part 29 "Welcome to London."

2.8K 185 26
                                    

Zdravím všechny příznivce této povídky a obdivuju je, že to ještě nevzdali. Někdy mě vážně udivuje, kolik lidí tyhle moje výplody čte... Tak jenom pokračujte ;)

Omlouvám se, že je tenhle díl takový... kostrbatý, psal se mi hrozně špatně a je to na něm poznat :/ snad vás to neodradí :)

Enjoy xx

"Vítej v Londýně," zazubil se Niall a položil tašky na postel v pokoji, který se měl na několik dalších dní stát našim domovem.

"Díky," zvedla jsem koutky v mírném úsměvu.

Přešla jsem k oknu a vyhlédla ven na Cockspur Street vedoucí k Trafalgar Square, plnou lidí proudících všemi směry. Musela jsem se usmát. V Londýně jsem byla naposledy, když mi bylo asi pět a moc jsem si to už vážně nepamatovala.

"Mám hlad," vyrušil mě Niallův hlas, "co bys řekla na oběd někde v ulicích?"

"To zní skvěle," otočila jsem se od okna a zpátky si nasadila tlustou šálu, kterou jsem stihla předtím odmotat.

Vyšli jsme s Niallem před hotel a ruku v ruce se vydali směrem k Leicester Square.

"Podle mého mobilu a dalších odborných zdrojů by někde mezi Leicester a Piccadilly mělo být KFC," nakrčil soustředěně čelo.

Já se rozesmála. "Takže věta 'oběd někde v ulicích' vlastně znamenala 'jdeme do KFC'?"

"Víceméně," pokrčil Niall rameny a nevinně se usmál.

Zdroje nelhaly. Po několika minutách chůze jsme se už motali mezi davy lidí proudícími mezi Leicesterem a Piccadilly a kdyby mě Niall nedržel za ruku, už bych se pravděpodobně dávno ztratila. S úlevou jsme zapadli do KFC a pustili se do jídla. Vážně nechápu, jak může někdo nejíst maso, tohle bylo to nejlepší, co jsem ten den jedla. Což vlastně nebylo až tak zvláštní vzhledem k tomu, že jsem nejedla skoro nic.

"Projdeme se?" navrhl Niall po jídle.

Neměla jsem nic proti a tak jsme vyrazili. Propletli jsme se davy lidí a na chvíli zastavili u National Gallery na Trafalgarském náměstí.

"Chceš jít dovnitř?" zeptal se mě Niall a kývl směrem ke galerii.

Já se při pohledu na davy proudící dovnitř ušklíbla. "Myslím, že ne. Je tu těch lidí vždycky tolik?"

Niall pokrčil rameny. "Nevím. Ale nedokážu si představit, že bych tu měl bydlet."

"Mně by v Londýně líbilo. Našla bych si nějaké klidné místo a žila šťastně až do smrti," uchechtla jsem se. "Mám ráda místa, kde to žije."

"Šla bys sem bydlet sama?" tázavě nadzvedl obočí.

Já pokrčila rameny. "Asi ano. Mému příteli se tu totiž nelíbí."

"To jsem neřekl!" ohradil se Niall. "Pokud by to místo bylo klidné, jak říkáš... Všeho bych nechal a šel bydlet s tebou."

"Opustil bys rodiče a Dublin abys mohl bydlet se mnou v rušném Londýně?" nadzvedla jsem obočí pro změnu já.

Niall se pousmál. "Každý jednou opustí své rodiče, aby byl s tím, koho miluje."

"To jako že bys šel kamkoliv bych utekla?"

"Pokud nebudeš utíkat na severní pól," mrkl.

Ta představa se mi líbila. I když to byla jen myšlenka vypuštěná do prostoru. A čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím reálnější mi to připadalo. Bydlet s Niallem v Londýně by bylo něco úžasného. Každé ráno spolu snídat, potom se setkat na obědě v jedné restauraci a večer spolu vyrazit do kina nebo na koncert. A potom...

"Chtěla bys mít děti?" zeptal se zničehonic Niall a já se uchechtla. Evidentně jsme mysleli na to samé.

Zvedla jsem pohled od země a rozhlédla se kolem. Kráčeli jsme po Whitehall směrem k parlamentu, míjeli množství lidí a snažili se nikoho nesrazit.

"Děti?" zopakovala jsem otázku. "Možná... A ty?"

"Já už se na svoje děti strašně těším," zasnil se Niall, "budou tři. Nejlépe holčičky. Budu je brát do parku a na výlety a kupovat jim krásné šaty, aby se cítily jako princezny. Když některé z nich nějaký kluk zlomí srdce, osobně si to s ním vyřídím."

"Budeš skvělý táta," usmála jsem se.

"Myslíš?" podíval se na mě Niall s otázkou v očích.

"Určitě. Ještě mi o nich povídej," zaprosila jsem.

Poslouchat Nialla, s jakou láskou mluví o dětech, které ještě ani neexistují a jak se na ně těší, bylo něco krásného. Není nic přitažlivějšího než muž, který má rád děti.

"Budou mít společný pokoj s roztomilým, růžovým nábytkem a postýlky s nebesy. Každý večer jim při růžové lampičce budu číst pohádky na dobrou noc."

"Růžové?" ušklíbla jsem se.

"Máš snad něco proti?" nadzvedl obočí.

"Jo. Růžová je hrozný kýč."

Niall to přešel protočením očí a pokračoval ve svém básnění.

"Mám už dokonce vymyšlená jména," pochlubil se.

Právě jsme došli k Westminster Abbey a zastavili před katedrálou.

"Jména?" rozesmála jsem se. "Ty jsi horší než některé holky od nás ze třídy! No dobře, pokračuj," kývla jsem, když jsem si všimla jeho vyčítavého pohledu. Vážně jsme jeli do Londýna, abychom mluvili o Niallových neexistujících dětech?

Niall zavrtěl hlavou. "Teď ne. Teď jdeme dovnitř."
A zatáhl mě do katedrály.



Stalker (Niall Horan) CZ ✅Kde žijí příběhy. Začni objevovat