Běžel rychle ze schodů a ani se neotočil. Mračil se pro sebe a vše v něm vřelo. Zaplavily ho emoce tak, jako už dlouho ne. Nedokázal uvěřit, kolik věcí se může za malou chvíli změnit. A že už je na světě dlouho!
Téměř nezpomalil ani u vstupních bytových dveří, když vycházel na ulici. Jen zaslechl, jak za ním opět dveře cvakly. Doufal, že Kiana tentokrát neprovede žádnou neuváženou hloupost. Tolik ho naštvala svým dopoledním počínáním, ale aby byl sám k sobě upřímný, nepřekvapilo ho to.
Naopak byl naštvaný o to víc sám na sebe. Měl jí hlídat, ale kdyby to udělal, ztratil by soustředění ohledně dopadení vraha.
Vrah... Nedokázal tomu věřit. Jak to bylo možné? Jasně měl před očima to, co se odehrálo více jak před sto třiceti lety. Snad se mu ale dostane rozhřešení na nezodpovězené otázky.
Zahnul za roh domu, kde nedosahovalo světlo z okolních lamp a rozeběhl se tmou. Proběhl ulicí a vběhl pod koruny stromů místního parku. Zastavil se teprve na místě, kde se neudržovaný chodník rozděloval do tří stran.
Pohledem ostražitě probodával okolní tmu. Skze koruny letitých stromů téměř neprocházel svit narůstajícího měsíce a ponuré světlo zašlých lamp parku dostatečně neosvětlovaly své okolí. Ostatně to ani nebylo třeba. Do parku téměř nikdo nechodil, v noci vůbec nikdo. Všude bylo hrobové ticho a někde v dáli houkala sova.
„Vím, že jsi tady!" zavolal do tmy a ani se nepohnul. Všechny smysly měl napnuté k prasknutí, aby zachytil jakékoliv možné hrozící nebezpečí. Nedostalo se mu však jediné odpovědi. Sevřel ruce v pěsti. „Po tak dlouhých letech jsi změknul? Stal se z tebe srab?"
„A ty jsi zřejmě ztratil veškeré dobré způsoby." ozval se nedaleko hlas. Klidně se otočil a čelil pohledu muže, kterého dávno považoval za mrtvého.
„Pokud jsi mě snad chtěl vyděsit, byl to slabý pokus." odtušil Brandon chladným tónem. Na tváři muže se objevil sebevědomý úsměv. Opřel se bokem o strom a mezi prsty protáčel kouskem větvičky.
„Proč bych to dělal?" prohodil klidně. „Ale uznej, že odpoledne jsem tu tvou novinářku pěkně vyděsil."
Sevřel pevně čelisti i ruce a probodával starého přítele pohledem.
„Tys ji ale nechtěl jen vyděsit. Chtěl jsi ji zabít." zavrčel šerif temně. Vysloužil si pozornost naproti stojícího muže a zpod dlouhých tmavých vlasů se zablýskl pár temných očí a odkryté zuby v úsměvu.
„Možná."
„Možná?" odfrkl si. „Její spolujezdkyni jsi dostal do nemocnice, jí bych našel mrtvou, kdybych přišel o chvíli později a o těch mrtvých ženských ani nemluvím." mračil se stále více. „O co ti sakra jde, Olivere?"
„Tolik věcí se změnilo za ta léta..." povzdychl si s hereckým výkonem muž. „Kde bych měl jen začít?"
„Zkus třeba od doby, co se propadl s námi ten most při útěku z Číny. Kdy ses proměnil v upíra?" navrhl a probodával ho pohledem. On se však jen ještě více arogantně usmál.
„Ještě ti to nedocvaklo?"
Neodpověděl. Oliver se narovnal a přestal točit klackem v prstech. Lehkým krokem se vydal směrem k Reagenovi a obcházel ho ze vzdálenosti pár kroků. Šerif stál bez hnutí na místě a jen ho sledoval ostražitým pohledem.
„Brandone, ale vážně! Mám pocit, že jsi v 19.století měl daleko lepší mozek, než teď. Zakrněl ti? Nebo je to snad kvůli tvé krevní dietě? Copak ti chuť čerstvé krve nechybí?"
Zhluboka pravidelně oddechoval, aby koncentroval svou zlost a nevrhl se na něj. Snad jen zázrakem se mu povedlo držet jazyk za zuby. Teprve po chvíli, kdy se nedočkal jeho společník odpovědi, se zastavil a pohlédl na něj. V očích měl jasně patrné podráždění.
