Jarní dítě

Kapitola 4.

„Takže říkáš, že tvůj táta mě kdysi dávno vyzval na souboj a nedokázal mě porazit, a jelikož z tebe chce mít pořádného bojovníka, posílá tě do doja, kde se mu nepovedlo získat prapor?" zopakoval ve zkratce své poznatky z vyprávění chlapce, který se představil jako Rinji.

„Přesně tak," přikývl.

Haruka seděla opodál a bez přestání na mladíka zírala, až to bylo neslušné. Jeho to očividně znervózňovalo, avšak neodvážil se jí cokoli vytýkat.

„Jak vidíš, už učednici mám, takže tě budu muset odmítnout. Navíc nemáme takové výnosy, abych mohl učit dva lidi."

Dívka nezvládla zakrýt úsměv. Trochu se bála, že by Yutaka mohl přijmout někoho dalšího, sama nevěděla proč. Možná se jen bála změny, možná se obávala o své místo v doju. A možná se jí ten kluk jednoduše nezamlouval.

Mladík zašátral v batohu, vytáhl jakousi bílou obálku a položil ji před muže. „S penězi si nemusíte dělat starosti," sdělil neodbytně.

Yutaka vzal obálku a vyndal z ní pořádný pakl peněz. Jak on, tak i Haruka chvíli zaraženě těkali pohledem mezi Rinjim a penězi.

„Tak tedy ukaž, co umíš!" pobídl jej nadšeně a v širokém úsměvu obnažil bílé zuby.

„Cože?!" vyjekla Haruka nechtíc. Poté propálila mladíka pohledem a vyskočila na nohy.

„Hned teď?" zarazil se při pohledu na vstávající dívku. Ta jen přikývla.

Blonďák se také postavil a křečovitě zaujal bojovou pozici, z níž Haruka poznala, že má jen málo zkušeností, pravděpodobně od svého otce. Ani se neobtěžovala pro jakékoli přípravy k boji, jen ledabyle stála na místě a čekala, kdy zaútočí. Viděla, jak se jeho ruka třese.

„Nemůžu útočit proti holce," koukl se téměř prosebně na mistra.

Podrážděně přivřela oči.

„Pak tedy nemůžeš být mým učněm."

Rinji se na chvíli zadíval na špičky svých bosých noh, načež se opět připravil na boj, tentokrát sebejistěji. Haruku však ani to nepřimělo zaujmout bojový postoj.

Rozběhl se proti ní. Jakmile se ale dostal metr před svoji soupeřku, zaškobrtl, zřejmě o svou vlastní nohu, a svalil se na zem jako pytel shnilých brambor.

Dívka se uchechtla. Nejen slaboch, ale i smolař. Takového Yutaka nemůže přijmout. Nedalo se říct, že by na svou škodolibost byla hrdá, ale ulevilo se jí.

Najednou ji něco chytlo za kotník a stáhlo na zem dřív, než se stačila vysmeknout. Se zaduněním dopadla na dřevěnou podlahu.

Udělal to schválně, problesklo jí hlavou. Volnou nohou kopla do Rinjiho ruky, čímž se vysvobodila. Rychle vstala a odskočila od svého soupeře bezmála dva metry.

„Nepodceňuj mě, prosím," požádal ji mladík a konečně se zvedl.

„Neříkej mi, co mám dělat," zabručela, zůstala však ve střehu.

Yutaka přihlížel a pod pichlavým strništěm se spokojeně usmíval. I on mladíka zezačátku podceňoval, příjemně jej však překvapil. Navíc s takovým příspěvkem by nebyl problém přijmout za učně i jeho.

Blonďák se znovu rozběhl. Haruka se jednoduše vyhnula a svalila nezkušeného hocha na břicho. Sedla si na něj a ruku mu za záda skroutila tak, že sykl bolestí. Chvíli se ještě zmítal, poté však uznal svou porážku. Sesedla a spokojeně odkráčela na druhou stranu místnosti.

„Vezmi si svůj meč, mladíku," pobídl Yutaka zájemce o učení.

Nechápavě se na něj podíval. „Ale-"

„Udělej, co říká," vyštěkla Haruka, kterou tenhle nerovný boj začínal lehce iritovat. „S mečem budeš mít možná nějakou šanci na to, abys mě aspoň jednou praštil."

