Stalker (Niall Horan) CZ ✅

part 46- "He knows."

Hello everybody! Tak tady máme další díl :) doufám, že se vám bude líbit ;)

Enjoy xx

"Cože? Do Xfactoru? To už je... Panebože," sesunula jsem se po rámu dveří k zemi a složila hlavu do dlaní.

"Myslela jsem, že o tom víš..."

"To ano, ale... Úplně jsem na to zapomněla."

"Nechceš jít na chvíli dovnitř?" pohladila mě Maura po hlavě, "Udělám ti čaj."

"Dobře," souhlasila jsem poraženě.

Naděje, kterou jsem posledních několik minut cítila se vytratila a já se cítila mizerně jako předtím. Možná dokonce ještě hůř. Došla jsem k tomu, že jsem kdysi musela někoho nevědomky zabít, protože se nedalo jinak vysvětlit, za co mě karma trestá. To se mi nemůže nikdy nic podařit?!

Vešla jsem dovnitř a zula si boty. Když jsem věšela bundu, můj pohled se zastavil na Niallově šále visící na věšáku vedle a já si povzdechla. Hlavou mi kolovala jedna a ta samá otázka, stejná už několik dnů. Proč?!

"Posaď se," pobídla mě Maura a postavila přede mě hrnek horkého čaje, "vypadáš hrozně. Jako bys pár nocí nespala."

"Taky že nespala. Alespoň ne moc," vymumlala jsem a zabodla pohled do hrnku.

"Niall taky ne. Chodil po domě jako tělo bez duše, dokonce se chtěl vykašlat na Xfactor," upila Maura ze svého hrnku.

"Vážně?!" vyhrkla jsem. "A jak... Jak zpíval?"

"Nádherně," zaleskly se Mauře v očích slzy, "jsem na něj tak pyšná! Jenom jsem nebyla připravena na to, že tak najednou zmizí..."

"To já taky ne," vyšeptala jsem. "Myslíte... Myslíte, že jej ještě někdy uvidím?"

"Jess, zlatíčko, pojď sem," vstala Maura od stolu a silně mě objala, "moc bych si to přála, protože jsi ta nejlepší holka, se kterou si Nialla dokážu představit. Ale víš... to nikdo neví. Někteří lidé tu pro nás jsou jenom na chvíli. Máme pocit, že je známé lépe než sami sebe a že bychom pro ně udělali cokoliv. Zdají se být jako naše spřízněné duše. Pak ale najednou zmizí tak rychle, jak se objevili. Zanechají po sobě prázdné místo, které se jen těžce zaplňuje někým novým. Jsou to lidé, na které se nikdy nezapomíná. Musíme ale přijmout fakt, že jsou pryč, a smířit se s tím. Naštěstí jsou lidé, kteří nikdy neodejdou, ať už jsou jakkoliv daleko. Jsou to ti, které milujeme a o které se můžeme opřít, když je nám úzko. Jsou tady pro nás, i když se často neshodneme nebo si ublížíme. Nikdo z nás neví, jestli ten člověk, na kterém nám tak moc záleží, zůstane nebo odejde. Jde o to věřit," dokončila a odmlčela se.

"Co je to tady za klubko neštěstí?" ozvalo se za námi a já se otočila. Ve dveřích stál Bobby a usmíval se. "Snad bys neplakala kvůli našemu krákorajícímu synovi?"

Já pokrčila rameny. "Ale krákorá moc hezky."

"No, pokud to není ve tři v noci, tak to není tak hrozné," zazubil se, "dneska máme k večeři jistě něco dobrého a na dva je tu jídla až moc, takže by bylo fajn, kdybys nám s tím pomohla."

"No, já..." začala jsem, ale Bobby mě nenechal domluvit.

"To nebyla otázka."

Já tázavě koukla na Mauru a ta s úsměvem přikývla. Odněkud vytáhla zástěru navíc a dotáhla mě do kuchyně.

"Vždycky jsem si přála mít dceru," řekla, když jsme se daly do krájení zeleniny, "abychom mohly spolu vařit, nakupovat a dělat další dámské věci. Místo toho mám dva syny. Ne, nestěžuju si. Jsou to nejlepší synové, jaké bych si mohla přát, ale jsem moc ráda, že jsi tu s námi."

"To já taky," usmála jsem se, "jste mi teď rodiči víc, než mí vlastní. Víte, ještě půl roku zpátky jsem se cítila tak sama a teď... Díky Niallovi mám školu plnou kamarádů, mám vás, a taky Denise a Grega. Mám všechno, co jsem si kdy přála... Tedy až na něj," došlo mi znovu a můj úsměv povadl. "Kdybych se s ním alespoň stihla rozloučit, kdybych mu stihla říct, že mě mrzí, že jsem odešla, kdybych mu mohla ještě říct, že ho miluju..."

"On to ví, Jess," přimotal se do rozhovoru Bobby a vidličkou ukradl z hrnce kostku masa, za co si vysloužil Mauřin vražedný pohled.

"Vážně?" nadzvedla jsem obočí.

"Vážně. Jinak by ti přece nenechal na své posteli dopis."

"Dopis?!" vyjekla jsem, "A to mi říkáte až teď?!"

"Promiň, až teď jsem si na to vzpomněl," usmál se Bobby provinile a ukradl další maso, načež ho Maura klepla po ruce.

"Jedeš!" zabavila mu vidličku a zabouchla hrnec pokrývkou, "všechno bys to sežral!"

Já je napjatě pozorovala. Každá má buňka křičela po tom, abych běžela nahoru, ale nemohla jsem přece nechat zeleninu z půlky rozkrájenou.

"Ty jsi ještě tady?" otočil se na mě Bobby, "vždyť ti ten dopis uteče! Mazej nahoru!" rozkázal a já si byla jistá, že jsem v životě žádný jiný rozkaz neuposlechla s takovou radostí.

Vyběhla jsem schody do prvního patra a zástěru odhodila neznámo kam. Před dveřmi Niallova pokoje jsem se zastavila a pomalu zmáčkla kliku. Vklouzla jsem do tmavého pokoje a zavřela za sebou dveře.