Jarní dítě

Kapitola 7.

„Tak co," naléhal netrpělivě Rinji, „řekneš mi, proč ses uprostřed noci vkradla do mého pokoje a prohledávala mi věci, nebo tu budeme jen tak sedět a mlčet?"

Dívka se neměla k odpovědi. Nabručeně sledovala venkovní hustou tmu, v níž jen stěží rozeznávala obrysy listnatých stromů. Za tu dobu, co s nimi Rinji je, s ním ještě nebyla sama v jedné místnosti. Nedokázala zahnat nepříjemný pocit na hrudi, způsobený z vyplynuté situace. Nechtěla s ním být o samotě, neměla chuť ho poslouchat a odmítala odpovídat na jeho stále přicházející otázky.

Oba seděli na podlaze naproti sobě, jen metr vzdáleni. Rinji si povzdechl a přiklonil se k ní, aby mohl navázat oční kontakt, kterému se Haruka ustavičně vyhýbala.

„Hej, o co se snažíš," zarazila se a pokusila se znovu vzdálit, avšak při prudkém pohybu se znovu ozval naražený bok. Zkřivila tvář, dokázala však potlačit bolestný sten.

V pohledu blonďáka se objevila starostlivost. „Bolí to hodně?"

„Už jsem se cítila líp," odsekla a odtáhla se.

„Vážně mě to mrzí," zahleděl se do země.

Chvíli sledovala jeho lítostný pohled, poté si povzdechla. „Udělala jsem to schválně."

Zmateně se na ni podíval. „Co?"

„To zranění. Mohla jsem tě snadno vykrýt, jenže já jsem chtěla, abys mě zasáhl," přiznala, aniž by se výraz v její tváři změnil. „Myslela jsem si, že by se na tebe mohl Yutaka naštvat a vyhodit tě z doja."

Rinji na ni chvíli nechápavě hleděl a vstřebával nově získané informace. Udělala to schválně? Nechala si ublížit, aby se ho zbavila?

„To mě tak moc nesnášíš?" zamumlal sotva slyšitelně.

Viděla zmatení a lítost v jeho očích. Jako když se pes dívá na pánečka, který ho odkládá do útulku. Na okamžik svého skutku i zalitovala, tento pocit však okamžitě zahnala. Nemohla ji ovlivnit nějaká psí očka.

„Přesně tak," utvrdila svá slova chladně.

„Ale proč?" Rinji už nešeptal, jeho hlas však postrádal obvyklou dávku energie a odhodlání. „Přemýšlel jsem tak dlouho a nepřišel na nic, čím bych tě kdy naštval nebo urazil!"

„Už jen to, že jsi tady, mě štve!" vyštěkla a kvapně se postavila, ignorujíc bolest podlitiny. „Prokaž mi laskavost a už konečně vypadni!"

Už s ním nechtěla vést tuhle konverzaci. Nesnesla pomyšlení, že by v onom pokoji strávila o pár vteřin déle.

Rozevřela posuvné dveře a chtěla vyrazit do svého pokoje. Jenže sotva se stačila zastavit, aby nevrazila do robustní postavy, která jí zatarasila cestu.

Po chvíli ticha se na Yutaku provinile zadívala. „Kolik jsi toho slyšel?"

„Dost," zamračil se, což Haruce stačilo k tomu, aby jí přejel po zádech mráz.

***

Yutaka seděl v tureckém sedu na jedné straně místnosti, Rinji s Harukou vedle sebe na straně druhé. Ani jeden z učňů si nedovolil přerušit nastolené ticho a ani jeden si netroufal pohlédnout na Yutakovu nahněvanou tvář, proto jen zarývali své pohledy do podlahy. Reina seděla vedle muže a tiše poslouchala.

Haruka si byla Yutakových trestů vědoma mnohem více než Rinji. Už jich zažila dost. A po scéně, která se v noci odehrála, naprosto jistě věděla, že tento trest bude krutý. Doopravdy krutý.

