Jarní dítě

Kapitola 17.

Haruka ztuhla. Našli ho. Našli démona. A jejího bratra. Byl to vážně její bratr? Na okamžik zapomněla dýchat, zmohla se jen na vystrašený pohled.

Muž v náručí držel jakési černé, chlupaté stvoření. Jeho oči rudě zářily a propalovaly Haruku nebezpečným pohledem. Pak si všimlo Reiny.

„Zase ty?" promluvilo znenadání černé zvíře. Hlas mělo tvrdý, přestože by patřil spíše ženě.

Reina vycenila svoje malé, ale ostré zoubky. „Už se těším, až uvidím, jak se rozplyneš, Marise," procedila skrz zuby.

„Jsi tak moc podobná naší matce, Haruko," poznamenal Torio s kamenným výrazem, který i přes svoji nehybnost, nebo právě kvůli ní, působil strašidelně.

Haruka sevřela katanu pevněji. „Kde jsou moji rodiče?" chtěla vědět, i když se odpovědi bála.

„Škoda, že tě už nemá šanci vidět," poznamenal naoko lítostivě, jako by její otázku vůbec neslyšel.

Tušila, že budou mrtví, ale nemyslela si, že slyšet to ji tolik zasáhne. Rostl v ní vztek.

Rinjimu bylo z těch řečí špatně. Na co ještě Haruka čekala? Vytáhl katanu a rozběhl se proti Toriovi.

Haruka se na něj vylekaně podívala. „Rinji!" křikla na něj, jenže nereagoval. Tasila tedy také svůj meč a rozběhla se za ním. Sál byl dlouhý, takže než se Rinji mohl dostat k muži, trvalo to déle, než by si přál.

Najednou se objevila oslnivá rudá záře, vycházející z místa, kde před chvílí stál Torio. Světlo všechny natolik oslepilo, že se všichni zastavili a zakryli si oči. Jakmile zmizelo, před Rinjim stála vysoká postava s dlouhými černými vlasy, červenýma očima a obrovskými netopýřími křídly.

Využila Rinjiho dezorientace, chytila do dlaní jeho hlavu a rychle jimi škubla. Ozval se odporný praskavý zvuk, jenž se rozlehl celým sálem, načež Rinjiho tělo bezvládně kleslo na zem.

Haruka zděšeně hleděla na Rinjiho pokroucenou postavu. Do očí se jí hrnuly slzy, kolena a ruce se jí začaly nekontrolovatelně třást. Nedokázala od něj odvrátit oči, i když ji pohled na něj neskutečně bolel.

Znovu se objevila záře, tentokrát však čistě bílá. Vycházela od Reiny. Haruka ji však sotva vnímala, v mysli si pořád dokola přemítala Rinjiho smrt. Slzy jí z tváře smývaly zaschlé bahno a tvořily tak drobné cestičky.

Záře zmizela. „Promiň, Haruko," promluvil vedle ní Reinin hlas. Když však přešla před jejíma očima, aby jí znemožnila výhled na Rinjiho, už to nebyla drobná lasička.

Stála před ní vysoká žena s bílými vlasy staženými do copu, který měla přehozený přes rameno a táhl se až k jejímu boku. Na zádech měla složena sněhově bílá křídla. Její svršek připomínal krátké kimono, pravý rukáv měla navlečený, druhý jí volně visel za zády. Levou ruku jí zakrývala dlouhá světlemodrá rukavice, vedoucí téměř až k rameni, nohy jí kryly nadkolenky stejné barvy. Své ledové oči upírala na šklebící se postavu nad Rinjiho mrtvolou.

Až teď si uvědomila, že stejnou záři viděla v lázních, ještě předtím, než ztratila vědomí.

„R-Reino?" pronesla užasle.

„Konečně ti můžu ukázat svoji pravou podobu," odpověděla žena, nespouštějíc oči z Marise. „Ale teď na tohle není čas. Musíš zabít Toria, pak démon zmizí."

„Já... nevím, jestli to zvládnu." Haruka si nemyslela, že by byla schopná boje teď, když viděla, jak někdo láme vaz jejímu příteli.

„Andělé nemůžou zabít člověka, takže jediné, co pro tebe teď můžu udělat, je zaměstnat Marise," sdělila, přičemž roztáhla svá křídla tak rychle, až se vzedmul vzduch. Démon udělal to samé.