,,Ahoj mami! Jsem doma!"zakřičela jsem hned jakmile jsem zabouchla hlavní dveř.
,,Ahoj miláčku. Jak bylo ve škole?"odpověděla mi máma.
,,Pořád stejně. Pořád jenom nuda!"
,,Ale zlato. Nebuď taková."ozvalo se společně se smíchem zase odněkud z domu. Nakráčela jsem si to do kuchyně. Máma se skláněla nad kuchyňským pultem a vší silou hnětla rukama těsto.
,,Jaká?"zeptala jsem se jí nechápavě a zároveň zaujatě přičemž jsem si stoupla vedle ní.
Na chviličku se zarazila než mi odpověděla: ,,Taková, která nedokáže si věci zpříjemnit aspoň troškou fantazie."
Obočí mi vyjelo vzhůru což mámu nevím proč pobavilo.
,,Jak by jsi to nazvala?"
,,Jednoduše. Jsi moc praktická a ještě velký realistka."
,,Jak jsi na takovou blbost přišla? Vždyť já mám fantazii."ohradila jsem se a dloubla jsem do ní prstem.
,,Ale asi moc ne. Už od pěti let jsi mi dokázala vše,"zvedla zamoučené ruce a naznačila ve vzduchu uvozovky, ,,'logicky' vysvětlit. Nikdy jsi mi nevěřila, že jsou nějaké víly nebo skřítkové. Moc rychle jsi nám dospěla. Možná to je špatně. Já nevím, ale po mě v tomhle směru nejsi. Já mám fantazie až moc." Usmála se od ucha k uchu a já jí musela dát za pravdu. Dal by si člověk s malou fantazií přebarvit vlasy na zelenou, aby vypadal jako louka na jaře? Asi ne.
,,Sluší ti to."zamumlala jsem a otočila jsem se s úmyslem nenápadně vypařit. To by ale nebyla má matka mou matkou, kdyby mě těsně před prahem do kuchyně nezastavila slovy: ,,Nechceš se mi svěřit?"
Otočila jsem se. Pořád byla otočená k pultu a pracovala na těstě.
,,Něco tě trápí."prohlásila.
Nejistě jsem přešlápla z nohy na nohu.
,,Co by jsi dělala, kdyby se jeden z tvých spolužáků choval jako šílenec? A přitom by za tím bylo něco víc, jenže nevíš co a on by ti to navíc nechtěl říct."vyhrkla jsem dřív než jsem si to stihla rozmyslet.
Čekala jsem cokoliv. Zalapání po dechu. Výkřik hrůzy. Popadnutí mobilu a rychlé telefonování do psychiatrické léčebny. Možná i nezájem, ale rozhodně ne smích. A tohle přesně máma udělala. Hlasitě se rozesmála.
,,Tak, že bych se nakonec mýlila? Tvoje fantazie pracuje na plné obrátky, holčičko!"vypravila ze sebe mezi záchvaty smíchu. Nadzvedla jsem obočí nad jejím chováním. Jako malé ztřeštěné dítě.
,,Ale..."chtěla jsem se ohradit, ale ona mě zvednutou rukou zarazila.
,,Kiro, zamyslela jsi se někdy nad jinou možností, proč se tak chová? Nebo jsi se tvrdošíjně držela svého názoru? Podle mě jsi viděla na něm, to co jsi chtěla vidět. Podstatné detaily jsi vynechala nebo je ignorovala. Zkus se zamyslet nad tím, co jsi přehlížela, a uvidíš, že svůj názor změníš. Určitě je pro to nějaké nevinné vysvětlení."
Než bych měla uvěřit, že je Jared nevinný to radši políbím záchodové prkýnko.
,,To těžko."zamumlala jsem a rychle jsem opustila kuchyň, než by mamka stačila začít probírat další psychologické téma.
Schody jsem vyběhla po dvou a hlasitě jsem za sebou práskala dveřmi pokoje. Zničeně jsem padla na postel a zabořila obličej do polštáře.
Chtěla jsem už jeno odpočívat a poddat se spánku, který mi tížil víčka, ale myšlenky byly silnější a sladké bezvědomí zatlačily dopozadí.