„Fajn. Dejme tomu, že se z tebe stala jen přežívající hloupá schránka. Chceš vědět, jak to bylo?" Reagen znovu neodpověděl, jen ho sledoval a neušlo mu, že s každou větou bez odpovědi klesá Oliverovi ten nesnesitelný úšklebek z tváře.
„Co se stalo na tom mostě, Olivere?" promluvil Brandone nakonec, když se neměl ke slovu.
„Měl jsi na něm zemřít." zavrčel nakonec. Jeho slova mě překvapila a zasáhla. Sevřel jsem jen čelisti. „Měl jsem to tak všechno perfektně naplánované. Během našich cest jsem si tvé přátelství omotal kolem prstu a věděl jsem, že bys pro mě udělal snad vše, jako pro bratra. A to se i potvrdilo. Nenáviděl jsem tě ale za tvou neustálou starostlivost a výtky ohledně toho, jak se mám chovat. Byl jsi jako rodič, který kárá svého spratka. Takovou hanbu jsem měl zažívat i v cizině?"
„Byla to jen tvá blbost! Snažil jsem se tě ochránit, abys neskončil s hlavou na špalku kvůli nějaké ženské!" zamračil se Reagen.
„Takže si jí pamatuješ." odtušil a zarazil se na místě. Sledoval ho s ještě větší nenávistí, kterou nebyl sto pochopit.
„Pamatuji si ženu starosty, za kterou jsi chodil." nepopřel. Protivník si odfrkl.
„Takže sis moc dobře všímal žen, i těch zakázaných, přestože jsi celou dobu tvrdil opak."
„O co ti k sakru jde, Olivere? Všímal jsem si jí, protože byla hrozbou nejen pro tebe, ale i pro mě a naší výpravu."
„Lžeš!" zařval vztekle. Šerif se napřímil v ramenech. „Slídil jsi kolem ní, poštvával jí proti mně, abys jí mohl mít jen pro sebe!"
„Cože?" zamrkal nechápavě. „To jsem nikdy..."
„Popíráš tedy to, že ses do ní zamiloval? Že jsi s ní měl pletky?!"
„Ano, popírám!" pronesl Brandone rázně. „Nikdy jsem s tou číňankou nic neměl. Byla nebezpečím. Snažil jsem se tě jen ochránit z jejího vlivu. A k čemu nám to bylo?! Neposlechl jsi mě a zničil jsi celou naši misi! Poštval jsi proti nám starostu! Kvůli tobě jsme museli utéct z města!"
Oliver ho probodával pohledem, ale poté se dal do hujarého smíchu. Jeho chování a změny nálad šerifa udivovaly stále více. Byl vznětlivější, než kdy dříve. Byl nevyzpytatelný. Byl nebezpečný.
„Ano, pamatuji si, jak ses usilovně snažil zachránit krk příteli! Místo rychlého úprku jsi balil ty zasrané boxy s larvami!"
„Byla to naše jediná obživa! Kvůli tomu jsme se přeci do Číny vrátily! Byly naší budoucností!"
„Možná tvojí. Já jsem měl dost peněz na to, abych se mohl oženit. Nebyl jsem nikdy taková nula jako ty! A přesto jsi mi ukradl jedinou možnost k mému štěstí! Ukradl jsi mi Yao-Lin!" nadechoval se Reagen k protestu, ale nedal mu šanci. Začal opět zuřivě kroužit kolem nějě. „Viděl jsem to na vás obou. Ty pohledy! Ale milovala mě, byl jsem její opravdová láska! Rozhodl jsem se s ní strávit věčnost!"
„Takže ona..." vydechl a skládačka se mu začala dávat dohromady.
„Ano, proměnila mě. Pár dní po tom, co jsme se do Číny vrátili. Měl jsem vše, co jsem kdy v životě chtěl. Poté se ale začala dívat po tobě a cítil jsem, jak se mi země drolí pod nohama. Jediný způsob, jak jí přimět opět mě milovat, bylo zbavit se soka!" z jeho očí metaly blesky.
Cítil, jak se v něm vše svírá v neblahém tušení. Nemohl tomu zkrátka uvěřit.
„Tys ty stráže na nás poštval schválně?" vydechl v ohromení.
„Konečně ti mozek zjevně začíná opět pracovat!" odfrkl si. „Bylo to zcela lehké. Ovlivnil jsem služebnou Yao-Lin, aby se vkradla do pokladnice a vzala odtamtud nějaké zlato. Bylo mi jasné, že jí chytnou a díky mým nově nabytým schopnostem jsem věděl, že poví to, co jsem jí do mysli vložil. Stejně tak jsem věděl, že Yao-Lin se manželovu hněvu ubrání a uteče ze sídla do lesů dříve, než jí vůbec najdou. A kvůli pohádce o jejím útěku s milencem jsem rovněž věděl, že budou podezírat mě a také to, že mě v tom nenecháš. Bylo to tak jednoduché!"
