„Jsi si vážně jistý?" zeptala se Haruka snad podesáté. Pořád nevěřila, že by byli takhle blízko. Vždyť Yutaka říkal, že před sebou mají nejmíň dva týdny cesty.
„Říkám ti, že to prostě musí být ono. Ti chlápci mají úplně stejné oblečení jako ti, kteří nás napadli v lázních," potvrdil Rinji, skálopevně přesvědčen. Haruka zmateně pohlédla na Reinu, která se s nimi snažila udržet krok.
„Možná se démon přesunul," potvrdila její obavy.
Haručina nervozita vzrostla víc než kdy dřív. Najednou by mohli být tak blízko. I když si myslela, že je na boj vždy připravena, teď nebyla. Ale věděla, že čekat nemůžou. Jakmile se k démonovi dostane zpráva, že jeho podřízení nesplnili svůj úkol, přijdou o moment překvapení. A kdo ví, třeba zrovna ten sehraje hlavní roli.
Navíc ji stále neopouštěla myšlenka na jejího bratra. Jaké bude jejich střetnutí? Využívá ho stále démon, nebo ho už dávno zabil? Pozná, že je jeho sestra? Bude ji chtít zabít?
Pohlcena v proudu svých myšlenek běžela za Rinjim, nevnímajíc okolí. Proto ji vyvedlo z míry, když se Rinji prudce zastavil a schoval se za nejbližším keřem. Přestala se zabývat svými obavami a následovala jej.
Tázavě se na něj podívala. „Co se děje?"
„Někoho cítím," zašeptal a ukázal mezi stromy. „Je jich víc a skoro se nehýbají."
Rinji byl mnohem lepší ve vycítění přítomnosti než Haruka, proto se ani nepokusila o totéž a věřila jeho schopnostem. Zadívala se směrem, kterým Rinji ukázal, nikoho však neviděla. Stromy byly tak blízko sebe, že veškerý výhled zakrývaly.
„Fajn, jaký je plán?" pronesl po chvíli mlčení Rinji.
„Zaútočíme," odpověděla Haruka bez váhání, čímž si vysloužila zmatené pohledy. Ty ji však nevyvedly z míry. „Necháme si tu batohy, aby nás neomezovaly, a vezmeme si jenom zbraně. Proplížíme se co nejblíž k jejich základně, jestli nějakou mají, a zjistíme, jestli je tam opravdu ten, koho hledáme."
„Ještě před hodinou jsi ležela na zemi s bolestmi hlavy. Neměli bychom počkat?" pochybovala Reina o jejím návrhu.
„Možná ještě neví o tom, že nás nezabili. Musíme využít momentu překvapení, dokud ho máme," přesvědčovala ji. A taky se jí to povedlo. Reina přikývla a pohlédla na Rinjiho.
„Asi mají hlídku a stojí u hory, kterou jsme viděli, když jsme sem běželi. Pravděpodobně tam bude nějaká jeskyně nebo něco takového," oznámil Rinji.
„Kolik jich tam je?" zajímala se Haruka. Sundala si batoh ze zad a vytáhla z něj krátký mečík, který si zastrčila za opasek, a dlouhou katanu. Tu upevnila ke svému levému boku. Vlasy si spletla do ledabylého copu a jeho konec svázala obyčejným tenkým provázkem.
„Pět, ale až se dostaneme blíž, určitě jich ucítím ještě víc," sdělil Rinji a také začal zbrojit.
„Proplížíme se, jak nejblíž to půjde. Myslí prohledej i okolní stromy, jestli na nich nejsou střelci," upozornila jej.
Vzala lahev s vodou, odhrnula ze země spadené listí a na suchou hlínu vylila trochu vody. Vzniklé bahno nabrala na tři prsty a roznesla si jej po celé tváři. Vrstvu bláta si nanesla také na holé paže. Rinji udělal totéž. Potřebovali být co nejvíc nenápadní. V jeskyni bude určitě šero, proto je bahno aspoň trochu zamaskuje.
Jakmile byli připraveni, Haruka pokynula hlavou a všichni tři se začali plížit mezi stromy a keři směrem k hoře. Čím více se blížili, tím víc v nich nervozita stoupala. Jejich mysl zaplavovaly ty stejné otázky: Je to opravdu skrýš démona? Ví, že nejsou mrtví? Láká je do pasti?
Mezi stromy se objevila šedá skála. Haruka i Rinji se zastavili a přikrčili se za jedním z keřů. Haruka Rinjimu věnovala jediný pohled, z kterého pochopil, co po něm chce.
„Před horou jsou tři, v hoře dalších pět. Žádní střelci," informoval ji.
Přikývla. „Ty před horou musíme odstranit, a to jak nejtišeji to bude možné." Otočila se k Reině. „Musíš upoutat jejich pozornost. Jakmile se budou soustředit na tebe, zaútočíme my."
Reina pokývala hlavou na souhlas a odběhla směrem k hlídkám. Haruka a Rinji se proplížili téměř k hoře, aby viděli na stráže, ale zároveň aby nebyli zpozorováni.
Reina svoji úlohu zvládla. Tři muži, kteří stáli před nevelkým vchodem do jeskyně, se podezíravě zadívali na šustící keř. Jeden z nich vytáhl z pochvy krátký meč a tichými kroky se blížil ke křoví.