„Haruko," promluvil konečně mistr.

Dívce naskočila husí kůže. „Ano?"

„To, co jsem včera slyšel... Byla to pravda?" otázal se, i když už odpověď znal.

„Ano," přiznala neochotně.

Cítila na sobě Rinjiho pohled. To vědomí ji vytáčelo, avšak věděla, že na něj nesmí ani pohlédnout, pokud nechtěla, aby se Yutakův trest ještě zhoršil.

„Nečekal bych, že bys měla takový problém s nováčkem v doju," řekl spíše pro sebe, jeho hlas zněl stále tvrdě. „Doufám, že jsi připravená nést za své činy následky."

Pár vteřin zaváhala s odpovědí. „Ano."

Ticho. Trýznivé ticho, jež Haruku ještě více znervózňovalo. Nebyla si jistá, jestli ji Yutaka trápí schválně, nebo si ještě nerozmyslel, jaký trest jí udělí. Nemohla však dělat nic jiného, než poslušně čekat na verdikt.

„Trest ti vymyslím později, teď můžete oba jít," usoudil nakonec.

Haruka na sobě nedala znát překvapení z jeho odpovědi. Vždy měl spoustu nápadů, jak ji potrestat, a teď nic? Jak dlouho ji chce nechat čekat?

Dívka se spěšně zvedla a opustila místnost, v níž se stále držela napjatá atmosféra. Rinji se také chystal k odchodu, mistr jej však zarazil.

„Teď se k Haruce moc nepřibližuj," doporučil mu muž. „Potřebuje jen čas."

Učeň slabě přikývl na souhlas.

„Nechápu, jak jsi mohla udělat něco takového," řekla Reina Haruce, jakmile ji doběhla. „Zranit se? Jsi blázen? Co kdyby se ti stalo něco vážnějšího?"

Dívka si nahmatala pohmožděná žebra. „Ale nestalo," ohradila se.

„Mohlo se stát," nenechala se lasička odbýt. „Pokud takto budeš riskovat dál, mohlo by se ti to vymstít."

Reina věděla, že její varování nebude brát moc vážně. Možná to byla její kamarádka už pěknou řadu let, ale kdo by se nechal poučovat od malé lasičky?

***

Uběhl týden od Harukiny noční akce a stále nepřišel žádný trest. Z dívky pomalu vyprchala veškerá nervozita z nevědomosti a zapomínala, že ji vůbec nějaký trest čeká. S Rinjim neprohodila jediné slovo, nevěnovala mu ani letmý pohled. Naprosto jej ignorovala.

Rinji se řídil Yutakovými slovy a udržoval si od Haruky jistý odstup. Pokud to bylo možné, nemluvil na ni, snažil se nevěnovat jí pozornost. Občas však jeho pohled sjel k místu, kde právě Haruka trénovala.

„Musím uznat, že se učíš rychle, Rinji," pochválil mladíka mistr s přívětivým úsměvem, „proto jsem se rozhodl, že už jsi připraven jít trénovat do hor."

Blonďák zmateně nakrčil obočí, dívce zacukaly koutky. Když ona byla vyslána do hor, s Reinou strávily v divočině bezmála měsíc. Yutakova zpráva pro ni tedy znamenala nejméně měsíc bez toho otrapy, pokud se tedy vůbec ještě odhodlá vrátit zpět.

Muž, jako by četl její myšlenky, dodal: „S tím souvisí i tvůj trest, Haruko."

Ztuhla a její tělo polilo horko. Co to právě řekl? Že můj trest s tím souvisí? Doufám, že tím nemyslel...

„Půjdeš s Rinjim, pomůžeš mu přežít, poznat přírodu a využít terén ve svůj prospěch."

Haruka se zmohla na jediné slovo: „Cože?!"

Ahoj!

Tak přidávám další kapitolu. Co myslíte, jak to Haruka s Rinjim zvládne? Nepozabíjí se navzájem?

Budu ráda za každý komentář či vote, což je, hádám, něco jako like, že? :D