„Takže jsi sprostě využil našeho přátelství do své pitomé žárlivé frašky." odfrkl si s odporem. Pokud k tomu muži někdy cítil úctu, nyní zmizela. Místo něj viděl jen trosku. Než se ale nadál, ohnal se pěstí a dobře mířenou ránou šerifa udeřil do obličeje. Hlava mu trhla do boku a tváří se mu rozlila bolest. Nepohnul se však ani o krok a nevydal ze sebe hlásku. Jen se zhluboka nadechl a opět k němu zvedl zrak.
„Lana mostu jsem předchozího dne nařezal. Měl jsi zemřít! Když se ale most zhroutil a ty ses stačil chytit lan, celý můj plán šel do kytek. Ale když jsme narazily do té skalní steny, napadlo mě ještě něco lepšího. Viděl jsem tvůj zubožený stav, tvůj strach. Pustil jsem se a tys mě dle mého očekávání chytil. Celou dobu jsem sledoval tvůj výraz. Viděl jsem přesně ten okamžik, kdy jsi začal uvažovat o tom, že mě pustíš. Trpení a výčitky tě měli zdeptat, průchod divokou přírodou jsi neměl přežít. Proto jsem se pustil jako první. Věděl jsem, že tvé smýšlení o zničené čestnosti bude nejlepším začátkem tvého konce."
Polkl. Díval se nepřítomně před sebe a před očima se mu odehrávalo vše, co se tehdy stalo. Srdce se mu svíralo úzkostí, kterou už celé věky necítil. Měl pravdu. Při myšlence na to, že ho nezachránil, že sám pomýšlel na to, že ho pustí, ho zničilo a dlouho odvedlo od společenského života do krajů samoty.
„Sázel jsem na to, že tě něco sežere, ale nyní vidím, že jsem tě měl najít sám."
„Takže proto jsi teď tady? Chceš mě zabít, když jsi to neudělal tehdy? I po tom, co jsi mě dostal z místa, kde jsi mě nechtěl?" odfrkl si.
„Utekla za tebou! Mé plány se zcela zničili! Léta jsem jí hledal po celém světě, abych jí nakonec našel zlomenou a zrazenou. To kvůli ní jsem teď tady. Pomstím ji."
„Olivere, nevím co ti kdo nakukal, ale Yao-Lin jsem se v životě nedotkl! Nikdy jsem jí už nevi..." další dobře mířená rána mu opět dopadla na obličej. Odplivl krev stranou a se zaťatými čelistmi na něj pohlédl.
„Lžeš! Uvěřila ti, zamilovala se do tebe a proměnila tě! Dala ti život, a tys jí zradil!" opět se rozběsnil.. Brandone se zarazil a polil ho chlad. Měl pocit, že je tu něco, co mi uniká.
„Yao-Lin mě neproměnila." pronesl klidně, za to pevným hlasem. Vysloužil si další ránu, tentokrát do břicha. Hekl tiše a vztek měl nyní už opravdu problém kočírovat. Pevně sevřel pěsti a narovnal se.
„Pověděla mi vše! Našla tě o pár let později v Anglii. Opět jsi jí nadbíhal, tentokrát jsi jí ale bez mé přítomnosti mohl uhánět otevřeně. Když jsi jí nakonec dostal, podlehla ti a byla přesvědčená, že s tebou chce strávit zbytek dnů. Když tě ale přeměnila, uvědomila si svou chybu! Byl jsi jen vychcaný parchant, který jí využil k přeměně, a poté jsi zmizel! Nechal jsi jí napospas všemu, samotnou a zlomenou!"
Šerif ho sledoval a srdce mu svírala tíseň v neblahé předtuše.
„Hledala tě, ale unikal jsi jí! Až do doby, než jsem jí opět našel. A nyní, abych získal opět celou její lásku a vymanil jí ze tvé moci, jsem zde!"
*****
Po odchodu Brandona jsem bezcílně bloumala bytem, až jsem se zastavila u okna a zadívala se na temné vrcholky stromů parku. Hlavou se mi míhalo vše s čím jsem se šerifovi svěřila. A s čím se svěřil on mě.
Bylo to již po druhé, co mi vyprávěl o své cestě do Číny v 19.století, ale stále bylo těžké vzít na vědomí jeho skutečný věk. Přežil nejmén pět generací, a přesto nevypadal starší než třicet let. Jeho příběh byl ale stejně neuvěřitelný.