Haruka vyrazila, Rinji těsně za ní. Jejich běh byl téměř neslyšný. Stráže si jich všimli pozdě. Prvnímu Haruka prořízla hrdlo dřív, než stačil vydat hlásku, druhému projela srdcem Rinjiho katana. Dřív než se třetí otočil za zvukem bublající krve, svalila ho Haruka skokem na zem, levou rukou mu silně zakryla ústa a pravou zabodla dýku přímo do jeho krční tepny. Bránila mu v jakékoli možnosti vykřiknout, dokud nepřišel o dost krve a neztratil vědomí. Zvedla se z nehybného těla a do jeho oblečení otřela svoji zbraň, načež ji zasunula zpátky do pouzdra na lýtku.
„Vypadá to, že nic neslyšeli," pronesl Rinji tiše a nakoukl do otvoru, který vedl kamsi do šera.
„Půjdu první, ty půjdeš těsně za mnou a informuješ mě o každém jejich pohybu," poručila Haruka a protáhla se úzkým otvorem do jeskyně.
Neviděla nic, až na světla slabá po stranách. Natáhla před sebe ruku a pomalu šla vpřed, dokud se její dlaň nedotkla chladné skály. Odhadovala, že chodba je asi dva metry široká.
Zaslechla, jak Rinji dopadl na podlahu za ní. „Jak to vypadá?" šeptla směrem k němu, do tváře mu však neviděla.
Po chvíli soustředění odpověděl: „Vlevo jsou dva, vpravo tři."
„Tak jdeme doleva," rozhodla. Dlaň pravé ruky nespouštěla ze zdi.
Jejich kroky byly sotva slyšitelné. Šli po poměrně rovném povrchu, občas zavadili o nějaký malý kamínek. Čím blíž byli, tím se světlo zvětšovalo. Nebyli od něj tak daleko, jak si mysleli.
Nervozita se stupňovala, vysela ve vzduchu, a kdyby chodba byla osvětlená, možná by ji někdo i viděl. Haruce bilo srdce tak zběsile, až se divila, že ho už dávno nezaslechli.
Najednou zeď po pravé straně zmizela. Haruka se prudce zastavila a pokusila se skálu znovu nahmatat. Chodba se rozdělovala.
Ve stejný okamžik Rinji ucítil, jak se postavy daly do pohybu. Směrem k nim. Podíval se na Haruku. V šeru, které světlo poskytlo, viděl aspoň obrys jejího těla, a chtěl ji varovat. Avšak k jeho překvapení vkročila do tmy. Rychle se z prvotního šoku vzpamatoval a následoval ji.
„Jdou naším směrem," špitl, jak nejtišeji mohl, a přitiskl se ke zdi odbočující chodby, kam se světlo už nedostalo. Haruka následovala jeho příkladu, taktéž Reina.
V chodbě, z níž před chvílí sešli, se zprvu mihly dva stíny, následované dvěma urostlými muži s lucernou v ruce. Haruka se natáhla po své dýce, Rinji ji však dotekem zarazil. Nepotřebovali zabíjet další lidi.
Pár vteřin počkali, až neuslyší kroky nepřátel, a vyrazili do osvětlené a podle Rinjiho vylidněné části jeskyně. Na stěnách byly upevněny dvě pochodně, po stranách stály těžce vypadající bedny. Z osvětlené části vedly další dvě temné chodby, nepočítaje tu, kterou zrovna přišli.
Haruka se tázavě podívala na Rinjiho, ten jen pokrčil rameny. Pohlédla tedy znovu na chodby a jednu z nich vybrala.
Bloudili v komplexu dlouho, jednak kvůli jeho spletitosti, jednak taky kvůli nenápadné a opatrné chůzi. Procházeli temnými chodbami a snažili se najít nějaký systém, který by je labyrintem provedl. Vyhýbali se přítomným hlídkám, jak nejlépe mohli, některé z nich museli zabít, aby nepozorovaně prošli dál.
Po mnoha dlouhých chvílích začínala Haruka ztrácet trpělivost a hlavně nervy. Co když tady vůbec není a trmácí se vevnitř hory pro nic za nic? Co když je najde dřív, než oni jeho?
Chodba, kterou právě procházeli, zatáčela prudce doleva. Za zatáčkou se objevila jasná záře, pronikavější než v ostatních chodbách. Už z dálky osvětlovala jejich postavy a tváře. Žádné odbočky, jen přímá chodba.
Všichni přidali do kroku. Cítili, že jsou konečně u cíle. Haruka pociťovala jak strach a nervozitu, tak i vzrušení a touhu bojovat. Touhu konečně to všechno ukončit.
Objevili se v obrovském kruhovitém dómu, který osvětlovalo snad třicet pochodní. Ohromnost jeskyně však neobdivovali dlouho, svoji pozornost rychle směřovali na vysokou pohublou postavu na druhém konci sálu. Měla havraní vlasy po ramena dlouhé a stála k nim zády. Vypadalo to, že si jich osoba nevšimla. Haruka položila dlaň na rukojeť své katany.
„Už je to nějaká doba, co jsme se naposledyviděli," promluvila najednou postava hlubokým, mužským a trochu chraplavýmhlasem. Otočila se směrem k nim a zírala na ně nepřirozeně jasnýma modrýmaočima. „Obejmeš svého bratra na přivítanou?"
Ahoj!
V této kapitole se konečně setkáváme s Toriem, Haručiným bratrem. Takže je živý. Ale co jejich rodiče? A kde je ten démon? Odehraje se boj?