvrat (muhaha) a můžu říct, že nastane už brzy ;) povídka je totiž jako kruhový objezd: když nezměníte směr jízdy, nikam se nedostanete (ano, dělám autoškolu :D ). Dobře, dost bylo blbých keců :D
Enjoy xx
(A pusťte si k tomu Never Enough ;))
Never Enough
"Jess! Jess, počkej!" ozvalo se asi dvacet metrů za mnou. Otočila jsem se za hlasem a zaregistrovala Ann prodírající se řadami studentů na chodbě.
"Ahoj," pozdravila jsem ji, když se dostala ke mně.
"Jdeš na oběd?" zajímala se.
"Jo, přidáš se?"
"Jo, mám neskutečný hlad," uchechtla se.
Seběhly jsme dolů do jídelny a procpaly se dopředu řady, kde na nás mával Jamie.
"Díky, Jam, ušetřil jsi nám asi půl hodiny času," usmála se na něj Ann. Předbíhaly jsme tady pravidelně, ale nikdy jsme nezapomněly poděkovat dobré duši, která nám to umožnila.
"Za to si účtuju třetinu vaší porce," zazubil se.
"Tak na to zapomeň," ušklíbla jsem se a odnesla si jídlo ke stolu, u kterého jsem se následně posadila.
"Hamburgr?" ušklíbla se Ann.
Já pokrčila rameny a strčila si do pusy hranolku. "Mám salát."
"A?" nadzvedla Ann obočí.
"Takže jím zdravě."
"To ti vážně pomůže," ušklíbla se znovu a posadila se naproti mně.
Chvíli jsme mlčky jedly, pak ale Ann najednou zpozorněla a zadívala se někam za mě. Chvíli koukala a pak se usmála. Když mi došlo, že nejí, otočila jsem se. U stolu s Jamiem seděli tři kluci, z nichž jeden byl Jacob. Každou chvíli zabloudil pohledem k našemu stolu a koukl na Ann.
"Jacob?" nadzvedla jsem obočí.
Ann pokrčila rameny. "Pozval mě na rande."
"Co?! A to mi říkáš jen tak mimochodem?" vyjekla jsem.
"Já ti nevím, bojím se, abych si z něj neudělala záplatu na zlomené srdce, víš, jak to myslím. Jak jsi se vlastně dokázala tak rychle zamilovat do Nialla?" zeptala se, ale než jsem stihla odpovědět, zastavila mě. "Počkat, je mi to jasné. Do něho se prostě nezamilovat nejde."
"Zpomal,"přerušila jsem ji, "teď mě víc zajímá Jacob. Co kdybys mu řekla, jak to cítíš?"
"Nevím, jak mu to mám říct," povzdechla si.
"Přesně tak, jak jsi to teď řekla mně. Že si z něj nechceš dělat záplatu, že potřebuješ čas. Pokud tě má rád, pochopí to."
"Nechceš dělat psychologa?" usmála se na mě Ann.
"Možná," pokrčila jsem rameny a zakousla se do svého hamburgeru.
"Trvá ti to," ozvalo se najednou někde nade mnou.
"Promiň, nemám tak obrovské rychlopohlcovací schopnosti jako ty," ušklíbla jsem se a pokračovala v jídle.
"Asi tě to budu muset naučit," pousmál se, posadil se ke mně a už mi kradl hranolku z talíře.
"Jedeš!" klepla jsem ho po ruce a honem si nacpala do pusy všechny zbývající hranolky, aby mi je Niall nesežral.
"Najednou ti to jde rychle," uchechtl se, zvedl můj prázdný tác ze stolu a vydal se směrem k oknu, kde se tácky vracely.
"Kéž by byl Jacob alespoň z poloviny jako Niall," povzdechla si Ann, když sledovala Niallův pohyb.
"Já bych řekla, že už k tomu nemá daleko," usmála jsem se.
"Jak to myslíš?" podívala se na mě Ann tázavě.
"Vzpomeň si, jaký byl Jacob předtím, než přišel Niall. Arogantní, drzý otrava. A teď... Promiň, musím jít," zaregistrovala jsem pohled Nialla a rozběhla se jeho směrem.
"Měj se!" zavolala za mnou Ann.
"Promiň, mluvily jsme o Jacobovi," usmála jsem se na něj omluvně, "Ann má pochybnosti a já jí chci pomoct. Mám pocit viny, že jsem jí už po druhé vyfoukla kluka."
"Tak to není," chytl mě Niall za ruku, "Ann zatím hledá, stejně jako my všichni. Hledáme někoho, koho bychom mohli milovat. Když už máme pocit, že jsme jej našli, narazíme do zdi. A tak hledáme dál. Někteří nenajdou nikdy, někteří nemají trpělivost a tak se vrhnou do prvního vztahu, který se naskytne a někteří... Někteří mají tu odvahu čekat na to, co si opravdu zaslouží."
"Jo, my jsme ten třetí případ," pousmála jsem se a přitulila se k Niallovi, "ale co tím chceš říct?"
"Že Ann už taky nejednou narazila do zdi a ty za to nemůžeš."
"Kam to vlastně jdeme?" změnila jsem téma.
"Myslel jsem kino a pak k nám, uvaříme večeři a uděláme si hezký večer, protože před Xfactorem už jich moc nebude," pousmál se, "vyhovuje ti to?"
"Naprosto," přikývla jsem s úsměvem.
"A nejlepší na tom všem je, že naši budou pryč a vrátí se až někdy pozdě večer," mrkl na mě spiklenecky a já se uchechtla.
"Myslíš ty někdy na něco jiného?"
"Ne, už ne. Zbavila jsi mě schopnosti myslet na cokoliv jiného, než jsi ty. Někdy mě až děsí, jak moc pro mě znamenáš," naklonil se a políbil mě na čele.
"Nápodobně," usmála jsem se a následovala jej do kina.