Skutečně šel celou dobu proti nám upír, který býval jeho přítelem? Proč? Tolik jsem chtěla znát na své otázky odpovědi, konečně uzavřít tento případ jednou provždy a začít zase konečně žít jako normální člověk. Nevěřila jsem však, že by to bylo v brzké době možné.
Ultimátum starostky nám vyselo jako imaginární sekera nad hlavou na jediném posledním vlásku. Nesmíme dovolit, aby byla smlouva zrušena.
V tom mě z přemýšlení vytrhl pohyb. Zadívala jsem se do tiché ulice, ale byla prázdná. Zřejmě se mi něco zdálo. Pohodila jse hlavou a zamířila jsem do koupelny, kde jsem stáhla ručník z vlasů a fénem je začala sušit.
Přemítala jsem nad tím, kam se tak rychle Reagen šinul. Jindy by mě snad napadlo, že dostal od Kayla naléhavou zprávu, ale po celou dobu jeho návštěvy u mě se mobilu ani nedotknul. Snad si vzpomněl na něco, co by nám mohlo pomoci. Nebo chtěl opět jen utéct před načatým tématem proměna v upíra? Štvalo mě, že toto téma mi ještě nevysvětlil. Ani slůvkem se o něm nezmínil. Nechápala jsem, proč mě do tohoto taje nechce zasvětit, když mi řekl snad už o všem, co se týkalo upírů a jejich bytí. S povzdechem jsem vypnula přístroj, vlasy si ještě upravila a vyšla z koupelny.
Unavená jsem ještě nebyla a zcela jistě jsem tušila, že bych brzy neusnula. Dala jsem se tedy do uklízení prázdných sklenic a nádobí, které jsem v bytě měla roztahané od rána.
Nakonec jsem usedla na gauč a užírala se myšlenkami na stav Claire. Nedokázala jsem si odpustit, že jsem jí přimněla k tomu, aby mi pomohla a zavezla mě na Panství. Věděla jsem jaké nebezpečí venku číhá a přesto jsem jí tomu vystavila.
Sáhla jsem po telefonu a chvíli jím nepřítomně otáčela v prstech, než jsem se odhodlala a vytočila Kaylovo čístlo. Vyzváněcí tón nezazvonil ani třikrát, když byl hovor přijat.
„Kiano, děje se něco?" vyhrkl šerifův zástupce bez meškání.
„Ehm... ne, neděje. Ahoj." hlesla jsem v rozpacích.
„Ahoj." vydechl Kayl do telefonu o dost klidněji. „Nevoláš mi proto, aby ses sama naprázkala, že pobíháš někde sama po venku, že ne?" nadhodil mile a chtě nechtě jsem cítila, jak mi koutek rtu povyjel v mírném pobavení nahoru.
„Ne, neboj se. Sedím doma na zadku a sekám dobrotu." odvětila jsem ve stejném duchu.
„Brandon je s tebou?"
„Ne, není. Odešel tak před půl hodinou. No... odešel..." ušklíbla jsem se, „spíše odsud vystřelil, jako by mu hořelo za patami."
„Jak to?" otázal se zástupce šerifa a podle hlasu jsem si představila, jak se zamyšleně zamračil.
„To bych také ráda věděla. Povídali jsme si a najednou řekl, že prý musí odejít. Nakázal mi zůstat doma a zmizel ve tmě."
„Tak vy jste si povídali?" prohodil po pár vteřinách ticha Kayl a živě jsem viděla, jak se liškovsky culí. Jeho otázku a tón jsem nečekala a nedokázala jsem potlačit vlnu červeně, která se mi nahrnula do tváří. Byla jsem ráda za to, že mě alespoň nevidí.
„Jo, povídali." odvětila jsem s předstíraným klidem.
„To je mi novinka. Většinou když jsem poblíž, tak vás slyším jen na sebe řvát." uchichtl se. Pobaveně jsem se tiše zasmála.
„Já za to nemůžu. To on je nesnesitelný. Musí být vždy po jeho a názor jiných si nechce ani vyslechnout."
„To mi někoho připomíná." odtušil Kayl. Zamrkala jsem.
„Hele, já si názor jiných vyslechnu."
„Ale tvrdohlaví jste jako mezci oba dva. Snad kdyby vám na hlavu spadl balvan, tak by jste si toho nevšimli."
„Ha ha ha." zavrtěla jsem nad tím s úšklebkem hlavou.
„No tak fajn. O čem jste si povídali?"
„Jsi nějak zvědavý." usmála jsem se pro sebe.
„To víš. Sedím tu v nemocnici u lůžka té tvé spolupracovnice a moc zábavy s ní tedy není." po jeho slovech jsem se zarazila a úsměv mi pomalu vyprchal ze rtů.