Kdo vlastně jsi?
,,Jak bych se měl chovat?"
,,Rozhodně ne jako vrah! A o úplňku se nechovat jako šílenec, který klepe lidem na okna a oslňuje je svýma zářícíma očima a zubama. A to jsem ani nezmínila tvou nadlidskou sílu."
,,Pokud máš trochu fantazie, dojde ti, co může být ještě horší než obyčejný vrah!"
,,Proč jsi mě sem přivedl?"
,,Nepotřebuju svědky."
Já věděla, že mě chce zabít!
,,Co je na tom vtipnýho?!"
,,N-nic. Jenom... jenom t-to, že jsi úplně vedle!"
,,Možná... kdyby jsi se začal chovat jinak..."
,,Co si o mě myslíš? Kdo myslíš, že jsem?"
,,Že jsi nájemný nebo sériový vrah."
,,Zabiješ mě?"
,,A co když na to přijdu?"
,,Tak ti sám pomůžu sbalit kufry, a koupím ti letenku na Sibiř."
,,Budeš mi věřit, pokud ti řeknu, že to nechci udělat?"
,,Ono to snad je něco horšího?"
,,Do té doby mám ale pro tebe takovou malou radu. Drž se odemne dál."
Kdo vlastně jsi?
S trhnutím jsem se znovu posadila. Jareda jsem měla plnou hlavu a znemožňoval mi normálně fungovat.
Jak to mamka říkala? ,Zkus se zamyslet nad tím, co jsi přehlížela, a uvidíš, že svůj názor změníš.'?
Prsty jsem si zajela do vlasů a vytáhla odtamtud gumičku. Navlékla jsem si ji na prsty a začala ji bezmyšlenkovitě natahovat. Co jsem přehlížela?
Nic! Vše jsem pozorovala až moc dobře. Až tak, že mi něco uniknout mohlo.
Vlasy mi padaly do obličeje a já si je jako vždy zaujatě prohlížela, jak se na slunci skoro rezavě lesknou. Jiná možnost...
Gumička mezi palcem a ukazováčkem mi vystřelila, přeletěla přes pokoj a přistála na ploše psacího stolu, kde se odrazila od květináče s kaktusem a zastavila se až o stoh papírů.
Zamyšleně jsem ty papíry pozorovala, než jsem se konečně zvedla, přešla pokoj a sedla si na židli. Váhavým pohybem jsem si vzala jeden z papírů a propisku. Vše nepotřebné jsem shrnula na kraj, takže polovina věcí popadala. Jen jsem nad další hromadou nepořádku protočila očima a dál ji neřešila. Zajímaly mne jenom detaily...
Takže... co o něm vlastně vím?
Začala jsem se probírat myšlenkami a vzpomínkami a zároveň sepisovat vše na co jsem přišla. Postupně jsem zaplnila skoro celý papír nesmyslnými čmáranicemi. Vzala jsem tedy nový papír a vše znovu přepsala. Překvapeně jsem zírala jen na pár informací, které jsem o něm věděla.
Nepřirozená barva očí, které se rozzáří při každém adrenalinu
Síla
Rychlost
Naštvaně jsem papír zmuchlala do kuličky a hodila na druhou stranu pokoje.
Všechno bylo najednou tak vyčerpávající a mně se proti mé vůli začaly klížit víčka.
Z posledních sil jsem se dostala do postele a okamžitě jsem usnula.
~~~
Ten pocit, že někoho hledám byl nesnesitelný. Nemohla jsem se ani rozběhnout a křičet. Nějaký vnitřní pud mi to zakazoval. Někoho jsem hledala a byla jsem v nebezpečí.
,,Zmiz odtud! Je to nebezpečné!"ječel na mne nějaký hlas. Já ho vnímala jen napůl. Na konci uličky do které jsem právě vstoupila jsem totiž někoho spatřila.
Byl to určitě člověk. To jsem poznala. Byl celý obklopen kouřem z toho co držel v ruce a osvětlovalo to jeho nohy. Jediný zdroj světla v uličce. Světlice.
