Jarní dítě

Kapitola 16.

„Jsi si vážně jistý?" zeptala se Haruka snad podesáté. Pořád nevěřila, že by byli takhle blízko. Vždyť Yutaka říkal, že před sebou mají nejmíň dva týdny cesty.

„Říkám ti, že to prostě musí být ono. Ti chlápci mají úplně stejné oblečení jako ti, kteří nás napadli v lázních," potvrdil Rinji, skálopevně přesvědčen. Haruka zmateně pohlédla na Reinu, která se s nimi snažila udržet krok.

„Možná se démon přesunul," potvrdila její obavy.

Haručina nervozita vzrostla víc než kdy dřív. Najednou by mohli být tak blízko. I když si myslela, že je na boj vždy připravena, teď nebyla. Ale věděla, že čekat nemůžou. Jakmile se k démonovi dostane zpráva, že jeho podřízení nesplnili svůj úkol, přijdou o moment překvapení. A kdo ví, třeba zrovna ten sehraje hlavní roli.

Navíc ji stále neopouštěla myšlenka na jejího bratra. Jaké bude jejich střetnutí? Využívá ho stále démon, nebo ho už dávno zabil? Pozná, že je jeho sestra? Bude ji chtít zabít?

Pohlcena v proudu svých myšlenek běžela za Rinjim, nevnímajíc okolí. Proto ji vyvedlo z míry, když se Rinji prudce zastavil a schoval se za nejbližším keřem. Přestala se zabývat svými obavami a následovala jej.

Tázavě se na něj podívala. „Co se děje?"

„Někoho cítím," zašeptal a ukázal mezi stromy. „Je jich víc a skoro se nehýbají."

Rinji byl mnohem lepší ve vycítění přítomnosti než Haruka, proto se ani nepokusila o totéž a věřila jeho schopnostem. Zadívala se směrem, kterým Rinji ukázal, nikoho však neviděla. Stromy byly tak blízko sebe, že veškerý výhled zakrývaly.

„Fajn, jaký je plán?" pronesl po chvíli mlčení Rinji.

„Zaútočíme," odpověděla Haruka bez váhání, čímž si vysloužila zmatené pohledy. Ty ji však nevyvedly z míry. „Necháme si tu batohy, aby nás neomezovaly, a vezmeme si jenom zbraně. Proplížíme se co nejblíž k jejich základně, jestli nějakou mají, a zjistíme, jestli je tam opravdu ten, koho hledáme."

„Ještě před hodinou jsi ležela na zemi s bolestmi hlavy. Neměli bychom počkat?" pochybovala Reina o jejím návrhu.

„Možná ještě neví o tom, že nás nezabili. Musíme využít momentu překvapení, dokud ho máme," přesvědčovala ji. A taky se jí to povedlo. Reina přikývla a pohlédla na Rinjiho.

„Asi mají hlídku a stojí u hory, kterou jsme viděli, když jsme sem běželi. Pravděpodobně tam bude nějaká jeskyně nebo něco takového," oznámil Rinji.

„Kolik jich tam je?" zajímala se Haruka. Sundala si batoh ze zad a vytáhla z něj krátký mečík, který si zastrčila za opasek, a dlouhou katanu. Tu upevnila ke svému levému boku. Vlasy si spletla do ledabylého copu a jeho konec svázala obyčejným tenkým provázkem.

„Pět, ale až se dostaneme blíž, určitě jich ucítím ještě víc," sdělil Rinji a také začal zbrojit.

„Proplížíme se, jak nejblíž to půjde. Myslí prohledej i okolní stromy, jestli na nich nejsou střelci," upozornila jej.

Vzala lahev s vodou, odhrnula ze země spadené listí a na suchou hlínu vylila trochu vody. Vzniklé bahno nabrala na tři prsty a roznesla si jej po celé tváři. Vrstvu bláta si nanesla také na holé paže. Rinji udělal totéž. Potřebovali být co nejvíc nenápadní. V jeskyni bude určitě šero, proto je bahno aspoň trochu zamaskuje.

Jakmile byli připraveni, Haruka pokynula hlavou a všichni tři se začali plížit mezi stromy a keři směrem k hoře. Čím více se blížili, tím víc v nich nervozita stoupala. Jejich mysl zaplavovaly ty stejné otázky: Je to opravdu skrýš démona? Ví, že nejsou mrtví? Láká je do pasti?