„Jak jí je?" hlesla jsem.
„Já si myslel, že voláš kvůli tomu." odtušil Kayl, a poté si povzdychl. „Asi tě zklamu holka, ale nic moc. Během těch pár hodin, co jste s Brandonem odjeli, se její stav nijak nezlepšíl. Stále je v bezvědomí, má v sobě více hadiček, než plynnová společnost trubek, ale dýchá. To je podle lékařů nyní hlavní. Přesto je co chvíli kontrolována buď lékaři nebo sestrami. Ohledně tohoto ohledu není proč se bát. A co se týče bezpečnosti, vrah se tu neobjevil a s každou minutou navrch docházím k přesvědčení, že se ani neukáže."
„Kéž by." vydechla jsem a polkla. Ruce se mi chvěly a na nějakou dobu jsem se odmlčela.
„Kiano, neklesej na duchu. Určitě to dopadne dobře. Ta holka se probere a vyléčí a budete moct podnikat své ženské mejdany, nebo co to vy ženy děláte." z jeho tónu bylo patrné, že se mi snaží pozvednout náladu a potlačit chmury.
„Díky Kayle." vydechla jsem.
„No, a teď mi řekni, o čem jste se to tedy s Brandonem bavili." přešel můj vděk Kayl bez jediné zmínky.
„Vlastně... bavili jsme se o naší minulosti. Měla jsem slabou chvilku a vzpomněla jsem si na pár věcí. Třeba jako na to, že jsem toho vraha žen viděla hned první noci svého příjezdu do města."
„A sakra." odtušil se syknutím. „Mám pocit, že to tedy pár věcí v naší teorii mění."
„Brandon byl stejného názoru." přikývla jsem. „A... je tu ještě jedna věc." hlesla jsem. „Zjistili jsme, kdo ten vrah je."
„Zjistili? Kdy?" vydechl překvapeně šerifův zástupce.
„Když jsme s Claire narazili do toho spadeného stromu, ukázal se tam ten upír. Naštěstí se tam ukázal Brandon včas. Srazil jej stranou a chvíli se prali, dokud mu šerif nestrhl masku."
„A proč jste mi o tom neřekli?"
„V tom zmatku ohledně Clairiina zranění jsme na to zapomněli a... nezdálo se, že by o tom chtěl Brandon hned začít mluvit. Nechal si to zřejmě rozležet v hlavě. A nedivím se mu."
„Sakra ženská! Už chápu proč jsi novinářkou, ale prosím tě Kiano, déle mě nanapínej. Kdo to je?" Kaylův hlas zněl opravdu napjatě.
„Jmenuje se Oliver. Je to..."
„Oliver? A sakra." sykl Kayl a v pozadí jsem zaslechla tlumený zvuk. Došlo mi, že si zřejmě sedl.
„Tobě o něm Brandon říkal?" zeptala jsem se překvapeně. Měla jsem za to, že si šerif svou minulost až příliš střeží. Kde jsem ale nabrala dojem, že jsem byla jediná, komu se svěřil, to jsem netušila.
„Jo, říkal. Nutno ale podotknout, že měl v sobě tehdy spoustu vypitých lahví. Ale to je teď jedno." povzdychl si a na chvíli se odmlčel. „Napadlo Brandona něco, kvůli čemu by se mu ten jeho dávný kamarádíček snažil ničit život?"
„Tvrdil mi, že ho nic nenapadá." odvětila jsem.
„Sakra! To je situace." zhluboka vydechl šerifův zástupce na druhé straně telefoního spojení. „Pokud to ale nedává smysl Brandonovi, tak to netuším, jak to vyřešíme. Snad bychom mohli..." Kayl dál mluvil, ale nedokázala jsem jej dál vnímat. Nemohla jsem. Celé tělo mi zatrnulo a na celém těle se mi zježily chloupky. Srdce se mi sevřelo a následně se rozbušilo jako o závod. Jakoby z dály jsem slyšela příšerné, děsivé kvílení. Ihned jsem věděla, co to je. Banshee...
Rozhlédla jsem se kolem po pokoji, ale trochu se mi ulevilo, že se ta příšerná věc nepohybuje po mém bytě. Napadla mě jediná možnost. Zvedla jsem se z gauče a přešla k oknu. Sotva jsem pohlédla ale dolů, srdce se mi rozbušilo snad ještě více. Přímo pod oknem mého bytu na ulici pobíhala ta děsivá postava. Bílé vlasy a roztrhané šaty za ní povlávaly. Pobíhala stále sem a tam před vstupem do parku.