,,Uteč!"křičel někdo. Teď už jsem ale věděla, že to je jen můj intinkt, kdo mne nabádá k útěku a koho já neposlouchám.
Ta osoba mi byla nějakým způsobem povědomá. Už to jak stála nutilo mé myšlenky k probuzení a já začínala chápat.
Ten někdo se usmál a odhalil tak bělostně bílé zuby. S hrůzou jsem spočinula pohledem na špičácích, které se leskly a byly až nepřirozeně dlouhé.
Pochopila jsem. Tak dlouho mi to trvalo a přitom jsem měla řešení na dosah ruky.
Osoba se na mne přes clonu z kouře poprvé podívala. Oči jí rudě žhnuly a byly najednou to jediné co jsem přes mlhu viděla.
,,Utíkej."zašeptal.
A já utíkala. Jenomže ne moc rychle. Zezadu mne porazil jako demoliční koule a srazil mne k zemi. Upřeně jsem pozorovala betonovou podlahu pode mnou.
,,Pokud máš trochu fantazie, dojde ti, co může být ještě horší než obyčejný vrah."zašeptal mi do ucha hlas jemný jako samet.
Z plna hrdla jsem zaječela a pokusila se posadit, ale nešlo to. Zpanikařila jsem ještě víc. Prosím, ať to byl jenom sen!
Znovu jsem se vzepřela na rukou a začala se zvedat dokud jsem zády do něčeho nenarazila. Rukou jsem se toho nade mnou dotkla a přejela po tom prsty. Bylo to tvrdé a na omak drsné. Dřevo? Technikou válení sudů jsem se překulila na záda a potom se vysoukala i z pod postele. Netušila jsem, jak jsem se pod ni dostala a upřímně... ani jsem to zjišťovat nechtěla. Posadila jsem a jen co jsem se vzpamatovala jsem se posadila a jednoduše jsem si pro sebe začala jako šílenec mumlat informace.
,,Zářivé oči, které se rozsvítí při každém adrenalinu. Velká síla a rychlost s ladností, které by nebyl schopen žádný člověk. Slyší i šeptané rozhovory na několik metrů daleko. Je nebezpečný. O úplňku se nedokáže ovládat a není to on, i když vypadá jako člověk. A... má špičaté zuby. Konkrétně špičáky. Bílé, zářivé a až smrtelně ostré."
Kdo to je?
Celé mi to přišlo jako hra na slepou bábu. Při téhle aktivitě jste také museli poznat koho jste zrovna chytili.
V mém případě to byl Jared a jeho obrovské tajemství. Držela jsem ho celou dobu v hrsti a stejně jsem přes šátek nevědomosti netušila, kdo dooporavdy je.
Kdo má špičaté zuby, nadpřirozenou sílu, rychlost a sluch? A je nebezpečný?
Ztěžka se mi dýchalo. Neviditelný balvan mi tlačil na plíce a omezoval přísun vzduchu.
,,Ne. Prosím! To nemůže být pravda! On nemůže být..."
Z mysli se mi vynořil jeho vražedný pohled ze snu.
A proč ne? Proč by to tak být nemohlo? Copak mi sám neřekl, že stačí jen trochu fantazie?
Rukama jsem se chytila za vlasy a zaskučela jsem.
,,Byla jsem tak slepá."zašeptala jsem do všudypřítomného ticha a klidu. Tehdy večer by mě ani nenapadlo, že by se vše mohlo tak drasticky změnit. Už žádné ticho ani klid.
Dobře... dřív než mě ukamenujete, za tuhle děsně nudnou kapitolu, chci vám říct svou obhajobu. Mám, jak tomu říkám, autorský blok, který zapříčinil prožití pár večerů strávených u wattpadu, kdy jsem jen koukala do prázdna.
V dalšíchkapitolách se budete moc dočkat slibovaného dramatu.
Taky vám děkuju za vaši trpělivost. Od vydání poslední kapitoly narostly reads o 2000. Díky<3 jste moje zlatíčka. Proto věnuju kapitolu všem, kteří mě svými komenty pohánějí dál. Díky <3
Vaše Fancy