Rinji nejistě přistoupil ke svému batohu a vytáhl meč zhotovený ze světlého dřeva. Vypadal jako bokken, tedy, trochu pofidérní bokken. To se ale dalo od vlastní výroby čekat. Každopádně svůj účel by napodobenina katany splňovat měla.

Sevřel rukojeť v obou dlaních a vyrazil proti Haruce. Už nestála jen tak nedbale. I když byl blonďák očividně amatér, stačila by drobná nepozornost, dobře mířená rána a mohla se zranit.

Švih!

Lehce uhnula prvnímu výpadu. Rinji rychle odskočil, aby mu nemohla uštědřit ránu, a znovu se napřáhl.

Tentokrát se Haruka musela skrčit, aby se meči vyhnula, i když to pro ni nebyl žádný problém.

„Moc pomalý," konstatovala a vykopla mu bokken z ruky.

Než stačil její pohyby vůbec vstřebat, už ležel na zádech. Bruneta na něj svrchu shlížela s nic neříkajícím výrazem.

Ozval se tleskot.

„Nejsi tak marný, jak jsem si myslel. Navíc jsi ochoten zaplatit za sebe veškeré výdaje," pochválil jej. „Myslím si, že dalšího učně ještě zvládnu. Vítej!"

„Co-?" zajíkla se Haruka. „To snad nemyslíš vážně!"

„Děkuju mnohokrát!" ozval se mladík nadšeně a doširoka se usmál.

Dívka spěchala za mistrem. „Ty ho chceš přijmout?" šeptala horečně, „vždyť je to úplnej břídil. Bude tu jenom překážet!"

Rinji uraženě seděl na podlaze. Všechno slyšel.

„Ty sis toho možná při boji nevšimla, ale v tom klukovi něco je," pronesl sotva slyšitelně.

Všimla si toho, jen naivně doufala, že Yutaka ne. Vůbec se jí však nelíbila myšlenka, že nějaký cizinec naruší její život v doju, se kterým byla i přes tvrdý trénink spokojená.

„Říkám ti, že tu nevydrží déle jak týden."

„Ano Haruko, máš pravdu. Někdo by ho tu měl provést. Jsem rád, že se k tomu hlásíš."

Dívka už chtěla protestovat, nakonec však zavřela ústa a otočila se k mladíkovi. Bylo jí jasné, že odmlouvání je zbytečné.

„Vstávej, cizinče," pobídla jej.

Právě přijatému učni se zrovna dvakrát nezamlouval mistrův nápad, avšak nechtěl hned od začátku s něčím nesouhlasit, proto vstal a opatrně se přiblížil k dívce. Stále si pro jistotu udržoval metrový odstup.

Beze slova se vydala z místnosti. Rinji zmateně pohlédl na Yutaku, který mu naznačil, aby dívku následoval. Spěšně hodil batoh na záda a rozběhl se za brunetou.

Procházeli chodbou se čtyřmi dveřmi na obou stranách, přičemž Haruka je jednoslovně pojmenovávala. Rinji téměř nestíhal vstřebávat své poznatky.

„Tady bude tvůj pokoj," otevřela posuvné dveře. Rukou mu naznačila, aby vešel.

Tenké stěny béžové barvy ozdoboval malý obraz, zobrazující bambusový les, po levé straně. Naproti dveřím se naskytoval výhled z okna do zahrady, jež obklopovala celé dojo a byla obehnána vysokými zdmi. Jednoduchá skříň přiléhala k pravé stěně a uprostřed místnosti stál nízký stůl ze stejně tmavého dřeva jako skříň a rám obrázku.

Položil svůj batoh vedle stolu a obrátil se k Haruce, která se už otočila a chystala se k odchodu.

„Díky," usmál se trochu nuceně.

Dívka ustala v pohybu. „Moc se tu nezabydluj, abys potom neztrácel moc času při odchodu," poradila mu, aniž by se otočila, a zavřela dveře.

Ahoj!

Tento díl se mně osobně dost líbí, asi patří k mým oblíbeným. Asi je to přístupem Haruky k novému učni. A představa jejich boje je mi taky velmi milá, takže doufám, že se vám kapitola taktéž líbila :)