„Kiano! Kiano, jsi tam?!" vytrhl mě hlas Kayla z telefonu. Rychle jsem si ho přiložila zpět k uchu.
„Ano, jsem." pronesla jsem a na to jsem mířila do chodby.
„Co se děje?" jeho hlas zněl naléhavě. Snad poznal něco z mého hlasu?
„Kayle... na ulici pobíhá Banshee." odvětila jsem stále otřeseně, když jsem si sundávala rychle župan a soukala se do bot. „To musí znamenat jen jednu věc..."
„Banshee?!" vydechl šokovaně a na to se ozvala rána, když rozrazil zřejmě dveře. „Kiano, poslouchej mě. Jsem už na cestě! Hlavně nic nedělej a zůstaň doma..."
„To nemůžu." pronesla jsem, zatímco jsem si přehodila kabelku přes rameno, vyšla z bytu, zabouchla za sebou dveře a sebíhala ze schodů. „Než dojedeš, může být pozdě. Musím jít."
„Kiano, ne! Po..."
„Mířím do parku!"
„Kia..."
Dál jsem ho nenechala domluvit. Típla jsem mobil a při úprku chodbou jsem strčila klíče do kabelky a následně už vyběhla na ulici. Sotva jsem vyšla, ten strašlivý skřek jen zesílil. Mým prvotním instinktem bylo se otočit a běžet zpět do domu. Ani v nejmenším jsem nebažila po opětovném setkání s tou bytostí, která mi naháněla hrůzu do morku kostí. Přesto jsem běžela po sílícím zvuku jejího křiku. Věděla jsem až moc dobře, co to znamená. Smlouva byla v ohrožení.
Konečně jsem zabočila za roh domu a před sebou spatřila onu pobíhající postavu. Sotva jsem se objevila na obzoru, zastavila se a upřela na mě bělmový pohled, poté zařvala ještě více, až jsem se zastavila a zakryla si uši rukama. Na to se ale otočila a vběhla pod koruny stromů místního parku.
Srdce jsem měla až v krku, ale přesto jsem se dala opět do běhu a přidala jsem. Měla jsem strach, že bych zjevení ztratila. I když kvůli jejímu křiku to snad nebylo ani možné.
Sotva jsem zapadla pod koruny stromů, přimhouřila jsem oči, abych přivykla na temné přítmý, které v parku panovalo. Tělem mi projel chlad hrůzou. Za jiných okolností bych zřejmě do parku ani nevkročila, ale teď jsem neběla na výběr. Naštěstí se mi zrak po krátké chvíli přivykl na změnu světla a pokračovala jsem po chodníku za utíkající ženou. Přitom jsem se rozhlížela, zda nespatřím někde toho nešťastníka, ale park se zdál být prázdný a Banshee utíkala stále hlouběji do jeho nitra.
Za chvíli mi zmizela z očí. Popadl mě strach, že jsem jí snad ztratila, ale když jsem zahnula za strom, zarazila jsem se na okamžik. V dáli předemnou jsem viděla povlávající bílé vlasy. Přízrak pobíhal kolem stromu. Chvíli jsem si myslela, že tam nic není, ale poté jsem postřehla pohyb. Za kmenem stromu a z mého pohledu částečně krytý keřem někdo byl.
Rozběhla jsem se přes poslední úsek. Krev mi hučela v uších, ale na okamžik se mi povedlo vytěsnat z mysli vnímání kvílení pobíhající ženy a v tu chvíli jsem byla schopna rozpoznat i rozzuřený mužský hlas a záhy další, který mu odpovídal.
*****
„Takže co? Zabiješ mě?" pronesl jsem bez náznaku jakékoliv emoce. Přitom jsem nepouštěl ze svého někdejšího přítele pohled.
„Zabít tě? Kdepak." uchichtl se histericky. „Za to, co jsi provedl by to byl až příliš rychlý trest. Ne. Nechám tě trpět. Bude to odplata za to, jak jsem se cítil já! Jak se cítila ona! A přitom tvou destrukci budu sledovat!"
„Copak se vůbec neslyšíš?" zamračil jsem se. „Tohle nejsi ty, Olivere! Takový jsi nikdy nebyl! Jsi zcela pod její mocí! Manipuluje tebou! Vzpomeň si přece na vše, co jsme spolu prožili! Byli jsme jako bratři!"
„Dokud ses neprojevil jako hnusný a proradný parchant! Ne! Tvé dny jsou spočítané!"
V tom se ozvalo zašustění listí a prasknutí větviček a ve stejný okamžik výkřik:
„Brandone! Má rukojmí!" ve zděšení jsem se otočil po hlase a spatřil utíkající postavu. Projel mnou vztek i strach a následně jsem si uvědomil význam jejích slov. Ale stačila ta pouhá vteřina, kdy jsem obrátil pozornost ke Kianě, aby se Oliver přemístil na opačnou stranu mýtiny, vytáhl zpoza kmene stromu schovanou ženu a zakousl se jí do krku.
„Ne!" zařval jsem vzteky a můj výkřik se smísil s Kianiným. Dál jsem se ovládat nedokázal. Uvolnil jsem svůj vztek a pocítil, jak se mi samovolně prodlužují špičáky a uvolňuje má moc. Vrhl jsem se na muže.
Vzduchem se nesla vůně čerstvé krve a s velkým sebezapřením jsem strhnul Olivera stranou, místo jeho oběti, do které bych se v tento okamžik nejraději také zakousl. Chuť na krev jsem ale vytlačil uvolněným vztekem.
*****
Při pohledu na zakusujícího se upíra do krku nebohé ženy jsem bezděky v hrůze vykřikla a zarazila jsem se na místě. Bylo to k ničemu? Opět jsem zklamala? Na to se však Reagen rozeběhl a srazil útočníka k zemi. V další chvíli jsem slyšela jen vzteklé vrčení a z těch dvou se stala nesourodá šmouha noh a rukou. Těžko říct, čí to vrčení bylo, stejně jako bolestné hekání.
Odtrhla jsem ale pohled od bojující dvojíce a doběhla zbývající vzdálenost k ženě. Sklesla jsem k ní na zem. Z ran na krku tekla proudem krev a vsakovala se do hlíny pod ní. Lapala po dechu.
„Budete v pořádku, jsem u vás." začala jsem šeptat ke zraněné ženě jejíž pohled se stočil ke mně. Ruce se mi třásly a srdce mi bušilo jako o závod. Rozhlédla jsem se, ale po Banshee už nebylo ani stopy. Rychle jsem sáhla k lemu svého starého trička a pruh látky z něj odtrhla. Přiložila jsem látku k hrdlu ženy, ale krev rychle prosakovala naskrz.
„Ne, prosím ne!" šeptala jsem v panice stále dokolečka. Přitom cítila na sobě pohled zraněné ženy. Stiskla mi rukou svou, která byla studená. Její stisk polevoval, stejně jako dech.
„Ne, ne, ne!" vyhrkla jsem a zalétla jsem pohledem ke dvojici, když se ozval bolestný výkřik a praskání kůry stromu.
*****
Vztek mu cloumal tělem a snad i kdyby ho nyní chtěl dostat pod kontrolu, nezvládl by to. Oháněl se pěstmi a rozdával silné rány, stejný počet ale získával zpět. V dásnech mu svědivě škubalo touhou se zakosnout do masa. Snažil se zuby zasáhnout každé nekryté Oliverovo místo, ale přitom si musel dávat pozor a vynaložit veškeré síly, aby se jemu nepovedlo to stejné. To odpírání krve bičovalo jeoho zlost ještě více. Byl zuřivější a nehleděl na to, že stejně není dostatečně silný.
Bolest mu projela paží, když vrazil Oliverovi pěstí do obličeje. Ozvalo se křupnutí a po obličeji se mu roztekla krev sršící z nosu. Cítil, jak jeho tělo touží o to více po krvi a téměř se už zakousl do jeho krku, když v tom Oliver vztekle zařval, posbíral zbytek svých sil a odmrštil ho. Brandone krátce letěl vzduchem, než zády narazil. Ozvalo se zapraskání dřeva a sjel bezvládně po kmeni stromu na zem. Měl vyražený dech a zřejmě zlomenou páteř. Nemohl se téměř hnout.
Zaslechl těžké kroky a záhy stisk na hrudi. Oliver ho držel za triko a vytáhl do výšky. Vzteky i bolestí šerif zavrčel. Cítil, jak se mu poraněná páteř dává opět dohromady, ale přišlo mu to až příliš pomalé.
„Měl jsi pravdu. Toto bude nakonec lepší zadostiučinění!" zavrčel Oliver, který ho doslova měl v hrsti, hlasem, který mu ani nepatřil. „Hnij v pekle!" pronesl a ve svitu měsíce se zaleskly jeho špičáky. Šerif se mu snažil vytrhnout a dostat se z jeho sevření, ale neměl na to síly. Byl konec. Oliver zaútočil a Reagen cítil, jak se zakousl do jeho krku. Vykřikl bolestí, ale téměř ihned na to se útočník odtáhl. Tvář a ústa měl zbrocená krví a z hrdla se mu vydral mocný výkřik. Zoufalý.
Stisk jeho ruky povolil a oba ve stejnou chvíli sjeli k zemi. Brandon zalapal po dechu a se zatnutými zuby bolestí se přetočil na bok. Nechápal, co se vlastně stalo, ale stačil mu jediný pohled na muže, který sebou trhal na zemi. V zádech měl zabodnutou větev... ne, to nebyla větev. Veřečka?! Projelo mu hlavou a zvedl pohled. Nad zmítajícím tělem stála Kiana. Prudce oddechovala a celá se třásla. Pohled zabodávala do těla na zemi.
Pokusil se pohnout. Bylo to těžké, ale zvládl to. Namáhavě se plazil k muži. Ten sebou již přestal házet. Z rány mu tekla černá krev. Vzdal boj. Pomalu z něj vyprchával život. Jeho oči se stočily k Brandonovým.
Šerif překvapeně sledoval jak se oči Olivera mění. Tmavly, poté zářily modře, než se mu pohled pročistil do oříškově hnědého odstínu. Upřel na přítele svůj zrak a tváří se mu mihlo překvapení. Stejně jako Reagenovi. Nyní se na něj díval Oliver, kterého kdysi znal. Jeho hlas mu to potvrdil.
„Brandone?" vydechl těžce a chtěl se pohnout, ale neměl už na to sílu.
Natáhl se k němu a stiskl mu paži.
„Jsem to já." přikývl. Oliver ho přejel pohledem a pozastavil se očima na jeho krku.
„To... to jsem ti udělal já?" zeptal se, a když viděl šerifův výraz, zjevně dostal odpověď, kterou čekal. Uchichtnul se nevesele. „Takže mě dostala."
„Už to tak bude. Doplatil jsi na svou lehkovážnost." Jen se opět uchichtl, ale poté jako by si na něco vzpomněl. Naléhavě na přítele pohlédl.
„Musíš... musíš pryč, Brandone! Musíš..." v tom se rozkašlal a krev mu začala téct z úst. Reagen se k němu přisunul ještě blíž a stiskl mu ruku.
„Pš, nemluv. Vyčerpáváš se."
„Umírám?" hlesl a v očích se mu zračila bolest. Hrdlo se šerifovi stáhlo.
„Budeš v pořádku." vydechl ztěžka.
„Jsi... mizerný lhář... vždycky jsi byl..." pronesl s náznakem úsměvu, ale hlas měl čím dál slabší. „Měl jsem... tě poslechnout... tehdy. Měl jsem..."
„Minulost již nelze vzít zpět."
„Brandone, musíš utéct... Ví o tobě. Nejsi v bezpečí... Uteč... Zabij ji..."
„Olivere, já..."
„Prosím... slib mi, že jí zničíš." pohledem sklouzl k ruce, která mu stiskla paži. Polkl a cítil na sobě jeho upřený pohled, který každou další vteřinou slábl.
„Slibuji." vydechl nakonec. Po tváři se Oliverovi mihl slabý úsměv.
„Zvládneš to... Kenta-sane... bratře..." hlesl a s tím naposledy vydechl a jeho stiskl polevil. Brandonův vztek byl tentam. Zuby se mu zatáhly zpět do dásní a místo toho se mu srdce sevřelo trýzní a v očích ho zaštípaly slzy.
„Nezklamu tě, Takeru-sane. Už ne." vydechl ztěžka. Zatlačil mu oči a po tvářích mu stekly slzy. Ztratil svého přítele podruhé.
Zdravím všechny čtenáře! Zjevně tomu neuvěříte, ostatně jako já, ale neuběhl ani měsíc a je tu nová kapitola! :D Doufám, že se vám líbila a snad jste prožili směsici různých pocitů při čtení, jako já, když jsem díl psala. A musím se vám přiznat s jednou věcí - při začátku psaní této kapitoly jsem vůbec netušila, jak to skončí! :D Původně to mělo být jinak, ale s tímto závěrem jsem velice spokojená. :D
A omlouvám se za možná poněkud chaotické přeskakování z pohledu Kiany na Reagena. Vím, že příběh je především psán z pohledu Kiany, ale prostě mi to jinak nedalo a myslím si, že pro tuto část byl šerifův pohled dost důležitý.
Co si o tom myslíte vy? Jaké jsou vaše pocity, dojmy a názory na kapitolu? Budu ráda za každý komentář, vote či třeba sledování mého profilu! Děkuji moc všem.
PS: Uvažuji o tom, že si vytvořím tričko nebo hrnek (nebo obojí) s ilustrací Prokletí měsíce. :D
Kapitola XX. - (Ne)přátelé vyšla dne 4. 11. 2015